Na Příběhy pro Ivanu jsem náhodou narazila někde na FB při uveřejnění asi 160. příběhu. Zpětně jsem je všechny doslova zhltla a staly se mým oblíbeným každodenním čtením. Paní Ivanu osobně neznám, pouze z knihy Hovory s porodní bábou, přesto bych ji chtěla podpořit hlavně pro osvětovou činnost, kterou provádí.

Dlouho jsem uvažovala, zda poslat i svůj porodní příběh, protože to považuji za velice intimní věc. Nakonec jsem se rozhodla jej napsat.
Lenka

Příběh jako terapie

Jsem šťastnou maminkou 16ti měsíčního syna. Můj porodní příběh je dlouhý, protože čekáme druhé miminko a já věřím, že mi to pomůže se vyrovnat s prvním porodem a tím se připravit na porod další… Tento příběh je tedy jakousi mojí psychoterapií…

Už od začátku těhotenství jsem se řídila především tím, co mi říkalo moje tělo a instinkty. Chodila jsem ke svému gynekologovi, podstupovala všechny testy a ultrazvuky, ale vlastně mě ani nestresovaly – já totiž byla přesvědčená, že dopadnou dobře. A tak to taky bylo. Nezajímalo mě, na co mě kdy vlastně testují, a když mi pan doktor na další poradně prozradil, že výsledky jsou v pořádku, s úsměvem jsem kývla a řekla jenom: „Samozřejmě.“ Stejně tak jsem se nenechala znervóznit ani babskými radami a upozorněními, že těhotná nemá umývat okna, věšet prádlo, nosit těžké věci, dokonce ani tancovat… Však to znáte. Já zkrátka dělala to, co mi tělo dovolilo, a těšila se na miminko. Byla jsem v dobré fyzické kondici, zdravotně v pořádku, takže jsem prostě pracovala (a bavila se), když to šlo, a když ne, tak jsem odpočívala. Věřím, že tento můj přístup, ten klid, se kterým jsem k tomu všemu přistupovala, je jednou z příčin, že se nám narodilo opravdu, ale opravdu hodné miminko…

Když už mi začalo růst bříško, dostala jsem doporučení od kamarádek na kurz předporodní přípravy vedený nezávislou porodní asistentkou Janou. A tam jsem se vlastně v posledních dvou měsících těhotenství teprve dozvěděla, co mi za celý život žádná žena (ani maminka) neřekly. O fyziologickém průběhu porodu a lékařských zásazích do něj, o kojení, o šestinedělí, ale také o péči o miminko. Každá rada, kterou jsem tam dostala, byla užitečná (díky, Jani!), a těch několika případů, kdy jsem na tato doporučení nedala, dodnes lituji. O to víc, že se blíží další porod, a já přemýšlím o tom, jak to udělat příště líp…

Na konci 40. týdne mne můj pan doktor odeslal do termínové poradny do porodnice. Než ale budu pokračovat dál, musím vysvětlit jednu věc. Od začátku jsem chtěla rodit ve čtvrtek, a to kvůli zapíjení miminka. Tatínek, ale hlavně nastávající prarodiče plánovali akci ve velkém stylu, dlouho dopředu zvali své přátele a známé na zapíjení prvního vnoučete, a já si spočítala, že když budu rodit ve čtvrtek, v pátek nebo v sobotu se bude zapíjet, a po čtyřech dnech v porodnici se vrátíme domů v neděli… Zoufale jsem nechtěla být s nově narozeným miminkem sama doma… Dnes už vím, že to bylo pošetilé a hloupé, a taky už vím, že by mě muž doma samotnou nenechal. Ale tehdy, snad vlivem hormonů, ale také pod všeobecným tlakem, že jindy se to zkrátka nehodí, jsem si vsugerovala, že musím rodit ve čtvrtek, a postupně to přešlo až v panickou hrůzu z porodu v jiný den. A v hlavě mi pořád vyvstávala představa, že sedím s nově narozeným miminkem sama doma…

