Ivanu jsem osobně potkala jen jednou, až nyní, kdy je exemplárně v klatbě…

Ivana je pro mě jako sen.

Ivana ženy a děti respektuje a zkušeně a přiměřeně přikládá ruce k dílu. /tolik ze zprostředkovaných zkušeností/

A Ivana tu donedávna pro nás byla a teď /snad dočasně/ není.

A s ní – a šílenstvím ve vládnoucí vrstvě rozpoutaným – zmizelo i mnoho dalších, i ta naše, jediná v kraji…

Na porod jsem se těšila.

Hned z počátku těhotenství se mi do ruky náhodou dostala kniha Koncept kontinua, kterou jsem nadšeně zhltla („Jooooo, to je přece vonooo!!!“), takže představu o mateřství postavila na pilířích

A) Nekoupíme kočárek

B) Nekoupíme postýlku

C) Můj život půjde normálně dál, s malým pozorovatelem přivázaným na hrudi

D) …a pak se uvidí 🙂

a od této představy byl jen krůček k řešení jednoznačné nepříjemnosti „Teď ještě co ty plíny“ (Bez plenky od Ingrid Bauerové mi bylo kýženou inspirací)

a k hledání možnosti normálně porodit.

Tedy normálně jako živá bytost, tvor, který přirozeně ulevuje svému tělu podle vlastního uvážení, odpovídá svými pohyby na pohyby zevnitř, dýchá, aby mu bylo co nejlépe, a je mu ponechán pocit, že maximum pro zdar toho bytostného, dravého, tělo ve dví rvoucího a přesto tajuplného a krásného „okamžiku“ může udělat on sám. Tímto Já, pochopitelně.

Ach ano a mít potom dítě u sebe! Umožnit mu dostatečnou dobu klidu u známého rytmu srdce a dechu, na voňavý kůži, v pevném objetí… Nejlépe s mužem nablízku.

A protože by mě ani nenapadlo rodit jinde než porodnici, začala jsem pečlivě brouzdat, telefonovat, plánovat předporodní návštěvy.

A ouha.

Střídání porodních poloh, ano, není problém ve většině zařízení, muž u porodu samozřejmě, zpoplatněno, ale to naštěstí není pro nás překážka, ambulantní porod…fm, fm, fm…noooo, to už jakooo… Ale co já vím, jak se budu cítit, když tak podepíšu revers…

No ale BONDING??!?

Nalezla jsem jednu dosažitelnou porodnici, kde se nad přáním mít dítě po porodu hned u sebe a nedat ho z ruky nepozastavili a prohlásili to za svůj standard,

ovšem dosažitelnou relativně… od nás 2,5h autem.. uf uf.. Vyjde mi Nejbližší vstříc? Půjde to vůbec…..?

Nicméně po návštěvách nemocnic v okolí muž souhlasil i tuhle prohlédnout a ukázalo se, že osobní vstřícný a promyšleně smysluplný „předporodní kurz“ si získá i jeho.

Bylo rozhodnuto – pokud situace dovolí, jedeme do Krnova.

Napsala jsem si porodní plán, vrchní sestra ho bez problémů předem odsouhlasila, mně se ulevilo, že to nakonec možná přece jen nebude takový boj, jak to zpočátku zjišťování vypadalo, a čekala jsem na první signály.

Neděle 16 hodin, odešla hlenová zátka, zavolala jsem porodnici, kde mě sestra uklidnila, že to může trvat i další den, než to začne, a ať čekám na vodu, anebo první pravidelné kontrakce.

Nějaká ta decka ze mě vyšplíchla asi v půl dvanácté v noci a já zavelela:  Jedem. Půl hodina schraňování připravených potřebností s určitou dávkou intenzivního těšení se a napjatého očekávání, co že je to vlastně – konečně – tady, mi přivedla i pravidelné stahy po pěti minutách a já poctivě rozvažovala, jestli mám trvat na svém plánu, anebo zamířit do porodnice nejbližší. Měli jsme jet kolem třech cestou do té vysněné a vzhledem k tomu, že mě její zástupce primáře na gynekologickém oddělení patřičně postrašil streptokokem, kterého mi nalezli v porodních cestách, smiřovala jsem se s náhradním plánem.

