Po rozhodnutí, že se naše třetí dítě narodí doma, jsme kontaktovali několik porodních asistentek. Na naši výzvu odpověděla jako první paní Ivana K. Poslední cca měsíc před porodem jsem tedy místo do porodnice docházela na kontroly do A – centra v pražském Karlíně. Paní Ivana se mnou podrobně probrala veškerou anamnézu, zajímaly ji informace o předcházejících porodech, jednoho setkání se zúčastnil také můj manžel. Paní Ivana byla též v kontaktu s mým ošetřujícím odborným lékařem.

Termín porodu byl stanoven na den přesně pár let po mém druhém porodu. Jelikož jsem se ještě v tento den měla dostavit do A – centra, obávala jsem se, aby se mi porod nespustil po cestě ve vlaku. Nic takového jsem ale nakonec absolvovat nemusela, jelikož jsem spontánně porodila již v neděli.

V tento den u nás ještě pobývala silvestrovská návštěva. Já jsem již v noci špatně spala, měla jsem kontrakce a ráno mi odešla hlenová zátka. Kontaktovala jsem paní Ivanu i svoji švagrovou, která měla zkušenosti s domácími porody. Obě se nezávisle na sobě shodly, že to na porod ještě nevypadá. Při snídani mi již nebylo dobře, neměla jsem moc hlad, ale měla jsem kontrakce. Návštěva, která nejevila známky odchodu, mi začala být nepříjemná. Manžel tedy navrhl, že bude nejlepší, když ji naše dvě starší děti půjdou vyprovodit na nádraží. To bylo cca v 10 hod. Po jejich odchodu mi praskla plodová voda a kontrakce zesílily. Manžel zapnul topítko, aby mi nebyla zima. Přesunula jsem se z koupelny do kuchyně, kde jsme měli připravený koutek u gauče. Klekla jsem si na matraci, lokty se opřela o gauč, manžel stál za mnou. Po chvíli jsem ucítila silné nutkání k tlačení. Bála jsem se, zda to není příliš brzy, ale nedalo se tomu zabránit. Manžel již v té chvíli viděl hlavičku miminka. Aniž bych se tedy o to nějak přičinila, moje tělo vytlačilo dítě úplně samo, nikdo mi nemusel říkat kdy a hlavně mě nutit do tlačení předčasně. Když manžel uviděl hlavičku, zavolal starší děti, které se raději schovaly do pokojíčku, aby rychle přiběhly. Po hlavičce vyklouzlo tělíčko, které manžel chytil do náručí. Sklonila jsem hlavu a vidím, že je to holčička. Manžel se ani nestačil podívat. Dcerušce vysál ústy hleny a položil mi ji do klína. Takto jsme spočinuli a čekali na příjezd paní Ivany, kterou jsme volali již dříve, ale protože se vše semlelo velice rychle a než se k nám z Prahy dostala, narodila se Růženka – jméno vymyslely naše starší děti – do rodinného kruhu bez cizí pomoci. Paní Ivana po příjezdu prohlédla placentu, mě i holčičku, vyplnila dokumenty, najedla se s námi kysela a odjela. Přijížděla mě pak kontrolovat pravidelně ještě po dobu cca jednoho týdne.

V porovnání s předešlými dvěma porody byl tento nejrychlejší, nejintimnější a nejméně bolestivý. Neměla jsem žádná poporodní zranění, nebyl problém s kojením, manžel mi byl velikou oporou a vše zvládl na výbornou, i když to byl první porod, u kterého byl přítomen – a to navíc aktivně.

Na odpoledne jsme měli již dříve pozvanou návštěvu. Jelikož mi to nevadilo, nic netušící návštěva dorazila a až na místě zjistila, že je nás už o jednoho více. Teprve později se známí vyjádřili v tom smyslu, že jim to bylo trochu nepříjemné, když svojí návštěvou zasáhli do našeho soukromí. My jsme to ale tak vůbec necítili. Mohli jsme je samozřejmě odvolat, to by každý pochopil. Rozhodně si však nemyslím, že by narušili intimitu svátečního podvečera, kdy jsem tiše seděli v šeru a společně se radovali z nového života, o moc víc než v porodnici, kde je soukromí matky s dítětem, kolem kterých při světle a hluku pobíhá skupina lékařů včetně mediků, nerespektováno daleko hlouběji a citelněji.

Hana Žůrková