Byl rok 2007 a moje kamarádka, která bydlela v bytě pod námi, zrovna rodila. S Ivanou. A hodně hlasitě. Když už jsem nějakou chvíli neslyšela její vokální projevy, nedalo mi to a se svou roční dcerou jsem sešla dolů. Zaťukala jsem na dveře, Ivana vystrčila ze dveří jen hlavu a opravdu vůbec ne přívětivě (jeden by se skoro lekl), řekla: „Co chcete?“ „Podívat se na miminko“ špitla jsem. „Počkejte, já se zeptám“ řekla Ivana a zase zalezla. Po chvíli přišla otevřít a pustila nás dovnitř…
Uběhl nějaký čas a já znovu těhotná jsem řešila, kde rodit. První dcerka se po nepříjemných peripetiích v jedné pražské porodnici, nakonec v pohodě narodila ve Vrchlabí. To mi teď ale s ní po boku přišlo příliš komplikované. Asi v pátém měsíci jsem po usilovném přemýšlení a zvažování situace dospěla k tomu, že nejlepší by bylo rodit doma. Zavolala jsem Ivaně a domluvily jsme si schůzku. Před porodem jsem docházela do poradny už jen k ní. Ani s dvouletou Bertou to nebyl žádný problém. Žádné hodinové čekání na monitor a vyšetření pokaždé jiným lékařem se skupinkou mediků za zády, jak jsem byla zvyklá z předchozího těhotenství z Bulovky.
Když se mi zdálo, že Mariánka hlásí příchod, ujistila jsem se, že Ivana má čas, manžel odvezl dceru k sestře a já jsem celou situaci hopsajíc na balónu probírala s kamarádkou na skypu. Měla jsem výbornou náladu a měly jsme z toho děsnou legraci. Pochopitelně mě ten humor za pár hodin přešel.
Uběhl přesně rok od mého prvního setkání s Ivanou a znovu jsme se sešly v našem domě. Tentokrát u nás. Vyhovovalo mi být sama v ložnici, ona mě chodila po chvilkách kontrolovat, povzbuzovat, až nakonec už zůstala i s manželem se mnou. Samotný porod popisovat nebudu, ale překvapila mě ta volnost, to jsem u toho předchozího nezažila. Po porodu mě zachvátila fakt šílená euforie. V takové míře jsem to nezažila ani u prvního, ani u třetího porodu. Tělo se těmi hormony zaplnilo až po uši. Asi nejvíce se mi pak líbila ta poporodní péče. Ivana se mi už vůbec nezdála tak přísná. Těšila jsem se na její návštěvy a líbilo se mi, jak se při nich setkávala s mojí rodinou (mamkou, babičkou – máma se babičce také narodila doma). To v porodnici prostě nezažijete! Byla jsem smutná, když u nás byla naposled. To jsem ještě nevěděla, že si to spolu ještě jednou zopakujeme.
Postavili jsme dům a odstěhovali jsme se z Prahy. S Ivanou jsme se pak jednou potkaly na demonstraci za tu „naši věc“.
No netrvalo to dlouho a já jsem byla zase „v tom“. Fakt jsme to neplánovali, na krku jsme měli čerstvě hypotéku, náš dům byl ještě stavba a se dvěma dětmi jsem měla práce nad hlavu, ale stalo se a teď jsme za to rádi! Kupodivu jsem nepočítala hned s tím, že zase budeme rodit doma. Moje sestra (světe div se, ono to jde), před porodem docházela do porodnice k PA, Měla ji i u porodu a starala se o ní a děťátko i poté. Mně se to moc zamlouvalo a zařídila jsem si to také tak. Měla jsem dokonce domluvený i ambulantní porod a bylo mi slíbeno, že děťátko mi bude vyšetřeno v náručí, nebude se měřit a nikam odnášet. Stejně jsem ale na domácí porod myslela, a asi v 7. měsíci jsem zašla i za Ivanou, takže jsem pak před porodem docházela k oběma PA.
Když večer, na můj svátek začala hlásit příchod Apolenka, rozhodli jsme se s manželem, že zůstaneme doma. Ivana měla čas. PA z porodnice nám popřála hodně štěstí, stejně byla vlastně nakonec u jiného porodu. Holky se nám už na večer nechtělo nikam převážet a plašit tím rodinu, tak jsem je uspala a zalezla do vany. Ivana přijela, vyšetřila mě a já si pak vlezla zpět do vany. Bylo mi tam strašně fajn a libovala jsem si, jak to vůbec nebolí. „Však počkejte, ono to ještě přijde“ zasmála se, a taky že jo. Nechávala jsem se tím porodem úžasně unášet, chvílemi jsem bystřila uši a snažila se poslouchat, o čem si dole manžel s Ivanou povídají, docela dobře se bavili. Později už Ivana zůstala u mě, kontrolovala ozvy, manžel nosil vodu z konvice, protože nám po pár hodinách už v bojleru došla (aspoň si zavařil tu horkou vodu, jako za starých časů).
Mezi kontrakcemi jsem tak nějak odpadávala a přistihla jsem i Ivanu, že opřená o kraj vany se chvílemi nemůže ubránit spánku, to mě trochu rozesmálo. Za chvíli už to na spaní fakt nebylo, a i když jsem si kvůli holkám plánovala, že budu ticho jako pěna, řvala jsem jako o život. Holky se samozřejmě vzbudily, začaly brečet, ale když mě slyšely, jak řvu, tak je to prý paradoxně uklidnilo. Poslouchaly a ztichly. Manžel pak s nimi koukal na pohádku a já byla jen s Ivanou. Vůbec mi to nevadilo, možná spíš naopak, akorát Ivana to asi schytala trochu za něj. Drtila jsem jí ruku a řvala do ucha. Vůbec si neumím představit prožívat tohle v porodnici. Byla jsem přešťastná, když Apolenka vyplavala a moc se mi líbilo, jak u mě ji Ivana vylovila (ta ženská už to musela dělat mockrát). Přišla mi malinkatá, ale měla asi 4 kila, z holek byla největší a taky mi dala nejvíce zabrat. Holky přišly novou sestřičku zkouknout, ale zdála se jim moc červená, (tedy hlavně té starší, mladší jí pár minut pozornosti věnovala), a tak zase šly dokoukat krtečka. Žádné velké nadšení se nekonalo, prostě asi normálka. No a já jsem se opravdu hodně těšila, až po těch asi 7mi hodinách vylezu z vany, byla jsem už celá rozmočená.
Následující týden jsme si zase užívali Ivaniných návštěv, až přišla ta poslední. Tentokrát došlo i na objímačku a Ivana se  s námi loučila se slovy, ať se ozveme, až zase budeme potřebovat. No uvidíme, ale jestli budeme, tak jinak si to už neumím představit. Je to taková moje porodní bába.
Ivano díky, že za nás ženy takhle bojujete! Moc si přeji, ať už celá tahleta hloupost skončí a Vy se zase můžete věnovat své práci, kterou děláte skvěle!

Myslíme na Vás!

Jana Liščáková a spol.