Zaparkovali jsme ve Frýdku-Místku a dožadovali se /bláhově v jednu hodinu noční/ vstupu nějakými nesprávnými dveřmi, za což dostali po telefonu vynadáno, následně jimi – a vstřícnou sestrou onoho nesprávného oddělení – byli přijati, zapsáni /tedy já a malý Káčko v bříšku/ a předáni sestře na oddělení správném, sestře podrážděné a pro mě příznačně nemocničně ukázkové…

Dostala jsem bílou erární košili, smutně jsem se převlékla a čekala na doktora.

Přišel mladý a věcný.

Ani on nevypadal nadšeně, že jim komplikuji noční službu, ale zpětně si říkám, že tak možná působil jen přes mé zklamané brýle. Tož inu vyšetřil mě, prohlásil, že mám 1,5cm čípku a tedy do porodu daleko a chystal se předat mě zpět sestře „fůrii“. Mně ovšem svitla naděje!

„No a tak myslíte, že bychom to i s tím penicilínem stihli až do Krnova…? ..víteee…“

„Podívejte, doporučit Vám to nemůžu,“ zdálo se mi, že pookřál lékař „ale zakázat taky ne, antibiotika Vám můžeme podat zde a co se týče času, tak toho máte dost…“

„Tak já bych zvolila tuhle variantu, jestli dovolíte.“  Reaguji skrývajíc radost.

Dvě naštvané sestry mi – kolem druhé – zavádějí kanylu a za půl hodinky vracím košili a sedáme zpět do auta.

Kontrakce přetrvávají v původních krátkých intervalech, a když se blížíme k cíli, daří se mi už mezi nimi upadat do mikrospánků a při nich krotit zběsilého řidiče, zvlášť na nerovnostech ve vozovce :-).

Při příjmu „bije“ půl pátá ranní, já zjišťuji, že těhotenská průkazka zůstala v nemocnici předchozí ( a jéé je) a následně překvapeně, že „…to není problém!“. Většinu údajů si pamatuji a s uspokojením shledávám, že existují lékařské instituce, kde k mladé mamince nepřistupují jako k nezdárnému poškolákovi… Po zkušenostech z poradny a první porodnice té noci mě opět zahřeje, jak jsme to dobře vybrali :-).

Navíc „Nadstandard máme momentálně obsazený, ale ubytujeme vás na jiném volném pokoji, kde budete mít soukromí.“ Pěkné… ….ještěže tak! Uf! A ne nějaké: ‚Pane, musíte bohužel pryč, na výjimečné podmínky nemáme směrnice, ehm, ehm.‘

Ovšem verdikt lékaře zní: „Čípek 1,5cm, milá paní…“

Ještě si neodpustil hrubou poznámku, že chce vidět, jak porodím, když mi tak vadí vaginální vyšetření /kovovou rozvěrkou! Já bych mu to vytmavila, kdybychom byli v diskuzním pořadu každý ve svých běžných botách…!/, ale v tu chvíli jsem to prudce vetovala jen v duchu a vzápětí zapomněla soustředěním na své záležitosti :-).

A hned taky přidal… „Já samozřejmě respektuji jakékoli Vaše přání nepřijmout medikaci, pokud na tom trváte, ale – upřímně – tímto tempem a v tuto hodinu, pokud jste nespala“ (nespala, uaaaah) „mám za to, že bez odpočinku konec porodu nezvládnete.“ (bum) „Osobně bych Vám doporučil, bez jakéhokoli nátlaku, abyste přijala…“ kdesi cosi, analgetika „která porod nezastaví, ale umožní Vám trošku se prospat.“

S mozkem rozpuštěným ranní únavou po krátkém váhání souhlasím – nejsem žádný hrdina a podle všeho asi později opravdu budu potřebovat nějakou tu sílu, kterou už v tu chvíli horko těžko ždímu.