Ale zpátky k příběhu. V termínu porodu (v úterý) jsem dorazila do termínové poradny v jedné větší porodnici. Natočili mi monitor, sepsali potřebné údaje, a pak jsem čekala na vyšetření. Mladý pan doktor mě vyšetřil, provedl ultrazvuk, a na základě toho určil, že je miminko veliké (to jsem věděla už z předchozích UTZ, stejně jako jsem věděla, že se UTZ může až o půl kila mýlit), že má přes čtyři kila, a že by tedy mělo co nejdříve ven. Vyzbrojená informacemi z kurzu jsem se ozvala, že bych chtěla, aby to probíhalo přirozeně… Ale bylo to neznámé prostředí a cizí člověk, který na rozdíl od mého pana doktora nevěděl, že „u mě bude všecko v pořádku, jako vždycky“… Že tedy zkusíme udělat Hamiltonův hmat, tím by se to mělo samo rozběhnout, ale pokud nic, „tak vás, maminko, na čtvrtek objednáme na indukci…“ Na víc jsem se nezmohla, jako kletba mi hlavou znělo „ve čtvrtek“ a já už odkývala všechno… Z porodnice jsem odcházela s intenzivně nepříjemným pocitem z Hamiltonova hmatu a tím, že nejpozději ve čtvrtek porodím…

Ani Hamilton, ani chůze, červené víno, horká vana či sex k rozběhnutí porodu nevedly, a tak jsme ve čtvrtek v šest ráno vyrazili na vyvolání porodu. Byla jsem pouhé dva dny po termínu, a už při vstupním vyšetření se mě mladá paní doktorka ptala, proč vlastně jdu k indukci, a když jsem odpověděla, že pan doktor říkal, že je miminko podle UTZ moc velké, řekla, že se ukvapil, že to vidí tak na 3,7 kg… No ale já tam přece přijela porodit, byla jsem na to psychicky nastavená a s jinou variantou jsem tak nějak nepočítala, navíc, byl přece ČTVRTEK…

A tak jsem v devět ráno nastoupila na nadstandardní porodní pokoj, dostala jsem tabletku, dobrovolně si nechala dát klystýr, to všechno jsem podle informací z kurzu považovala za přijatelné a čekala jsem to. Po druhé tabletce se začal porod pomalu rozbíhat, a porodní asistentka mi řekla, že za chvíli přijde a protrhne porodní obaly. To jsem ale nechtěla! To je ale u vyvolávaných porodů standardní postup (jak jsem se dověděla od porodní asistentky), a pokud nechci, tak budu muset podepsat revers a kdoví, jak to dopadne… Do toho začínající porodní bolesti a já byla zralá na nervové zhroucení. Blány mi protrhla a pak už jsem se vezla… Epidurál (pokud si ho nedáte teď, tak později už to nepůjde, anesteziolog jde operovat), po úlevě mi ale hned přitížili oxytocinem, což se pak opakovalo ještě jednou… Dál už si všechno pamatuju útržkovitě – chtěla jsem se zabývat sama sebou, ale ze sprchy, kde mi bylo dobře, mě pořád vyháněli na lůžko na monitor, a já si jen zpětně uvědomuji, jak strašně mě to rušilo… Žízeň… Usínání mezi kontrakcemi… Hrozný, hrozný hlad… Manželova ruka, záchytný bod ve vesmíru… Druhá doba porodní na lůžku, ležela jsem na boku a neustále jsem se mezi kontrakcemi hádala s personálem (dodnes nevím, kdo všechno tam byl, přes zavřená víčka jsem je neviděla), že se na záda neotočím („my vám pomůžeme“), že mi to nedělá dobře, nechte mě být… Nástřih… „Horší se ozvy, poslední kontrakce, jinak jdeme na sál…“ To už jsem to ale zase začínala být já, tvrdohlavý mezek, já na císaře nepůjdu, to by v tom byl čert… A pak obrovská vlna euforie. Miminko. Na chviličku mi ho položili na břicho a já si mohla sama nahmatat pohlaví. Chlapeček…

Následovaly standardní procedury – vyšetřování, vážení, měření, podpis tatínkem… Narodil se 18:35, 3,80 kg, 53 cm. Miminko osušili, zabalili… „Dejte mi ho, chci ho k prsu…“ „No to ještě ne, ještě musíte porodit placentu a musíme vás dát do pořádku…“ Teprve po zašití nástřihu jsem dostala chlapečka znovu do náruče, a přisátí se nedařilo. Celé dvě hodiny jsem se mezi přívaly euforie z toho živého zázraku, co mám v náručí, vlastně trápila tím, že se usínající miminko nechce přisát, a marně jsem žádala o pomoc porodní asistentku…

