Jsem člověk, který věří doktorům. Respektive má vštěpený obecný přístup, že když je nemocný, dělá, co mu jeho lékař řekne.

Mám dvě krásné dcery. Otěhotněla jsem plánovaně, tři měsíce po svatbě v 31 letech. S mým mužem jsme spolu chodili dlouho a děti jsme samozřejmě plánovali, ale když se to povedlo, byla jsem z toho zmatená. Jsem na to připravená? Docházela jsem ke své gynekoložce, rutinní kontroly byly laxní a neosobní. Jinak nelze nic vyčíst. Nejsem moc průbojný typ a tak, když mi v telefonu při registraci do jedné pražské porodnice řekli, že volám pozdě a stejně v termínu mého porodu budou malovat, byla jsem trochu bezradná. Začala jsem pročítat literaturu o porodech a neustále slýchala historky z porodnic, jak je to v Praze většinou neosobní se spoustou administrace, jak si člověk musí v porodních bolestech prosazovat svá přání, která stejně většinou nejsou vyslyšena. Pomalu jsem dospívala k tomu, že na tohle nemám a porodnice se bojím. Můj manžel je knihomol a všechnu literaturu, co jsem o porodech měla, přelouskal hned a zároveň se mnou dospěl k názoru, že nejlepší co můžeme udělat je – rodit doma.

O Ivaně jsem slyšela už předtím od dvou známých, které s ní rodily a byly to samé superlativy. Jedním dechem, ale upozorňovaly na to, že je to „ženská vod rány“, ostrá a docela ženy od porodu doma odrazuje. Tak jsem si ji vygooglovala, přečetla „Hovory s porodní bábou“ a musím říct, že na první smluvenou schůzku jsem šla s malou dušičkou. Šli jsme tam i s mužem a Ivanina první otázka byla, proč chceme rodit doma. Myslím, že viděla, že jsme rozhodnutí, zpětně – Ivana je velký psycholog. Hned nám ale řekla svá pravidla a podmínky – kdyby se cokoliv zvrtlo, jedeme do porodnice. Bez diskuze. Když jsme si příjemně popovídali, měla jsem pocit, že jsem konečně narazila na úplně normálního člověka, který rozumí tomu, co dělá a baví se se mnou nejen o těle, ale i o mých pocitech.

Naše setkání pak už byla pravidelná, i když jsem dál chodila i ke své gynekoložce. U ní jsem sice u každé kontroly měla ultrazvuk, ale stěží jsem za těch pár minut na obrazovce rozeznala ruku od hlavy. Zato u Ivany jsem si poprvé uvědomila, že ve mně roste člověk – nechala mě prohmatat si břicho a učila mě jak poznat polohu dítěte hmatem a také jsem poprvé slyšela ozvěny tlukotu srdce. Byl to zážitek. To mě přesvědčilo, že pokud si můžu vybrat místo a osobu, která mě u porodu povede, bude to doma s Ivanou.

Chodili jsme pak k Ivaně i na předporodní kurz a tam mě neustále překvapivě jednoduše přesvědčovala o tom, jak je porod přirozený proces a pokud je těhotenství v pořádku, není se vlastně čeho bát. Dítě se neuškrtí pupeční šňůrou, protože ta putuje i s placentou. Příklad s rolákem a to, že porodem nic nekončí, ale všechno začíná. Mockrát jsem si na její slova pak vzpomněla.

Pořád jsem však byla vystrašená provorodička, bojící se bolesti, i když rozhodnutá rodit doma. Porod byl dlouhý, nemohla jsem se uvolnit, ale Ivanina přítomnost mě uklidňovala. Přišla s další zkušenou porodní asistentkou, svojí kamarádkou. Posílená ženská společnost mi byla příjemná. Hekala jsem v pokoji a nemohla se ponořit do sebe. Seděli v obýváku. Když jsem poslala manžela, ať jim nabídne kafe, uslyšela jsem: „To vás poslala Silva? Tak jí řekněte, ať se radši soustředí na porod.“ A když už to trvalo několik hodin, bolesti sílily a já řekla, že asi umřu, Ivana na to: „Ale neumřete! Jdu si zakouřit a pak jdeme na to!“ Upřímně – kdybych byla v porodnici, nechám si dát všechny epidurály světa. Nejsem žádná hrdinka. Ale tenhle Ivanin lidský a normální přístup mě fakt vyhecoval k porodu. V mých očích je velký znalec lidské duše a zároveň profík. Neriskuje. Ví, co dělá. Narodila se nám nádherná zdravá Ráchel. Pocit ležet po porodu ve vlastní posteli s mužem a se svým prvorozeným dítětem je oxytocin k nezaplacení… Spát a koukat na dítě. Spát a koukat na ten zázrak. Druhý den v klidu – vážení, měření miminka, pokec o pocitech a tak každý den po celý týden. Všechny nejistoty a bolesti můžu svěřit někomu, kdo mě zná už aspoň půl roku, byl u porodu a zajímá se.

Za nějakou dobu jsme čekali druhé dítě. Měla jsem jasno, že to bude zase s Ivanou. Doma. Dost mě překvapila reakce okolí: „Tak jste si u prvního porodu zablbli, teď už půjdete do porodnice, ne?“ Podruhé jsem si už věřila mnohem víc, věděla jsem, co mám dělat, poslouchala jsem Ivanu a rodila. Bylo to krásné, rychlé a hodně přirozené. Pocit, že něco zvládnu, jsem zažila jen dvakrát v životě. Díky Ivaně. Ta přírodní síla řevu, co se mi dral z hrdla, řevu, o kterém jsem nevěděla, že tam ve mně je, řevu, co tak strašně ulevoval, pomáhal kontrakci a miminku na svět. A bylo to. Dorotka.

Samozřejmě, měla jsem štěstí. Štěstí, že obě těhotenství byly v pořádku. Štěstí, že se u porodu nestal nějaký zvrat. Štěstí, že obě holčičky byly moc šikovné na své cestě ven. Štěstí, že jsem měla Ivanu. Jsem přesvědčená o tom, že porod je o psychice. Je třeba si věřit, být v klidu, což znamená být v uklidňujícím a bezpečném prostředí s lidmi, kterým věříte. A to není klišé. Možná bych to zažila i v porodnici. Ale jenom možná.

Ivano, moc děkuji za to, že jste mě naučila věřit sama sobě a své přirozenosti. Možná ani nevíte o tomto svém vlivu na ženy. Že jste mi svým nenuceným a empatickým přístupem umožnila prožít porody obou svých dětí naplno. Vy a můj muž jste byli jedinými lidmi, v které jsem měla důvěru a před kterými jsem se cítila bezpečně. Myslím, že jediné proč dokážete zvládat takový nápor na svou osobu je to, jaká jste: neřešíte blbosti kolem, máte důvěru v sebe i v lidi a dokážete dávat neskutečnou podporu pouhou svou přítomností a beze slov. Díky, Ivano!

Moc bych si přála, aby mé dcery měly možnost volby, až budou chtít mít děti. Moc doufám, že lidi jako Ivana se budou moci věnovat své práci…

Silva