Ivanu jsem poznala delší dobu před mým prvním porodem.
Když jsem si pomalu začínala uvědomovat, že budeme chtít mít v blízké budoucnosti s mým životním partnerem děti, začala jsem se na to připravovat čtením literatury, očistou těla, apod. Přečetla jsem pár knih o přirozených porodech a byla jsem přesvědčená, že to je pro mě to pravé. Potřebovala jsem také najít gynekologa, který by podporoval přirozené porody. Už nevím, jak jsem se dostala k A-centru v Praze Karlíně, ale jednou jsem tam zavolala, a chtěla vědět, kde takového gynekologa mám hledat. Bylo mi řečeno, ať zavolám Ivaně, že mi poradí. Tak jsem Ivaně zavolala a dostala překvapivou odpověď – že o žádném, který by měl někde ordinaci, neví, ale jeden že se chystá ji brzy otevřít. Tak ať zavolám za několik týdnů. Myslím, že to trvalo několik měsíců, než jsem se konečně dočkala. Pan doktor byl velmi milý. Udělal mi vstupní prohlídku, i když ještě nebyl v ordinaci úplně zabydlený. To se projevilo třeba tím, že mě nechal na koze s roztaženýma nohama a hledal sklíčka či co, nenašel, musel pozvat sestru, která neodolala tak úžasnému pohledu a zůstala chvíli civět, takže příjemné. No ale když vlastně nemáte na výběr, že! Rovněž se mi nelíbilo, jak si pan doktor seděl na vysoké židli a sedátko pro pacienta bylo o poznání níž. To vše už o něm hodně říkalo. No ale co, to se ještě dalo přežít.
Pak jsme si koupili byt (daleko za Prahou), gynekologa už jsem měla, tak jsem mohla otěhotnět 🙂 Samozřejmě se to povedlo hned napoprvé! Hned jsem pospíchala do ordinace. Tam jsem se dozvěděla, co všechno budu muset podstoupit za vyšetření. Říkala jsem, že to nepotřebuju, protože dítě si nechám za každou cenu, ale jestli to potřebuje pan doktor, že třeba vyšetření z krve si udělat nechám. Při příští kontrole jsem byla sprdnutá sestrou, že jsem neřekla, že špiním. To byl hned důvod k tomu, abych byla opět vyšetřována vnitřně ultrazvukem. Když jsem protestovala, že si nepřeju být pokaždé vyšetřována ultrazvukem, že jsem četla, že to nemusí být úplně bezpečné pro miminko, tak mi bylo řečeno panem doktorem, že nesmím hned všemu věřit a jak jinak on pozná, proč krvácím. (To opravdu nebylo žádné krvácení.)
Byl konec léta a my jsme s manželem pochopili, že už brzy nebudeme moct na dlouho někam daleko jet, tak jsme si naplánovali dovolenou u moře na září.
Zavolala jsem sestře, že na příští kontrolu nemůžu přijít, protože letíme na dovolenou. No to jsem si teda dovolila hodně. Sestra (mimochodem mohlo jí být tak 20 let, určitě ještě neměla vlastní děti) mi začala vysvětlovat, že jsem přeci těhotná, tak jakápak dovolená. Přišlo mi to spíš legrační, ale každopádně mě to odradilo od dalšího docházení k tomu nejlepšímu lékaři v celé Praze v té době. Dovolenou jsme si výborně užili a po dovolené jsem zavolala Ivaně a domluvila se s ní, že budu chodit už jen k ní do poradny.
Celé těhotenství byla nádhera, vždycky jsem se k ní těšila, navíc jsem chodila na cvičení do Áčka a k Ivaně na úžasný předporodní kurz i s manželem. Na kurzu jsem se jen utvrdila v tom, že pro mě bude ta nejlepší volba porod doma. Já prostě nesnesu sebemenší pocit nesvobody. Pro mě by bylo mnohem větší riziko jet do porodnice a vynakládat energii na boj s větrnými mlýny.
Takže když mi jednoho dne o půl čtvrté odpoledne přišly stahy, tak už jsem se začala těšit. Manžel měl na ten den naplánované setkání s jedním kamarádem. Poslala jsem mu sms, jestli by raději nepřijel domů. Na nic se neptal a hned z práce jel domů. Ivaně jsem se hned nedovolala, ale také jsem jí poslala sms. Napsala mi, že má nějakou konferenci a že mi pak zavolá. Ozvala se až někdy kolem osmé večer, pak už jsme spolu byly v kontaktu. Já jsem chodila po pokoji a hopsala na balónu a prodýchávala stahy a manžel mezitím uklízel byt. Asi ve tři čtvrtě na jedenáct přijela Ivana, hned mě prohlédla a říkala, že už jsem dost otevřená, že už to asi brzy bude. Chvíli na to už jsem nedokázala stát, tak jsem si klekla a opírala se o balón a kousala manžela do ruky, tedy spíš do hadru, který mi přistrkoval k puse. Takhle jsem to vydržela až do konce s hlasitým vypouštěním hlásky Á. Chudák manžel z toho nic neměl, nemohl ani fotit, protože jsem se ho křečovitě držela za ruku. No a těsně po půlnoci se náš drobeček narodil. Ivana ho chytila do rukou a já říkám: „Co je to?“ A ona: „holčička“. Pak mě posadila na stoličku a dala mi miminko do ruky. Za chvilku vyšla placenta, mimi dostal do ruky táta a já se šla s Ivanou umýt do koupelny. Hrozně se mi podlamovaly nohy, ale po umytí už to bylo fajn. Pak jsme si zalezli do postele, Ivana mi mrně dala k prsu a pak jsem ještě několik hodin zírala na ten náš zázrak. Teprve k ránu se mi podařilo usnout. Ivana nás pak ještě celý týden navštěvovala. Uklidňovala, radila, vyřizovala nepříjemné telefonáty s pediatričkou, apod.
My Ivaně děkujeme, že přispěla svou bytostí ke zrodu nového, ničím nepostiženého děťátka a přejeme jí, sobě a dalším uvědomělým lidem, aby mohli zažít její skvělou péči, až to gynekologicko-porodnická lobby dovolí.

P.S. Ivano, PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ. Navíc nastala doba, kdy se těm, co jiným škodí, všechno velmi rychle vrátí.

Nevím, jestli si to někdo uvědomuje, ale zakázat někomu dělat práci, kterou dělá podle svého nejlepšího svědomí, je zrůdnost.

Mirka P.