Asi v polovině svého prvního těhotenství jsem došla k myšlence na porod doma s porodní asistentkou. Studovala jsem dostupnou literaturu a s manželem nás přihlásila na předporodní kurz s Ivanou. Prožívala jsem nové pocity i informace a vše podvědomě směřovala k vyvrcholení svých snah, přirozenému porodu, pokud možno nějak podobně jako u domácích porodů, o kterých jsem četla. V průběhu kurzu jsme se dostali i k péči o miminko, tenkrát mi to připadalo hodně vzdálené, na to přeci teprve přijde… ale zapamatovala jsem si Ivaninu větu: Porodem nic nekončí, teprve vše začíná!!! Život s dítětem jsem si samozřejmě vůbec nedovedla představit. A nedovedla jsem si představit ani „nepřirozený“ průběh porodu.

Domácí porod se nakonec nekonal. Ivanu jsme zavolali, když odtekla voda. Měla jsem chřipku, voda byla zkalená a kontrakce nepravidelné, takže jsme odjeli rodit do porodnice, s Ivanou na telefonu. Její dobré rady mě udržovaly v naději, že vše ještě může jít normálně, nicméně nešlo, až jsem po celém dni vyvolávání kontrakcí a jejich neúčinnosti „skončila“ akutním císařským řezem. Děťátko jej zvládlo, k mé velké radosti, a drželo mě nad vodou, když jsem následující měsíce prožívala trauma z toho, jak to vzalo neočekávaný směr. První týdny tekly potoky slz, žal mě opustil asi po půl roce. Po porodu jsem zůstala s Ivanou v kontaktu, vylila jí své zklamané srdce a vyslechla její „babské rady“ – pochopení, uklidnění, povzbuzení. O rok později jsme se opět začaly vídat v její poradně, při mém druhém těhotenství. Opět mě uklidňovala a povzbuzovala a když jsem ve Vrchlabí přivedla na svět druhé děťátko, radovala se se mnou z toho, že tentokrát se to podařilo přirozeně. I při třetím těhotenství mi posloužila radou, když mě týden po termínu zmáhala nervozita a nedočkavost. Přestože jsem o přirozeném porodu nepochybovala, vzal nakonec i tenhle porod zcela neočekávaný směr a skončil opět císařem, tentokrát plánovaným. Potoky slz už nebyly tak vydatné.

Ivana byla jednou z těch, o které jsem se v počátcích svého mateřství opírala. Když teď přemýšlím, která z těch všech rad, co jsem dostala, byla nejtrvalejší, myslím, že to je právě ta věta: Porodem nic nekončí. I díky Ivaně se mi podařilo překonat zklamání a lítost z nepřirozených porodů. Jak moje děti rostou, rostu s nimi i já, už se neupínám na způsob, jakým přišly na svět, i když jednoznačně preferuji ten přirozený. Je krásné prožívat očekávání a chystat se na porod. Ale ať proběhne jakkoliv, otevírá se jím životní cesta nového člověka, začíná vztah, na kterém je možné kontinuálně pracovat. A přestává být otázkou, jak na svět dítě přišlo (protože s tím už se nic nedá dělat) ale jak světem jde. Díky svým dětem, díky tomu, jak na svět přišly, a jak jím jdou, se o sobě dozvídám spoustu věcí. A vzpomínka na Ivanino vlídné provázení mými porody zůstává. Díky, Ivano!

Marie, Hořice v Podkrkonoší