Vážená paní Königsmarková,

velice Vám děkuji za statečnost a vytrvalost, s jakou se věnujete přirozeným porodům, a ráda bych Vám jako poděkování za Vaši práci poslala náš porodní příběh, ke kterému vedla delší cesta. Krátce ji popíšu: První děťátko se nám narodilo v liberecké porodnici, měla jsem porodní plán a věřila, že vše půjde hezky, lékaři ale udělali, co chtěli oni, zcela proti našemu přání, a já se po porodu cítila jako znásilněná. Po roce jsem se dostala ke knize Ivy Doležalové o jejím domácím porodu a přes ni k Hovorům s porodní bábou. Prožívala jsem strašná muka výčitek, co vše jsem děťátku způsobila nezdařeným prvním porodem a začala snít o porodu mimo porodnici.

Ve Vrchlabí jsme sehnali porodní asistentku, která byla ochotna k nám přijít, ale ke konci těhotenství se jí zdálo, že mám moc vysoký tlak a hodně mě znejistěla. A nakonec tomu i všechny okolnosti chtěly, že se naše druhé děvčátko narodilo ve Vrchlabí, krásně, za přítomnosti naší porodní asistentky a mého muže. Úžasná paní doktorka přišla až po porodu, jak jsme si přáli.

Ale třetí děťátko už jsme si tak moc přáli porodit doma. Ani jsme neoslovovali žádnou porodní asistentku, jen jsem se s ní před porodem setkala, probrat pár maličkostí. Porodní asistentka mně vymlouvala můj úmysl rodit doma kvůli mé nízké hladině železa v krvi. Vůbec jsem to nečekala, moc jsem plakala, sen se mi těsně před porodem zase rozplýval. Ale naštěstí chlapeček v bříšku ještě chvilku čekal, než jsem zase nabrala síly, víru, jistotu a narodil se v okruhu našich nejbližších přátel.

Dosud ze zážitku tohoto porodu čerpám sílu a optimismus. Dnes je tomu právě rok, co přišel Dalibor na svět. Zde je jeho příběh:

Jak k nám přišel DALIBOR JAN

V neděli odpoledne, 10.7., jsme vyrazili celá rodina na tábor. (Mířili jsme nedaleko, do Roškopova u Staré Paky. Tam je ubytovna sdružení Tymyján. Plánovali jsme tu v okruhu přátel pobýt týden s panem farářem z Obce křesťanů, který měl dětem povídat příběhy z Bible a nám dospělým po večerech o výchově, křesťanství, atd.)

A jelikož bylo dusno a vedro, vypátrali jsme cestou rybníček bahňáček v lesích.

Rostlo kolem rákosí, plul tu vor, v budce pro kachny jsme objevili vajíčka.

Nejprve se holky plavily na voru s tatínkem, pak se mnou. Měla jsem velikou chuť skočit šipku, tak jsem hupla z voru doprostřed rybníka. Holky se chechtaly a mně bylo krásně. (Ještě jsem nevěděla, že to byla taková šipka na rozloučenou.) Do Roškopova jsme dorazili akorát na křtiny ročního chlapečka přátel, kteří ubytovnu spravují a bydlí v ní. Po křtinách muž odjel, děti usnuly a my dospělí povídali venku a pozorovali měsíc mezi jasany. Větší děti se uložili do spacáků kolem ohně.

Ve dvě hodiny v noci se ale začalo blýskat a hřmít a zanedlouho se přihnal déšť.

Myslela jsem na děti venku. A v tom se ozvalo naše maličké, z břicha. Mělo se sice klubat až koncem července, ale už dvakrát se chystalo a já tušila, že přijde dřív. Teď se vrtělo a vrtělo dolů a nepřestávalo. Ráno, ještě, když děti spaly, jsem se šla do kuchyně najíst, abych se posilnila na to, co přijde.

Začaly scházet maminky – kamarádky, chystat snídani a já jim oznámila, že budu rodit. Ivanka, naše nejmilejší kamarádka, vytřeštila oči: je to tu! Zavolala jsem muži, ať nejezdí na stavbu stavět lešení, ale ať přijede sem a přiveze věci k porodu a pro miminko.

