O domácím porodu jsem snila už od prvního těhotenství, napoprvé jsme si ale netroufli. Tato myšlenka mi zůstala sympatická, a tak jsem studovala, povídala si s maminkami, které rodily doma a pomalu se ujišťovala, že je to pro mě to pravé. Ivanu jsem kontaktovala, aniž bych tušila, že jsem už těhotná. Naše první schůzka byla informační, oťukávací a veskrze uklidňující. Věděla jsem, že mám některé věci jinak než Ivana, a trochu jsem se obávala, jestli budu muset odolávat nějakým tlakům, vysvětlovat že něco nechci a proč to nechci (deformace z klasického zdravotnictví) ale ani v nejmenším se to nestalo. Po celé těhotenství jsem z Ivaniny strany cítila pohodu, respekt k mojí svobodné vůli, a hlavně jistotu že rozumí své práci a dělá ji moc ráda. Nejpříjemnější mi bylo kouzelné slůvko „Nemusíte“, které vyslovila vždy, když jsem se začala s ošíváním svěřovat, že mi není příjemné chodit na klasickou poradnu ke gynekologovi, že se mi nechce to či to. Nemusela jsem. Tolik se mi pokaždé ulevilo a zároveň jsem se v duchu smála, jak je to jednoduché. Nemusím.

První těhotenství se neobešlo bez komplikací, a tak jsem i ve druhém měla obavy. Zvlášť jsem zneklidněla, když se přiblížil týden, ve kterém mi při prvním těhotenství začalo být zle a byla jsem hospitalizovaná. Ivana v poradně zkonstatovala, že je vše jak má být. Přesto jsem se jí svěřila, že se bojím. Na to mě vyšetřila ještě jednou, vysvětlila, uklidnila. Nikdy ani gestem nedala najevo, že si vymýšlím nebo obtěžuji. Trpělivě vyslechla, zhodnotila. Kolikrát už musela slyšet podobné myšlenky, nápady, úsměvné konstrukce. Přesto nesklouzne ke zlehčování. Za to jí patří můj dík.

Při poslední poradně mi řekla, ať se ozvu kvůli dalšímu termínu, pokud se neuvidíme dřív. Odpověděla jsem, že mám tušení, že se dřív uvidíme a to se splnilo. Porod se pomalu začal rozbíhat o 4 dny později kolem půlnoci. Bylo to pozvolné, ale byla jsem si jistá, že to je ono. S jistými rozpaky jsem ve dvě ráno volala Ivaně. Teprve po našem porodu mi řekla, že se právě vrátila od jiného a šla si lehnout. Ani náznakem to nedala najevo. Ptala se, jak rychlý byl první porod a ať tedy zavolám, až to budu cítit na její příjezd. To jsem mimo jiné kvůli manželově nervozitě udělala o hodinu později. Vyšetřila mě, nález 2-3cm mi sdělila citlivě a tak, že jsem se necítila zklamaná, jemně mě poslala odpočívat a poté se vždy objevila, aby se na něco zeptala nebo doporučila. Hodinu před koncem jsem se přesunula do místnosti, kde byla i Ivana, ale téměř jsem ji nevnímala. Prožívala jsem co přicházelo, nic neřešila a najednou jsem zaslechla, jak tiše říká „už to brzy bude“. Dcerka se narodila o chvíli později, byla tichá a mě se chtělo smát, když jsem ji dostala do náruče.

Nedávno jí byly tři roky a příběh svého narození už vypráví vlastními slovy.

Jsme Ivaně vděční, že díky ní bylo těhotenství i rození normální, pohodové a vlastně úplně obyčejné. Tak to má být. Myslíme na vás, Ivano, často v této nelehké době a přejeme hodně sil a brzký obrat k dobrému.

Kateřina