Konečně jsem se dostala k dokončení svého příběhu setkání s Ivanou. Je to alespoň minimální projev vděčnosti za její péči a hlavně vděčnost za boj, který vede. Přeji, Vám Ivano, hodně síly a energie a věřím, že pochodeň, kterou jste zažehla, už nikdo neuhasí.

Ivanu jsem potkala úplně obyčejně na jejích předporodních kurzech. Na kurzy mě nalákala kamarádka, které Ivana porodila 2 děti. Já ani přítel jsme neměli v plánu rodit doma, už jsme měli vybranou porodnici. Ivanin kurz se mi líbil moc. Poprvé v životě (nejen poprvé v těhotenství) se se mnou nějaký člověk ze zdravotnictví bavil tak, že mám právo se aktivně podílet na svém zdravotním stavu a mohu se svobodně rozhodovat, co se mnou a mým dítětem bude. Ivana nás během kurzu informovala a stručně a jasně vysvětlovala, co se během těhotenství a porodu děje v mém těle, k čemu slouží a neslouží jednotlivá vyšetření. Ale nejdůležitější podle mě bylo to, že apelovala na to, aby si každá rodička, každý budoucí otec a prostě každý uvědomil, že jeho tělo je prostě jeho a zodpovědnost za to tělo nese jen on sám a má tedy i rozhodovací právo, jak má být s jeho tělem nakládáno a nikdo by to neměl dělat za něj a místo něj. Toto je moje vlastní interpretace: nejde jen o tu svobodu rozhodnutí, co si vyberu za zákrok či jak chci, aby vypadal můj porod, ale i o tu zodpovědnost přijmout veškeré následky, které to sebou nese. Rozhodnout se nenechat se od lékařů opečovávat, tlumit bolest, urychlovat porod a rozhodovat místo mě o úlevových či rodících polohách, znamená být připravená přijmout vše, co během porodu a po porodu bez lékařských zásahů přijde a poperu se s tím já sama a nikdo jiný to za mě neudělá. A samozřejmě to platí i o jakýchkoli jiných lékařských zákrocích, uvědomění si, že lékař není bůh a já mám svoje právo zákrok odmítnout či si vybrat léčbu si tím rizikem, že volba může být špatná a jen já ponesu vinu. Myslím si, že i kvůli množství informací, které můžeme získat u lékařů, v brožurách, knihách a na internetu, ztrácíme důvěru v sebe samé a to, co je naše tělo schopné zvládnout.

Ale abych se vrátila k příběhu svého porodu. Aniž by se Ivana na svých kurzech kdy o domácích porodech přímo zmínila, ve mně i v Tomášovi, který na kurz chodil se mnou, rostl pocit, že je to nejlepší možná volba porodu. Tomáš se s myšlenkou postupně sžil a líbila se mu, já jsem měla neustálý vnitřní boj – rozum a všechny argumenty byly pro porod doma, ale někde uvnitř se mi usídlila obava z prvního porodu, z bolesti, krve, jaké to bude, zda to zvládnu, co když se něco stane… A tento strach, který jsem nedokázala přemoci, mi ovlivnil celý průběh porodu. Přenášela jsem asi 12 dní po termínu, když se konečně miminko ozvalo, že by chtělo na svět. Kontrakce byly slabé v desetiminutových intervalech, ale takto trvaly celou noc a následující den. Dnes už vím, že jsem se jim zbytečně bránila a místo jít jim vstříc, jsem je zaháněla, snad se poučím pro příště. Pokaždé, když jsem zavolala Ivaně či když druhý den navečer Ivana dorazila k nám domů, se mi ulevilo a kontrakce se zintenzivněly. Měla jsem pocit většího bezpečí, měla jsem u sebe svého průvodce prvním porodem. Jelikož mi mé obavy nedovolily se dostatečně uvolnit, aby se pořádně rozběhl porod, druhou noc jsme se s Tomem rozhodli jet do porodnice. Už jsem neměla sílu na druhou bezesnou noc s otazníkem, zda se ráno porod rozběhne.

V nemocnici to byla rychlá záležitost. Propíchnutí plodové vody, oxytocin, lékařka, sestry, polohovací lůžko a Toník byl za 3 hodiny na světě. Já byla ráda, že mám vše za sebou, byla jsem zklamaná, že to tak dopadlo, ale tělu neporučíš. Musím říct, že mi trvalo dlouho, než jsem se s porodem v porodnici v sobě srovnala a jsem stále moc ráda, že jsme tu delší část strávili doma a nikdo mě nehonil a nestresoval (snad jen já sama sebe).

Co bych si moc přála, aby můj případný další porod byl opět s Ivanou.

Zuzana M.