Naše třetí je malá rychlá svéhlavička a příběh jejího narození věrně kopíruje její povahu. Rozhodli jsme se ji porodit doma, s Ivaninou asistencí, a vše jsme pečlivě a detailně plánovali – materiální vybavení, domluva s dětským lékařem, sepsaná a vylepená telefonní čísla, sestudované postupy resuscitace, rodinné hlídací manévry – vše tak, jak jsme byli vždycky se vším oba zvyklí. Zapomněli jsme jen na pravdivá slova Ingeborg Stadelmann: „Zaprvé to proběhne jinak, zadruhé jinak, než si rodiče myslí, zatřetí někdy samo od sebe…“ Když mi ve dvě v noci praskla plodová voda a já rozechvěle volala Ivaně, vyptala se na stav, na pohyby a řekla, ať se ozvu, až mi začnou kontrakce. V lehce omámeném šoku z “už je to tady” jsem si vlezla pod horký proud sprchy – a zapomněla na svět. Dcerka měla svůj vlastní plán. Když jsem se probrala z porodního tranzu, abych sdělila muži, ať Ivaně zavolá, bylo mi jasné, že už to k nám před jejím narozením nestihne. Malá svéhlavička se narodila čtvrt hodiny nato, o půl čtvrté v noci, do rukou svého otce. Vymotal ji z pupeční šňůry a podal mi ji do náruče. Napjatě jsem sledovala její boj o první nádechy, zatímco muž dle Ivaniných pokynů v telefonu kontroloval můj i její stav: čistotu úst a nosu, tepání pupečníku, míru krvácení, dělohu, aby se oba ujistili, že vše je dobré a do jejího příjezdu není třeba nic řešit. Ivana přijela deset minut nato. Dodnes oceňuju, že se k nám nehrnula s nějakým halasem a rychlou akcí, ale tiše a šetrně zhodnotila situaci a nechala nás dál si užívat společný nový čas. Zůstala dvě hodiny, a když bylo i dál vše v pořádku, po kontrole mně i miminka se zase tiše vytratila.
Ivano, za Vaši úctu k rodičkám, novorozencům a porodu jako takovému si Vás velmi vážím.

Markéta Matěchová