Jsem poprvé těhotná. O porodu vím něco málo nad rámec maturity z biologie. Od žen ze své rodiny pak pouze to, co asi většina dnešních budoucích prvorodiček. Že porod bolí, že se to vydrží, případně pár barvitých historek o možných předporodních, porodních či poporodních nepříjemnostech a komplikacích. Nestačí mi to. Kontinuita předávání osobní zkušenosti na téma porod je nějak narušená. Žádné zmínky o přirozené ženské schopnosti a síle přivést dítě na svět, nic o blaženosti prvních chvil s miminkem, nic o kráse první noci v jedné posteli s celou, nově rozšířenou, rodinou, nic o tom, co se na osobní úrovni při a po porodu s ženskou duší i tělem děje. Vlastně se tak trochu zdá, že v naší společnosti rodí převážně muži-lékaři. Alespoň v jazyce se to odráží. „Mě rodil ten a ten doktor“, říká se bez pocitu nepatřičnosti. A i od lékařů zaznívá: „Odrodil jsem už tolik a tolik dětí (či maminek).“ Jazyk poukazuje na zvláštní posuny.

Snažím se o porodu zjistit víc, koneckonců normální porod je také velice osobní, intimní životní zážitek, nikoli zákrok, který na mně bude vykonáván obdobně jako operace slepého střeva. Je zásadním přechodovým rituálem v životě ženy, stvrzeným začátkem mateřství a rodičovství.

Navštěvujeme předporodní kurz vedený porodní asistentkou.

Užívám si klidného těhotenství, pravidelně chodím jak za svou ženskou lékařku hrazenou pojišťovnou, tak k porodní asistentce, které platím ze svého. Dokážu si velmi dobře představit, že bych s výjimkou některých vyšetření využila pouze služeb porodní asistentky.

Uvědomuji si význam porodu pro život svůj, svého dítěte, svého partnera. Chci být agens ne patiens. Chtěla bych porod co nejnormálnější, nerušený, bez zbytečných intervencí. Důležitý je pro mne v této velmi osobní situaci osobní přístup, ohleduplnost, absolutní podpora nepřetržitého kontaktu matky s dítětem. Hledáme s partnerem porodnici, která dodržuje doporučení WHO týkající se fyziologického porodu. A jde to mnohem obtížněji, než by se mohlo zdát. Velké pražské porodnice odpadají mezi prvními. Přítelkyně mi nadšeně líčí svůj aktivní porod v centru CAP. Nejprve se těším, ale záhy zjišťuji, že CAP zrušili. Zvažujeme alternativy. Navštěvujeme Hořovice, Neratovice. Porodnice ve Vrchlabí je daleko a navrch i tam došlo k mnohým změnám. V Praze se rýsuje vznik prvního porodního domu, ale projektu nikdy není dopřáno, aby se naplno zrealizoval. Po zvážení všech pro a proti se rozhodujeme pro asistovaný porod doma.

Dnes jsem spokojenou matkou dvou úžasných dcer. Obě děti jsem rodila doma. Jsme si s partnerem vědomi zodpovědnosti, kterou jsme tak dobrovolně přijali. U porodu mi asistovala kompetentní a k asistenci u porodu kvalifikovaná žena.

Nejde o porody doma. Porod doma vždy bude volbou menšiny žen. I takové ženy by však měly mít dostupnou odbornou pomoc. Mnohem důležitější je možnost volby, podpora normálního porodu, podpora kompetencí porodních asistentek a snaha o změny v českém porodnictví, aby bylo k matkám a k dětem vstřícnější.

Ivaně děkuji za osobní statečnost, kterou v této době prokazuje, za její vytrvalost, za zapálenost pro téma, nezdolnou aktivitu i tolik nutný aktivismus. V mém osobním příběhu sehrála důležitou roli, vděčím jí za podporu, mnohou odbornou radu, vřelost, opravdovost a ochotu pomoci.

Ivaně Königsmarkové, Marii Vnoučkové (která držela mé děti v náručí jako zcela první) a ostatním aktivním porodním asistentkám, které bojují za možnost naplnění své profese, bych chtěla touto cestou vyjádřit za svoji rodinu podporu.

Alena Soušková, Hynek Hruška a dcery Ema a Ida