Za dvě hodiny nás z porodního sálu vystěhovali, miminko odnesli (prý umýt a prohřát), za dvě hodiny vám ho vrátíme… Manžel mě doprovodil na oddělení šestinedělí, ale do pokoje už ho za mnou nepustili, není návštěvní doba. Nestihli jsme si dát ani pusu na rozloučenou…

Následující čtyři dny strávené na šestinedělí jsem jela na vlně štěstí a euforie, jinak si nedovedu vysvětlit, jak je možné, že jsem psychicky i fyzicky zvládla hlavně poslední noc v porodnici. Pořád jsem bojovala s kojením. Dětská sestra poradila kojicí kloboučky (znala jsem je i z kurzu), a naštěstí zabraly. Brečela jsem úlevou a štěstím, když se chlapeček poprvé přisál… Rozběhl se koloběh vážení, kojení, vážení, přebalování, sprcha, pravidelný rytmus vyhovoval mě i děťátku. „Maminko, nepřibírá vám, ukažte, no musíte ho budit na kojení nejpozději po třech hodinách, deset minut ke každému prsu.“ „Nenechte ho usnout, přijdu a ukážu vám koupání.“ „Připravte se, bude vizita.“ „Vy máte dudlík? No dobře, ale přinesu vám podepsat papír.“ A já cítila a všem návštěvám vykládala, jak nás to všechno ruší, že si jenom potřebujeme zaběhnout svůj vlastní řád…

Pořád jsem říkala dětským sestrám, že to kojení nám nejde, že on u toho usíná. „Musíte ho budit,“ byla jediná odpověď. Dokonce jsem zašla i na dětské oddělení, aby nás zkontrolovali, že to dělám dobře (taky že jo). A pořád jsem sestrám vysvětlovala, že mléko mám, ale on si ho neumí vypít… Nakonec nasadily Nutrilon.

Třetí den jsem se při dětské vizitě dozvěděla, že pokud nezačne přibývat, tak nás nepustí domů. Pamatuji si jenom tu utkvělou myšlenku, že musíme odsud, že doma všecko zvládneme, když už nás nikdo nebude rušit. Znovu jsem zašla za sestřičkami a tentokrát si vyžádala odsávačku. Poslední noc se tak pro mě stala bojem o propuštění, a já byla ochotná dělat pro to cokoliv. Odsála jsem, odnesla mléko do ledničky, oddechla, zbudila miminko, zvážila, nakojila, přinesla ohřáté odsáté mléko, dokrmila, přebalila, uložila, šla do sprchy, na hodinu si zdřímla, odsála, odnesla mléko do ledničky, spala do uplynutí stanovené tříhodinové lhůty pro kojení, zbudila chlapečka a znovu a pořád dokola. Vypít odsáté mléko zjevně nebyla taková dřina, a tak děťátko vždycky vypilo všechno, co jsem mu nabídla, a já se těšila na ranní vizitu, že teď už přece určitě přibírá… Dovedete si představit, jaké bylo po tom maratonu moje zděšení, když při finálním vážení zněl verdikt „nepřibývá“… Naštěstí jsem tentokrát narazila na vstřícnou dětskou sestru i paní doktorku, které se nechaly přesvědčit, že doma to určitě zvládneme, a že za hodinu budu kojit, a to už určitě přibere. Přislíbily mi kontrolní vážení za hodinu, a pokud ano…! Hurá, jeli jsme domů.

A jak to dopadlo? Přesně tak, jak jsem říkala. Doma jsme si našli svůj rytmus a zavedli svůj řád. Chlapeček, ouha, nepil po třech hodinách, ale po třech a půl až čtyřech, a prso si vypil už za deset minut, potom hned usnul. Může se pak člověk divit, že po třech hodinách spánku nevydržel pít tabulkových dvacet minut? Verdikt z porodnice zněl sice „Laktace nedostatečná, příkrm,“ ale na kontrole ve 14 dnech věku se ukázalo, že při výhradním kojení jsme za deset dnů docílili takřka rekordního příbytku na váze 0,85 kg. Plně jsem kojila ještě půl roku, díky znalostem z kurzu jsem dokázala i přes zdánlivý krátkodobý úbytek znovu rozkojit, a kojit jsem přestala, když chlapečkovi bylo něco přes rok – odstavil se v podstatě sám, protože o prs ztratil zájem…

A víte co? Příště už budu vědět.

Lenka