Neumím psát, nerodila jsem doma a neznám paní Ivanu osobně (a všech 3 věcí upřímně lituji 😉 )

Přesto ji obdivuji. A stejně tak všechny ženy, které našly sílu a sebedůvěru něco tak přirozeného (a zároveň tak zatracovaného) jako je porod doma podniknout!

Je mi smutno, že jsem sobě a svoji dceři tuhle cestu nevybojovala. Možná ještě nebyl ten správný čas. Možná jsem jen správným dítětem-prefabrikátem své doby (maminko to není nemoc, každá to zvládne, tak tolik neřvěte… tatínku počkejte si pod oknem – 2. zleva, 4. patro… buď ve škole hodná holčička, paní učitelka má vždycky pravdu, a když ji nemá, tak platí pravidlo č. 1… správný chlap nepláče… a tak podobně). Možná mi chyběla jen podpora… potkat správné lidi ve správný čas je veliké štěstí. Snad si to někdy odpustím. To že jsem se tak snadno vzdala, že jsem zahodila možná jedinou šanci v životě a nechala se unést proudem jen proto, abych nemusela čelit nepříjemnostem – otázkám lidí, kterým do toho vůbec nic není. Nepochopení známých a přátel. Aroganci zdravotníků. Vlastním pochybám.

Ale i kdyby porod doma vůbec nebyl mou vlastní cestou, jak přivést na svět dítě, jde přece o základní lidské právo. O svobodné a zodpovědné rozhodnutí matky, rodičů.

Kdo a hlavně proč si dovoluje ho odpírat? A proč většina z nás tak slepě následuje „autoritu“-lékaře (je jedno jak rozumného a šikovného)… proč nepřemýšlíme o tom, co chceme my a co je pro nás a naše dítě nejlepší… a proč tuhle stádovost předáváme našim dětem?

Přeji paní Ivaně velkou sílu pro boj s těmi nesouhlasícími, trpělivost s těmi pochybujícími, lásku pro všechny podporující. A konečně už taky rozumné soupeře, kteří přestanou lobovat a škodit a začnou přemýšlet a táhnout za jeden provaz – v jednoduchosti a přirozenosti je přece krása.

P.S. Kéž bych mojí dceři mohla jednou nabídnout všechny možné i nemožné varianty jak porodit, a ona si mohla sama rozhodnout jak a kde a s kým (a kéž bych u toho mohla být i já… slibuju, že budu celý ten zázrak sledovat potichu z nejzapadlejšího rohu 😉 )

Helena