O Ivaně jsem se poprvé dozvěděla z médií někdy v první polovině svého prvního těhotenství. Rodiče mi přeposlali článek o jejím soudním procesu s obavou, jak by také mohl dopadnout domácí porod, který jsme také plánovali. Musím přiznat, že poté byl i můj pohled trochu touto zprávou zabarvený.
O nějakou dobu později jsem měla možnost seznámit se s ní osobně. Bylo to na jedné z přednášek na „Světovém týdnu respektu k porodu“ v Praze. Mimochodem, tam jsem strávila většinu dní, protože jsem, kromě již zmiňovaného porodu, chtěla mnohé věci dělat výrazně jiným způsobem, než jak je v dnešní době u nás bohužel běžné. Právě tam bylo možné načerpat spoustu inspirace. Je v podstatě velmi na pováženou, že se v dnešní době pořádají přednášky a semináře, abychom se dozvěděli něco o tom, co by nám mělo být od přírody přirozené. A navíc si to pak ve společnosti musíme někdy namáhavě prosazovat (např. přirozený porod bez zásahů). Někdy nám za to hrozí dokonce i postih, a proto se hledají různé kličky a skulinky v našich někdy nesmyslných a na rychlo „ušitých“ zákonech.
Po této její přednášce se mi na Ivanu názor výrazně změnil. Přesvědčila jsem se o tom, že ona je přesně ten člověk, kterého u již blížícího se porodu budu chtít mít. Její přímočaré, střízlivé a rozhodné vystupování bylo přesně to, co jsem potřebovala. Po skončení programu jsem ji tedy oslovila s přáním, zda by mohla být našemu porodu přítomna.
Začala jsem docházet k ní do poradny a na předporodní kurz. Za těch posledních pár týdnů před porodem jsem se o sobě a miminku dozvěděla o mnoho více, než během všech navštěv u svého gynekologa, který se ke mně, vzhledem k mé volbě způsobu porodu, choval velmi nevlídně a odměřeně. Získala jsem tak potřebný pocit bezpečí a jistoty, že vše krásně zvládnu, protože přeci „proč ne? Jsem přeci žena a těm je od pradávna rodit děti přirozené“. Ivana mi naprosto smysluplně odpovídala i na tu možná nejhloupější otázku, protože žena „v jiném stavu“ přemýšlí velmi odlišně než za toho „normálního“. Oproti návštěvám u „fundovaného odborníka“ to byla velmi příjemná setkání, a pokud jsem přicházela s nějakými obavami, tak, narozdíl od konzultace se svým lékařem, jsem odcházela klidná. Ten rozdíl by se dal možná popsat srovnáním, že jsem přestala být „těhotnou ženou s rostoucím plodem v děloze, která se musí pečlivě přístroji sledovat a kontrolovat“, ale „ženou-matkou, která CÍTÍ, co se s ní a jejím dítětem děje“.
Čeho jsem si mj. velmi cenila, bylo to, že mně naprosto narovinu předložila podmínky, za kterých je porod doma bezpečný, a tudíž ona přijede nám asistovat, a kdy by to už bylo zbytečně riskantní. Z toho jsem usoudila, že Ivana je člověk s „nohama na zemi“, žádný hazardér nebo „anarchista“, který se vyžívá v riziku a jehož hlavním cílem je „jít za každou cenu proti proudu“. Ujistila jsem se tím, že pokud mi před nebo během porodu řekne, že by bylo moudřejší jet do porodnice, mohu se spolehnout, že to tak pro mne bude opravdu lepší. Nejsem, nebo tedy nebyla jsem, žádný velký hrdina a volba domácího porodu padla jen z důvodu nevyhovujících podmínek v porodnici. Necítila jsem se zkrátka dostatečně silná na to, abych si tam dokázala uhlídat podmínky, za kterých chci přivézt své dítě na svět. Na druhou stranu mě docela trápily obavy – „co když to nezvládnu a všechno se pokazí…?“. Takhle jsem věděla, že to Ivana ohlídá a já se budu moct bez obav věnovat plně porodu.
A tak se také stalo.
