Když jsem byla poprvé těhotná, hledala jsem doporučení na dobré předporodní kurzy v Brně. Na základě referencí jsem tehdy zvolila kurzy u Jarmily Kovaříkové. Jarmila mě na první lekci hodně překvapila, byla rázná a hubatá, dokázala se do nás pořádně pustit, ale její kurz mi dal přesně to, co jsem potřebovala, velkou dávku sebevědomí. Dokážu svoje dítě porodit sama, dokážu si v porodnici obhájit porod bez zásahů a ve vlastním tempu.

Ale kurz skončil, přišel prosinec a s ním i můj termín porodu a miminku se ven nechtělo. S prvními kontrolami v porodnici přišly první stresy. Když neporodíte do týdne, tak naplánujeme indukci. Po jedné takové kontrole jsem šla do knihkupectví a náhodou jsem narazila na útlou knížečku Hovory s porodní bábou. Knížku jsem koupila a přečetla za jeden večer a byla pro mě balzámem na duši. Dodala mi odvahu domluvit se s lékaři, že indukci odložíme na co nejpozději. Naše Verunka se nakonec rozhodla vydat na svět jedenáctý den po termínu. Porod proběhl v podstatě bezproblémově, a když jsem o něm pak někomu povídala, tak s úsměvem na tváři. Hodnotila jsem ho jako super zážitek.

Ovšem, když jsem na něj myslela s odstupem času, tak jsem najednou viděla spoustu věcí, které měly být jinak. Nikdo ze zdravotníků se mi nepředstavil, ani mi nikdo neřekl, kdo z těch lidí, kteří přicházejí a odcházejí, se o mě bude starat, takže jsem netušila, komu dát svůj porodní plán a s kým se domlouvat. Lékař ani asistentka zjevně moc nevěřili, že vůbec někdy porodím a rádi přede mnou zdůrazňovali, že to je na dlouho a že jestli neporodím do večera, tak mi dají sedativa a druhý den něco na indukci. Porodní asistentka ze mě byla dost otrávená, nejdřív mě zhučela, že jsem jí nenahlásila, že už mám kontrakce, pak zas, že neměříme intervaly mezi nimi. Neměla jsem šanci vybrat si polohu na druhou dobu porodní, protože jsem těsně před ní dostala pokyn vylézt na postel a nechat se vyšetřit a pak začala PA postel polohovat a já už jsem nějak neměla možnost slézt.

Po porodu jsem dostala oxytocin a hned po pár minutách ze mě docela drsně tahali ven placentu. Vzápětí mě lékař naštvaně setřel za můj nesmělý dotaz, jestli je opravdu potřeba šít hráz, když je to jen malá trhlinka na jeden steh.

I když jsem Verunku dostala hned po porodu na břicho, tak mi ji brzy vzali na vážení a měření a vrátili zavinutou jako vánočku. Po dvou hodinách ji odnesli na vykoupání a přes moje naléhání, ať mi ji tedy vrátí co nejdřív, se ke mně vrátila až po třech hodinách.

Bezprostředně po porodu jsem měla všechny ty negativní zážitky překryté tím úžasným pocitem, že držím v náruči naši Verunku a že jsem to zvládla a porodila čtyřkilové miminko bez nástřihu a prakticky bez dalších zásahů, ale postupně jsem si víc a víc uvědomovala, že by to přece šlo i líp, kdybych narazila na příjemnější zdravotníky a kdybych nebyla vyjukaná prvorodička.

Když jsem otěhotněla podruhé, tak jsem od začátku uvažovala o porodu doma. Říkala jsem si, že bych si sice nejspíš dokázala líp v porodnici obhájit, co chci a co nechci, ale štvalo mě, že bych se měla při porodu soustředit na vyjednávání a boj. Začala jsem se ptát po porodních asistentkách, které chodí k porodům doma, a našla jsem jednu až po dlouhém pátrání, když už jsem pomalu ztrácela naději. Celé těhotenství jsem byla připravená na obě varianty, nevěděla jsem, jestli se nakonec budu doma cítit dobře. Krátce před termínem jsem začala chodit na kontroly do porodnice a až po těchto kontrolách jsem si byla jistá, že tam prostě rodit nechci. Pro doktory byl problém, že nechci jít v den termínu na indukci, miminko je přece podle odhadů obrovské a později už ho jistě nedokážu bez komplikací porodit, popsali mi všechny možné komplikace, které mohou nastat, když nepůjdu na indukci hned teď a přidali hororovou historku o tom, jak jim tam včera nějaké miminko málem umřelo zaseklé ramínky v porodních cestách. Kupodivu neřekli ani slovo o rizicích indukovaného porodu a ptali se posměšně, čeho se bojím. Jak bych mohla takovým lidem věřit? Když jsem odmítla vnitřní vyšetření, protože na tomto pracovišti až příliš rádi dělají bez varování Hamiltonův hmat, tak mě zesměšňovali a ptali se, jestli jako při porodu se taky nenechám vyšetřit a co od nich teda vlastně chci, když mi nemůžou nic udělat… Pokaždé jsem domů odcházela rozrušená, ale rozhodnutí rodit doma bylo o to silnější…

Náš Jurášek se narodil jedenáctý den po termínu u nás doma. Byli se mnou manžel a moje porodní asistentka. Žena, kterou jsem znala, a věřila jsem jejím profesním schopnostem i jí jako člověku. Vyzařoval z ní klid a důvěra v mou schopnost porodit. Během porodu mě ani na vteřinu nenapadlo, jestli bychom neměli odjet do porodnice. Já i miminko jsme byli tam, kde jsme měli být, obklopení těmi správnými lidmi.

Marie