Paní domu, fyzioterapeutka, začala svědomitě chystat, co by mě vůbec nenapadlo.

Z našeho pokojíku odnesla morčata, nočník a boty. Zatemnila okna, zapnula topení, donesla prostěradla. Na chodbě jsem se opírala o jejich křeslo, tak mi je také dala do pokojíčku. (Spali jsme na zemi na matracích.) Ivanka svěřila starost o kuchyň jiné ženě, muž odešel s našimi a ostatními dětmi do lesa. Bylo půl desáté, miminko se začalo hlásit v pravidelných silných stazích. Opírala jsem se o křeslo, klečela, Ivanka byla se mnou. Jak mi později řekla, mezi kontrakcemi se modlila. Nádherně jsem cítila, jak děťátko postupuje. Vůbec jsem nekřičela, jako při předchozích porodech. Říkala jsem jen pořád: „Áááááá, miminko, ááááá“. A kroužila jsem boky. Když jsem cítila, že už mimi vyklouzne,
řekla jsem to Ivance a v té chvíli také přišel muž. Ivanka děťátko chytila, a řekla, že je chlapeček. Pak je dala muži. Já si lehla na matraci, chlapečka jsem si vzala k sobě. Když dotepal pupečník, muž jej podvázal a přestřihl. To už tu byly naše holky. Boženka se podívala na miminko, ono otevřelo oči a Boženka radostně zvolala: „Má modré oči jako tatínek!“ Jen se moc divila, proč ze mě kouká ta „hadice“. Odešla pak s jednou z tet. Zdislávka, ta starší, zůstala. Porod placenty ji vůbec nezaujal. Dala do vázy kytičku, tři řebříčky, co přinesla miminku, a hrála si kolem nás. Po čase se přicházely podívat další děti, tety. Odpoledne bylo rušné, holky se od nás nechtěly hnout, přitom dost zlobily. Na jménu jsme se s mužem domluvili, až když bylo mimi na světě. Holčička by byla Ludmila.

Všichni jsme na zemi na dvou matracích přespali a ráno jeli domů. Pan doktor u nás pak děťátko zkontroloval, pochválil, na nic se neptal a zase jel.

Bylo nám překrásně. První dny po porodu jsem spala asi hodinu ve dne a hodinu v noci.

Prožívala jsem takovou euforii, že jsem prostě nemohla usnout. Narození děťátka nám vyšlo tak nádherně, jak jsme si ho vysnili. Nebyli jsme v porodnici, holčičky mohly být při nás, Ivanka, která si to moc přála, též. Srdce máme stále plná vděku a údivu, nad tím zázrakem. Vše bylo tak krásné, jako sen. S mužem nejsme pokřtění a ani naše dvě první děti ne. Tady jsme ale cítili, …, nevím, jak to vyjádřit,
takový vděk a pokoru a pomoc z nebe, že jsme se rozhodli nechat Daliborka pokřtít. A taky měl od první chvilky na světě svou kmotřičku, Ivanku. O pánské kmotrování jsme poprosili Ivančiného muže, Jana.

Tak jsme se v pátek, 15. 7., vypravili opět celá rodina do Roškopova, na křtiny našeho miminka. Tatínek a kmotříček mu zahráli a zazpívali a po obřadu jsme šli všichni táborníci pohřbít do zahrady pod břízu Daliborkovu placentu. Do hluboké jámy nasypala Zdislávka lístky růží, tatínek pronesl „pohřební“ řeč o „nebeském koláči“, placentu jsem položila na lístky, Zdislávka ji dalšími posypala a pak už začaly děti placentu zasypávat. Krásnou podkrkonošskou červenou hlínou. Nad ni jsme zasadili růži Daliborku, zazpívali, a tím byl obřad i tábor u konce.

S nesmírnou vděčností děkujeme, že jsme mohli prožít tak krásné chvíle a přivést děťátko na svět v láskyplném a přirozeném prostředí.

Převrátilovi