Doma bych nikdy nerodila. Nejsem ten typ. Nejde ani tak o ta rizika jako toho bince, co to nadělá… Taky se nikdy nevdám, a pokud se vdám, nezměním si jméno. A taky nikdy nebudu mít děti, a pokud otěhotním, nechám se uspat a dítě porodím v bezvědomí, protože mám algofobii (strach z bolesti). Omdlévám i když se píchnu do prstu špendlíkem (opravdu!) nebo když Leonadro DiCaprio jako Howard Hughes padá s letadlem (to byl tehdy v kině docela trapas 🙂 Už mě křísili nejen na chirurgii, ale i u zubaře a dokonce na gynekologickém lehátku při prevenci…

Člověk má ve svém životě spoustu představ „co a jak“, a kde jsou hranice jeho možností. Ale jen málo si je vědom, jak daleko je vlastně bude posouvat. No, vezmu to od konce. Děti jsem (zatím) porodila dvě. Obě bez použití jakéhokoliv analgetického prostředku. První porod nazývám „bezbolestným“ protože jsem jej prospala v jakémsi stavu oblouznění – byla jsem tam, ale vlastně ani nebyla. Věci kolem sebe jsem sice vnímala, ale nebyla jsem schopná ze svého těla vystoupit a cokoliv říct. Díky Bohu jsem měla skvělou dulu, která moje potřeby dokázala skvěle vycítit a komunikovat. Dojem sice lehce pokazila lékařka s názorem „s tím by se už mělo začít dělat“ (po nějakých 10 hodinách od prvního stahu), ale konec dobrý všechno dobré. Při druhém, asi pětihodinovém, porodu jsem se dostala do fáze, kdy jsem ze sebe vypustila „mohla bych dostat něco proti bolesti, prosím?“, ale odpovědí mi bylo: „ještě zatlačte na ramínka…“. Vím, že se stal zázrak, o který jsem prosila od chvíle, kdy jsem poprvé pochopila, že jsem těhotná, a jsem za něj Bohu nesmírně vděčná.

Po porodu došlo k nervovému zhroucení, nikoliv mému, ale mojí matky. Její zážitky jí neumožňují použít slova „krásný“ a „porod“ v jedné větě, snad ani odstavci. Když jsem jí oznámila, že jsem těhotná podruhé, doslova zezelenala, a po 10 minutách hlubokého ticha jen hlesla „slib mi, že půjdeš na císaře“. Ve svém životě se k tomuto, pro ni traumatizujícímu, zážitku odhodlala s relativně velkým časovým odstupem dvakrát, a stejně jako otec tvrdí „kdybych ještě dnes potkal majora Vomáčku rozbiju mu hubu“ (otec je jinak úplně mírná povaha!), mluví i ona o mladých doktorech, kteří ji „skákali“ jí po břiše, nebo o sestrách, které na ni nechaly otevřené okno, a kvůli následujícím horečkám se už nikdy nerozkojila.

Jsem vděčná mojí mamince, že mě i sestru přes všechny těžkosti porodila a vychovala. Tenhle příspěvek ale píšu z vděčnosti vůči všem ženám a mužům, kteří se zasloužili o to, že i za těch relativně pár let se porod ženám navrací. Jasně, do cíle je ještě asi daleko, ale kus cesty už je za námi. Díky za vaše neutuchající boje za práva matek, novorozenců i jejich otců a rodin.

PS: A jak je to s těmi ostatními „ne“ a „nikdy“? To už Vás asi taky napadlo. Mám krásného manžela, nové příjmení, a často si říkám, co by bývávalo bylo, kdybych tehdy, jak jsem se doplazila na schody z bytu, jak mě sestra držela za ruku, matka volala sanitku, jak tehdy švagr se synovci hlídal staršího syna, a manžel se s otcem dohadovali, kterým autem mne odvezou, kdybych tehdy prostě sebrala odvahu (nový růžový koberec byl už stejně zašpiněný od plodové vody a dalších tekutin 🙂 a dcerku, tam na těch schůdcích „pustila ven“… Tak třeba příště 😉

Lucie