Tak píšu druhý příběh milé Ivaně o našem třetím děťátku. U prvního porodu naší dcerky Lojzinky Ivana byla celou dobu. Druhý porod byl poněkud překotný. Za hodinu a půl už Ofélka vyskočila do rukou tatínka těsně před příjezdem Ivany. U třetího porodu vzhledem ke své současné situaci Ivana být nemohla. Bylo nám to líto. Párkrát jsme si volali a zjišťovali, zda se její situace nelepší. Nakonec jsme se domluvili s jinou vstřícnou porodní asistentkou. Naše nová asistentka byla také velmi profesionální. Především mě duševně podpořila přečkat poslední měsíc těhotenství, kdy miminko už opravdu notně kopalo a spouštělo neustálé poslíčky.  Chovalo se prostě tak, že už začátkem března to vypadalo na porod každým dnem. Tuto možnost předesílala tou dobou i má gynekoložka na poslední prohlídce a poté porodní asistentka.

Měla jsem však asi pochopit, že každé těhotenství, porod i miminko jsou velmi odlišné a přinášejí vždy možnost nového poznání. To mi potvrdila i má nová porodní asistentka. Uklidnila, že nejsem jediná, kdo je překvapen novými zkušenostmi. Třetí těhotenství (vlastně čtvrté, protože to třetí skončilo samovolně v desátém týdnu) bylo jiné, co se týče mých chutí, potřeb i míry energie. První dvě těhotenství byla pohodová až do samého závěru, mohla jsem dobře spát, v posledním čase jsem byla natěšená a nabitá. Pár dní po prvních poslíčcích jsem porodila. Tentokrát jsem se v noci mnohokrát budila bolestí, převalovala se a celý poslední měsíc si díky silným poslíčkům myslela, že to už už musí být. Dokonce jsem si asi týden před porodem myslela, že mi začíná odtékat plodová voda. Jak má asistentka po důkladném rozboru oné situace nakonec spolu se mnou uzavřela, šlo jen o těhotenskou inkontinenci. Mýlí se ti, kdo předpokládají, že zkušená vícerodička už přesně ví, co a jak, nemůže jí nic zaskočit, a tak s ní podle toho jednají. Nepotěšují, neprobírají věci s důkladností a zájmem.

Po předchozí zkušenosti s překotným porodem jsme byli odhodláni volat asistentku raději hned, jak zjistíme, že se jedná o porod. To jsme také nakonec udělali, ale stejně vše opět dopadlo neplánovaně. Odpoledne před porodem jsem ještě byla v poradně, kde jsme znovu konstatovaly, že je stále vše připraveno a pokud porod nenastane zhruba do tří dnů, budeme situaci dál řešit. Přenášela jsem 11. den. Obě mé dcery se narodily 10. den po termínu dle PM, tak jsem už byla i za svým „klasickým“ datem. Pro jistotu mě má asistentka podpořila i v tom, abych si zašla do porodnice na monitor. Byla to pro mě zcela nová zkušenost.  Připadala jsem si jako v nějakém kybernetickém středisku. Zhruba deset žen v malé místnůstce, všechny ověšené dráty, pípající přístroje. Mlčenlivé sestry soustředěné pouze na pásy na našich břichách a na křivku na vylézajícím papíru. Nic patologického se nezjistilo.  Jen já se ujistila, že tady tedy rodit rozhodně nechci. Odpoledne jsem začala mít pocit, že dítě už snad každou chvíli „propadne“. Večer jsem si šla raději lehnout dřív, věřila jsem, že už to musí někdy brzo přijít. Večer mě ještě dcerky hladily (naposledy) po velrybím břiše a šeptaly miminku, aby už vylezlo, že je to tu fajn. Bříšánek vyslyšel volání sestřiček. Starší z nich měla v noci živý sen, přišla k nám do ložnice, což nás oba vzbudilo. Než jsem znovu usnula, poté co Lojzinku muž uložil, přišla první skutečná kontrakce. Podívala jsem se na hodiny, bylo 0:34. Manžel postřehl mé ztuhnutí a tak jsme čekali, zda se něco začíná dít, nebo je to jako občas v posledním měsíci jen osamělá kontrakce, která se nezopakuje. Po deseti minutách to přišlo nanovo. Odebrala jsem se na toaletu a řekla muži, že se zdá, že by to mohlo propuknout. Manžel šel vařit čaj. Pak jsem už zvládla jen volat po pár minutách z toalety, ať volá asistentku, že příznaky porodu jsou jasné, ať vyrazí k nám. Stahy najednou zintenzivněly a zesílily. Problesklo mi hlavou, jak jsem mohla po dvou letech zapomenout, že porod vlastně také bolel. A jak to asi dlouho potrvá, když je to po dvaceti minutách taková „síla“. Kdybych v tu chvíli věděla, že jsem přesně v polovině porodu, jistě by mě to bylo povzbudilo 🙂 Můj muž mně pomohl asi se třemi pauzami dojít do 3 metry vzdálené ložnice. Tam jsem zaklekla k posteli a po dvou stazích vyšel i s plodovou vodou na svět Bartoloměj. Pohlédla jsem na hodiny, bylo 1:16. Můj muž mi synka hned podal a pak už jsme se jen v posvátném klidu a s radostí kochali ve třech z toho zázraku. Pochopila jsem, že si Bartík snažil celý měsíc vydobýt mou maximální pozornost, abych byla ve střehu a nepodcenila jeho (superbleskový) příchod na svět. Naše asistentka přijela 10 minut po porodu. To už byla venku i placenta, tak jen citlivě prohlédla miminko i mě. Vše v pořádku. Přizvali jsme k té radosti mé rodiče, bydlící v jednom domě. Ti udělali pár fotek, byli šťastní s námi a pak nás zas nechali o samotě. Asistentka mi pak udělala dva stehy, zvážila synka (rovné 4kg), rozloučila se a přijela pak zas až odpoledne. Její přítomnost byla diskrétní, užitečná, přiměřeně dlouhá. Má pro tuto práci dar, tak jako jsme to poznali i u Ivany. Nad ránem už se nadšeně seznamovaly s bráškou obě naše holčičky a poté celá širší rodina. Já v tu chvíli už sytila podruhé svou šílenou žízeň a hlad čajem a obloženými chleby a přemýšlela, kde mezi vchodem do domu a bránou u garáže bych asi byla porodila, kdybych se ihned po prvním stahu snažila obléknout, obout, dojít si na WC a dostat se do porodnice… Legislativa je holt na přírodu krátká.  Zaplať Pán Bůh za to. Ať vás Duch neopouští, milá Ivano a milá Maruško a vy všichni, kdo si nechcete nechat vzít svobodu porodit své dítě tam, kde to považujete za nejbezpečnější.

Magdaléna Trgalová

Příběhy o narození staších dětí: Porody jako oslavy