Tento příběh navazuje na předchozí tím, čím ten první končil tedy hledáním, proč se první porod zkomplikoval, proč jsem nebyla připravená na to chladné prostředí v porodnici atd.

Uběhlo několik let a já studovala – často i mimochodem – téma porodu – především už přirozeného porodu – a přestávala jsem se porodu bát. Mnohé jsem pochopila, přijala, odpustila a o dost zkušenější a samostatnější jsem začala plánovat s mým druhým mužem miminko.

Protože se mou životní cestou stala i snaha o zdravý životní styl a postupný návrat k původním hodnotám, přírodě, úctě atd., uvažovala jsem už při druhém těhotenství o porodu doma.

Tehdy jsem se poprvé setkala s dulou – ženou, která maminkám během těhotenství, porodu, i po něm bývá velkou oporou. Poznala jsem, že ne všechny porodnice jsou stejné a že mám mnoho možností jak a kde porodit. Během druhého těhotenství, které stejně jako první probíhalo bez jakýchkoli problémů, jsem chodila s manželem na kurz přípravy k vědomému porodu. Tímto myslím porod, který žena vnímá nejen fyzicky, biologicky ale i na úrovni psychické, emocionální až duchovní.

Nakonec jsme se rozhodli pro porod ve Vrchlabí. Druhý syn na svět nespěchal. Bylo nutné velké trpělivosti, abychom nepodlehli některým doporučením porod vyvolat. Na všech kontrolách ale bylo vše v pořádku, a tak jsme to nechali jen na miminku. Do Vrchlabí jsem pak jezdila před porodem již každý týden a poznala jsem pana doktora, který si s námi především povídal. Byl to skoro 80-ti letý pán, který dokázal poznat polohu miminka pohmatem a místo odběrů a ultrazvuku se mnou probíral, jak se mi spí, co a jak často jím, jak se celkově cítím. Bylo to, jako kdybych si povídala s milým vlastním dědečkem. Celkově jsem prostředí porodnice vnímala jako důvěrné a bezpečné.

Porod začal v termínu 42 + 2 prasknutím plodové vody. Byli jsme na cestě na kontrolu do Vrchlabí, takže tentokrát už jsem tam zůstala. Měli jsme svůj malý pokojíček, kde jsem s manželem strávila první část porodu v klidu, tichu a soukromí. Věnovala se nám celou dobu jedna porodní asistentka – tedy v pokoji jsme byli sami, ale ona chodila asi 1x za hodinu poslechnout miminko.

Domlouvali jsme se, že bych ráda zkusila porod do vody a tak, když jsem cítila, že mi změna uleví, přesunuli jsme se do sousedního pokoje, kde byl porodní sál s velkou vanou. To už jsem měla silné stahy asi po 3/4 minutách, ve vaně porod pokračoval plynule dál a já cítila potřebu tlačit. Paní asistentka se radovala a povzbuzovala jak je to výborné, že už je tedy miminko nachystané „jít“ ven. Poprosila mne, abych vylezla na chvilku z vany, že se miminko lépe dotočí, když se postavím. Mně to vyhovovalo, u tlačení mi ležení ve vaně již nebylo příjemné. Ve stoje jsem se pak pohupovala a dýchala a stále jsem jistě věděla, že je vše v pořádku, jak má být. Hlavička už byla na krajíčku, ale já jsem nenacházela sílu k jejímu vytlačení. V této fázi jsem si všimla, že přišel pan doktor a tiše si sedl do rohu místnosti do křesla. Byl to právě ten starý pán, ke kterému jsem chodila do poradny. Porod nebyl rychlý ani bezbolestný, a tak přišel moment, že už mi docházely síly. Nicméně porodní asistentka věděla, že změna polohy může pomoci ve chvíli, kdy jsem si já už nevěděla rady. Tak jsem si s její pomocí klekla a opřela se o postel. Vnímala jsem, že už je důležité, aby se miminko narodilo. Snažila jsem se tedy a tlačila s další kontrakcí. Slyšela jsem, jak pan doktor říká konejšivě: „Nebojte se, ona to zvládne!“. To mi také hodně pomohlo a narodil se na 2 zatlačení náš druhý chlapeček.

Sedla jsem si a paní asistentka mi ho podala do náruče. Žádný spěch. Úleva, radost, úžas nad tím zázrakem. Oba jsme byli nazí, spolu a spokojení. Tatínek pak přestřihl pupeční šňůru a pomalu si vzal malého k sobě. Přesto, že byl Milánek větší než můj první syn, nedošlo k žádnému poranění. Na křesle jsem byla jen chvíli po porodu placenty pro kontrolu, a pak už jsme šli do svého pokojíčku a byli jen spolu.

Po druhém porodu jsem nebyla zdaleka tak unavená. Kojení se rozběhlo naplno již 2. den a z Vrchlabí jsme jeli 4. den domů.

Pocity z druhého porodu jsou Odvaha, Síla, Důvěra, Bezpečí, Víra a to především v sebe, mého muže a dítě a v porodní asistentky, které svou moudrostí, zkušeností a empatií dokážou prostředí pro přirozený porod spoluvytvořit.

Děkuji!

Iva S., Ferdinandov v Jizerských horách