Takže injekce, pilulka a aaaaaaaadieeeeeuuuuuuuu – temno. – kontrakce, pohled na hodinky, tma – kontrakce, hodiny, tma – …

I tato část porodu byla velmi zajímavá… Zhruba čtyři hodiny – nebo šest.. – po dvaceti minutách, vždy velmi urputná snaha mozku vzpomenout si a vnímat, co se to vlastně děje, soustředit se v omámení na rytmus, za každou cenu si udržet povědomí o realitě kolem a vždy přemožena příjemnou dřímotou, tmou, bezvědomím. Pomohlo to: hlava měla pocit, že se spalo a cítila se svěže a plná elánu :-).

Ještě pár hodin vše pokračovalo čtvrthodinovým rytmem, muž vedle mě spal – milé, že? nevadilo…monitor sice občas zaznamenával výkyvy při stazích vzhůru nohama, ale sestra neshledávala žádný problém, malý srdíčko bilo o závod, co čtyři hodiny jsme se se sestrou dohadovaly, jestli mi po penicilinu zase pěkně vytáhne tu kanylu s hadičkou z ruky…ehm… Muž se po probdělé noci chvílemi budil a zásoboval mě čokoládou a horkou čokoládou… A v šest večer vizita.

Čípek 1 cm. Jestli se to nerozběhne do rána, začnem vyvolávat. /uvedla jsem odtok části plodovky o půlnoci, že/  Na noc Vám dáme zase něco na spaní. Zatím, milá paní!

Tak to teda ne. Nejsem tady na ozdravný pobyt! Vyvolávat se nebude, kdybych se měla na hlavu postavit! Mám čas než přijdou strašit s pilulkama, tak se do toho dáme, co říkáš, cvrčku!?

Opustila jsem fázi vyčkávací a pustila se do práce (proč se o tom v porodnici nemluví..?) :

Ven z postele, široký podřep, aktivní poloha, pohupování, chůze – moje osobní „vyvolávání“ znělo „Pojď , bobku!“ 🙂

Líbezná masáž zad od Nejbližšího. (Nadále mi přijde, že pak zase usnul, ale nechci mu křivdit…)

To vše, podotýkám, v mé lehoučké gázovinové sukni a vlastním volném triku… Požehnaný přístup!

A asi ve 21:30 – vyšetření sestrou – „No Vy jste otevřená na pět centimetrů! Můžeme na sál!“

Wooooow, jupí, ani to nebolelo, vidíš bobku!

Tam už se šlo do naha, to mě upozornili předem, ne že bych to nějak vnímala v tu chvíli :-).

Opřená o stůl se žíněnkou, zpocená usměvavá vyčerpaná, v kleče jsem jak lvice prořvávala úlevný postup človíčka blíž k světlu světa…. Bohudík tlumenému, bohudík jediná rodička toho sálu i nejbližšího okolí (myslím, že i akustickou izolaci tam mají vhodně pořešenou..)

Moc jsem si přála rodit na čtyřech, abych co nejméně zatížila hráz…děsíc se stříhání…, bohužel jsem si nezvládla sehnat dulu ani porodní asistentku a mé začátečnické formulace „umožnit střídání poloh podle přání“ a „nástřih jen pokud bude nezbytný pro průchod dítěte“ v porodním plánu byly jaksi „volně vyloženy“ a slova jinak velmi příjemné asistentky že prý se mi bude lépe tlačit, když si „takhle“ sednu do pololehu a „takhle“ chytím kolena, jsem neměla šanci v tu chvíli posoudit…

Pak ještě tři kontrakce a „nějak se neotvíráte z 9cm na 10…asi už jste vysílená…“ – proboha jak se tomuhle po 26h kontrakcí bránit!?! – „..oxytocin..“

uaaaaaaAAAHH……poslední vlna, stříh, a K vykouzl … naráz už, úleva … Bože, to bylo… Bože, dítě mám… Tady!!! V rukách!! Na prsou!!  Joooooooooo…..

