Samuel nás tak trochu překvapil. Já s nohou v ortéze a před plastikou kolenních vazů, doma už dvě holky dračice, den k početí naprosto nevhodný a přesto přišel. Přiznám se, že na další „mateřskou“ se mi moc nechtělo, znova absolvovat to množství všemožných vyšetření a návštěv gynekologie. Už mě to nějak nebralo. Raději jsem se soustředila na práci, porodnici jsem si sice vybrala, ale bez nadšení a na otázku „Kde budeš rodit?“ jsem odpovídala: „Asi v Podolí, ale ještě se uvidí…“ Moc jsem se netěšila, že si zase budu muset všechno hlídat, odporovat, prosazovat své požadavky a být „ta divná“, co zase něco chce nebo nechce. Jiná varianta mě ale nenapadla.

Při pravidelných návštěvách poradny jsem začínala mít plné zuby neustálých dotazů na váhu a dalších vyšetření, kterých je rok od roku víc a víc. Kdo má čas se dvěma dětmi a prací k tomu se pravidelně vážit a pořád běhat po laboratořích a ordinacích? A proč je to tak nutné vědět, když evidentně vypadám a cítím se normálně? Čas plynul a nic se nedělo, jen termín se blížil.

Adélu jsem znala už déle, ale nějak jsme se nedostaly na téma porodů a já vlastně o její „specializaci“ nevěděla. Až jednou u ní doma – to už byl asi 34. týden – jsem jako vždy odpovídala „Asi v Podolí, ale ještě se uvidí… Adéla se na mě podívala a úplně normálně se zeptala „No a proč nerodíš doma? Nebo ambulantně, ale doma je to lepší…“. Byla jsem z toho úplně paf, představila jsem si, jak při kontrakcích křičím na celou ulici, takže všichni sousedi vědí, co se děje, pak celý obývák od krve, placentu v popelnici apod.. Každopádně mě to ale nahlodalo a zaujal mě ten ambulantní porod, člověk by se vyhnul příšernému oddělení šestinedělí, kolotoči návštěv svých i cizích a jiným specialitám. Adéla mi navíc půjčila knihy k přečtení: Přirozený porod a Hovory s porodní bábou. A pak mi dala číslo na Ivanu, ať jí určitě zavolám. Nejdřív jsem začala číst knihy, přesvědčená, že Ivaně volat nebudu. Pak se to konečně propojilo, Ivana v té knize přesně vysvětlila moje „iracionální“ pocity, proč se mi nechce do porodnice, že děj tam je podřízen nikoliv rodící ženě, ale personálu, že dítě patří k mámě a ne do vyhřívací dečky, že rodit mám tak, jak chci já a ne jak se hodí porodníkovi, že se mám řídit svými pocity… Najednou to bylo tak jednoduché. Teď ještě, co tomu řekne okolí – v podstatě jen manžel, ostatní by mě ukamenovali rovnou. Když jsem Martinovi začala vyprávět, o čem je ta moc zajímavá kniha, tak mě zarazil otázkou: „No a nechceš, doufám, rodit doma?!“. Trochu jsem se kroutila a pak téma odložila. Ivaně jsem ale zavolala. Sešly jsme se v Áčku. Návštěva u ní mě nadchla, žádný ultrazvuk, vyšetření pohmatem, zajímal jí den početí. S porodem doma jsem sice byla pořád nejistá, neměla jsem Martinovu podporu, ale Ivana mě uklidnila. Že prý přijede k nám, obhlídnout cestu, „terén“ doma a že manželovi zodpoví všechny dotazy. Taky, že z toho můžeme kdykoliv vycouvat.

V den domluvené návštěvy dorazil Martin z práce přesně na čtvrtou a Ivana nikde… Nakonec dorazila před šestou :-). Samozřejmě padlo pár poznámek, jestli to tak bude i u porodu. Když ale konečně dorazila, zapadla do rodiny hned. Holky byly nadšené, neúnavně jí zahrnovaly spoustou otázek k porodům a k miminkům. Martin položil jen tři naprosto technické dotazy: kam s placentou, co je potřeba mít doma a co matrika. Když mu Ivana dala jasný seznam věcí, dva návrhy co s placentou a návod na matriku, byla to pro něj hotová věc. Až mě to zaskočilo. Ale pak jsem se najednou začala cítit strašně svobodná, už žádné odběry, monitory, ultrazvuky, porodnice…

Ivanina péče byla hrozně příjemná, lidská, nevtíravá, prostě pravá porodní bába. Když přišel samotný porod, byl to pro mě úžasný zážitek. Ivana měla jako pravá porodní bába tušení, takže se zdržovala poblíž a měla potřebné věci s sebou. Byli jsme doma v bezpečí, intimní atmosféře, holky spaly a my jsme si povídali. Pak už jsem si teda moc nepovídala, Ivana mě nevyrušovala, ale byla tam, když jsem potřebovala, zbytečně mě nevyšetřovala, ale zároveň měla všechno pod kontrolou. A pak byl Samík na světě, Ivana mi ho jen zachytila a jemně podala. A lehnout si pak do vlastní postele s čerstvým miminkem na prsou a týden nevylézt, to byla třešnička na dortu. Ještě teď rok a půl poté cítím obrovskou euforii, když si na to vzpomenu. A děkuju, Adéle za nápad a Ivaně za to, že jsme to mohli celá rodina takhle prožít…

Lenka, Martin, Ester, Hanele a Samuel

P. S.: Tu placentu máme doteď v mrazáku 🙂