Porod nabral již od první kontrakce velmi svižné tempo a já jsem byla přesvedčená, že to ještě není to „ono“, že to jsou jen poslíčci. Bylo to příliš intenzivní, takhle jsem si začátek porodu nepředstavovala. Po dvou hodinách těchto poslíčků bylo ale už jasné, že nebude dlouho trvat a děťátko bude mezi námi. Můj muž, který absolvoval předporodní přípravu z velké části se mnou, z mého chování daleko dříve než já poznal, že „den D“ právě nadešel. Přes mé protesty připravil doma vše potřebné a tajně informoval naši kamarádku-dulu, aby byla v pohotovosti. Ivaně se ale nemohl nějakou dobu dovolat. Bylo už přeci jenom pozdě v noci. Když mi při jedné obzvlášť silné kontrakci praskla voda, uznala jsem i já, že rodím, přestala jsem protestovat a začala se plně věnovat porodu. Když jsem se ale dozvěděla, že Ivana není k sehnání, vyřkla jsem větu, nad kterou dodnes kroutím hlavou – „Sežeň okamžitě Ivanu, nebo volej sanitku.“. Bez ní jsem neměla odvahu. Bála jsem se, že bych např. nemusela správně odhadnout okamžik, kdy už můžu tlačit a zbytečně bych přemýšlela a tím se znervózňovala. To jen potvrzuje, že jsem přes veškerou přípravu a načerpané informace, měla obavy. Byl to přeci jenom můj první porod. Na druhou stranu jsem si nedovedla představit v takovém stavu sednout do auta a nechat se převézt do porodnice. Na okamžik jsem propadla panice.
Když dorazila kamarádka, byla jsem už hodně ponořená do sebe a jen okrajově jsem vnímala zprávu, že Ivana je už na cestě. Oba pak s mým mužem seděli kolem mne a doprovázeli mne. Dalo by se říct, že pouze „kopírovali“ mé chování a nijak nezasahovali. Tou dobou mě už bylo dobře a měla jsem pocit, že takhle můžu rodit dlouhé hodiny.
Ivana přijela prý necelou hodinu před tím, než přišla dcera na svět. Její příjezd si vybavuji jen velmi matně. Pro mě se ale tím tzv. „uzavřel kruh“ a cítíla jsem se naprosto bezpečně.  Když mě vyšetřovala, aby zjistila, jak na tom já i dítě jsme, plně respektovala můj momentální stav a do ničeho mě nenutila. Pak mi jen zaklepala na nohu, aby mi řekla, že jsem již dostatečně otevřená a až budu chtít, můžu tlačit. Také se zeptala, zda si budu chtít dítě sama chytit. Na to jsem se necítila, tak jsem se jen zvedla na kolenou a jinak to nechala na ní. Manžel se pak velmi podivoval, že jsem prostě tlačila a nestarala se o to, co se děje pode mnou. My jsme se ale s Ivanou dohodly a já jsem neměla důvod jí nedůvěřovat.
Když dcera vyklouzla ven, položila ji Ivana ještě na pupeční šňůře mezi má kolena, abych ji mohla jako první přivítat na svět. Pak mi pomohla si sednout a dala mi dceru do náruče. Poté nás nechaly obě přítomné ženy na nějakou dobu s manželem a dcerou o samotě, abychom si mohli v klidu vychutnat první společné okamžiky.
Placenta vyšla velmi záhy. Následovalo mytí, úklid a opět uložení do postele. Tam mi Ivana ukázala, jak přikládat miminko k prsu. Když bylo zřejmé, že je vše v pořádku, rozloučila se s námi s tím, že se uvidíme další den a že je pro každý případ na telefonu.
První noc strávená s pár hodin starým nahým miminkem mezi námi na společné posteli se nedá ani slovy popsat.
Po porodu byla Ivana u nás ještě asi třikrát. Učila nás jak se starat o sebe i o miminko a když zhodnotila, že vše už poměrně zvládáme, propustila nás ze své péče.

Díky tomu, že existují silné a odvážné ženy jako je ona, které se nebojí dělat věci jinak, se konečně do našich životů navrací přirozenost. A to je dobře!

Díky Ivaně jsme měli možnost prožít velmi silné okamžiky – já si nesmírně posílila svou ženskou sílu, můj muž ví, že bez něho by to nešlo a naše milovaná dcera se mohla přesvědčit o tom, že na světě možná některé věci bolí nebo jsou nepříjemné, nicméně ona je zvládne, protože to za to stojí…

Ivano díky!

S láskou,

Vendula, Jiří a nejmenší Gaia Lea Kramerovi

Příběh druhého porodu rodiny je zde: 807. Příběh o Robinovi