Nekonečně dlouhé šití….Kryštůfek křičel a přisával se k mužově nahé hrudi…(proč nemohl být při šití u mě?) …primářův komentář ohledně chloupků pletoucích se pod nitě…a pak konečně dítě přitulené….a okamžitě vypnuto, ze dvou hodin bondingu nevím ani minutu dál, jen vím, že to bylo správně a hlavně jsem to věděla v tu chvíli a věděl to i mrňavej Kryštof, kterej se na mě pro to dlouhý šití a tu dlouhou práci prve ani nepodíval skrz pevně semknutý uplakaný víčka a ihned se přisál a dál ani nemukl.

Tři dny v nemocnici na nadstandardu, takřka nerušeně, s pracujícím mužem u počítače, ale NABLÍZKU!! …skoro jsem nespala vzrušením a něhou k tomu hříbkovi v peřince, zákaz spát s ním v posteli jsem porušila hned druhou noc, načež ho poprvé přes den uvázala do šátku (hlavně aby mě nikdo neviděl!) a začala sledovat jeho biorytmy…nekonečně se opájela pocitem blaha, když mi spal v náručí, skoro nestíhala jíst…a nemohla se bez bolesti ze zranění ani hnout…

Jsem si vědoma toho, že mi postupně se obrozující systém umožnil prožít v porodnici porod napoprvé skoro tak, jak jen jsem byla schopna. Byl krásný a zanechal ve mně i přes mou citlivou a nejistou povahu a do plné sebeúcty dosud nerozvitou mladost pocit síly, radosti z mateřství a vědomí, že jako matka jsem přesně na svém místě. Dodnes jsem přesvědčena, že z nemocnice s běžným přístupem bych si odvezla těžké trauma…

Vím, že preciznější příprava zahrnující zejména v porodnictví zkušenou doprovodnou osobu, ke které bych měla důvěru a která by postupně v průběhu těhotenství porozuměla mým potřebám, by vedla k lepšímu prožitku. Znamenalo by to jen trojnásobek finančních nákladů…Zhruba výši mojí mateřské. A taktéž je otázkou, kolik lidí je člověk u porodu nakonec schopen rozdýchat…Vím o dvou ze čtyř, které bych si klidně odpustila :-).

A vím, že pro takhle „ideální“ porod je adekvátní použít slovo SNESITELNÝ! Protože jsou to drobnosti, co nám v péči schází, většinou lze těžko nalézt důvod, proč se nám jich nedostává a protože dopad těch „drobností“ otřásá základy lidství.

Protože respekt k potřebě vzájemné blízkosti matky a dítěte je elementární krok a posun celé civilizace. Protože absence snahy porozumět potřebám nedotčených a bezmocných tvorů, snahy vyjít jim vstříc, umožnit jim vlastní tempo a absence důvěry v evolučně tak hluboko zakořeněnou intuici, která matku při porodu zachvátí, aby udělala to nejlepší (včetně vyhledání pomoci!), ztráta respektu k těmto vazbám od prvních okamžiků ničí možnost plného prožívání našich životů a vrhá nás do pozice vystrašených, bojujících, samotných, nenaplněných.

Druhého syna bych chtěla porodit v respektu a porozumění.

I další děti bych tak chtěla porodit.

Druhý syn přichází brzy a já cítím úzkost. Vypadá to totiž, že možná na to budu sama. Ivana je pro mě jako sen 🙂

Věrka Vocilková /+ velryba Ondráš v břichu + malej velkej brácha Kryštof + po boku stojící táta Tom mně Nejbližší