Ačkoliv toužím po změně podmínek v českém zdravotnictví a paní Königsmarkovou podporuji, dlouho jsem váhala, jestli svůj příběh napsat, protože s ní osobně nemá nic společného a vlastně ani „nenahrává“ porodním asistentkám obecně. Přesto jsem se rozhodla svůj příběh sdílet.

Řízením osudu pobývám více než rok v Řecku, kde jsem i otěhotněla. Navštěvovala jsem soukromou kliniku. Mezi mnou a lékařem vznikl vztah vzájemné úcty, důvěry a respektu. Když se blížil porod, začala jsem se ho ptát na běžné postupy na klinice a komunikovat s ním o svých představách. Byly věci, které jsem si nepřála. Přesto jsem byla ochotná nějakému kompromisu – když mi vyjde vstříc v některých požadavcích, nebudu se s ním hádat o jiných věcech.

Nejvášnivější debata proběhla na téma polohy při druhé době porodní a na téma nástřihu, kdy argumentoval pěti procenty afrických žen, které při porodu umírají, což se snadno může stát vykrvácením z jizvy, pokud nedojde k nástřihu, ale k velkému natržení. Nicméně tady jsme se domluvili na tom, že když mu to podepíšu, tak stříhat nebude. Po vášnivé debatě o porodní poloze jsem skončila u polohy na boku, což jsem vnímala jako „alespoň nějaký“ vstřícný krok lékaře vůči mně, když už nešlo dosáhnout ničeho jiného.

První doba porodní probíhala v místnosti, kde byla 2 nemocniční lůžka – vysoká, bez jakéhokoliv schůdku, špatně se na postel dostávalo. Žádné žebřiny, žíněnky, míče. V místnosti byl můj manžel, další žena, za kterou asi 2x přišel její gynekolog. Jejího manžela dovnitř nepustili, protože můj porod byl pokročilejší a porodní asistentka mě často vyšetřovala. Přijela jsem do porodnice už dost otevřená a po odtoku vody. Porodní asistentka se věnovala převážně mně, občas ale vyšetřila i ženu vedle. Přesto, že jsem přesvědčená, že se má provádět po odtoku vody minimum vnitřních vyšetření kvůli infekci, porodní asistentka mě jistý časový úsek vyšetřovala při každé 2. kontrakci. Napoprvé souhlasila, že mě vyšetří ve stoji a předklonu, potom jsem už musela ležet. Jak jsem se pak dozvěděla, zřejmě při vyšetřování prováděla manuální roztahování děložního hrdla. Nepříjemné a bolestivé. Sdělení, že mě „musí vyšetřit“ jsem nebyla schopná se bránit. Vysvětlení, co dělá, nebylo žádné, jinak bych odmítla.

Před tím ale přijela pediatrička (pediatr na klinice nepracuje, vždy se volá jen k porodu). Doporučila mi ji kamarádka a teď jsem ji viděla poprvé. Odhadem něco přes 50 let, moc příjemná paní. Vlastně píšu svůj příběh kvůli ní. Přinesla mi klid. Chytla mě za ruku nebo mě po ní pohladila. Ovívala mě svým vlastním vějířem. Řekla bych, že přinesla mateřskou lásku. Byla to žena, která prostě ví… Manželova podpora během porodu byla úžasná. Přesto jsem vnímala příchod této ženy velice kladně. Její podpora byla prostě – jiná. Právě proto, že jako žena VÍ… Ví, jak mi je. Ví, že to zvládnu. Ví, že není prostor na lítost. Ví, jaká je síla dotyku, pohlazení anebo stisku ruky.

Přišel můj gynekolog, který mě vyšetřil a pak zase odešel. Měla jsem sebou porodní plán, ale jak jsem pak zjistila, nevzal si ho od manžela (manžel mu ho nijak na sílu nevnucoval).

V jednu chvíli mi porodní asistentka s lékařem řekli, že až budu mít potřebu, mám tlačit. V tu chvíli jsem žádnou potřebu necítila. Po kontrakci, která přišla, mi porodní asistentka skoro začala nadávat, že netlačím. Musela jsem si obhajovat i svoje dýchání – dýchala jsem tak, jak jsem měla potřebu, odmítala jsem dýchat tak, jak mi diktovali, což je vyvádělo z míry. Lékař pak odešel.

Kontrakce zeslábly, na což porodní asistentka reagovala hned tím, že mi chtěla dát oxytocyn, což jsem odmítla. Přemluvila jsem ji, aby mi dovolila si stoupnout. V tu chvíli jsem prožila nejúžasnější část porodu. Ve stoji, zaklesnutá do manžela. Rukou jsem už cítila hlavičku.

Potom mě chtěla zase porodní asistentka vyšetřit a chtěla, abych si lehla. Následně šla pro lékaře a pro vozík a výtahem na vozíku (s hlavičkou, která už šla nahmatat!) mě i s manželem převezli výtahem o 2 patra níž na porodní sál. Poloha na boku se nekonala. Trávila jsem na boku (na instrukci porodní asistentky) velkou část první doby a bylo to značně nepohodlné. Neměla jsem sílu se hádat o jinou polohu než klasickou, jen jsem si vyhádala, že mi porodní asistentka zvedla záda tak, že jsem byla v polosedu. A taky mi nepřivázala nohy (! naprosto mě šokovalo, že něco takového šla dělat!). Doktor naléhal, ať tlačím. Miminko nešlo ven. Lékař manželovi řekl, že má malý trochu oteklou hlavičku. Bavili se anglicky, pro mě byl v tu chvíli problém si to překládat a ani jsem se většinu doby nesnažila. Teď jsme se ale manžela ptala, co se děje. V tu chvíli jsem rezignovala a pochopila jsem, že se stříhat bude. Jsem ráda, že jsem to věděla dopředu, a když už k tomu došlo, tak jsem ráda, že jsem to v tu chvíli akceptovala, protože jsem chápala, že k tomu je důvod (byť si myslím, že by důvod nenastal, kdyby mě nechali ve stoji a mým tempem, bez převážení atd.). Před tím ale doktor poctivě provedl obstřik (dle manžela na víc místech). Po porodu mě lékař objal, pogratuloval mi, dal mi pusu na tváře (až mě zarazilo, že to nepůsobilo nepatřičně).

Porod rozhodně neproběhl tak, jak bych si představovala. Když to shrnu, nejhůř jsem vnímala porodní asistentku, která mi nebyla nijak nápomocná, nijak mě nepodpořila a byla v průběhu porodu „ta špatná“, která mě „diriguje“, nenechává vstát, chce přivázat nohy… U lékaře vím, že dělal vše s nejlepším vědomím a svědomím. To, na čem jsme se domluvili, si prostě nepamatoval. Přes to všechno ke mně měl úctu jako k ženě a matce. Jeho přístup po porodu byl v duchu: „Jste dobrá, dokázala jste to!“ To, že jsme se v některých věcech neshodli (byl přítomný tomu, když jsem nechtěla v 1. místnosti tlačit s nohama nahoru, když jsem odmítala „správně dýchat“, nenechala si uvázat nohy,..), vnímal jako „v tuto chvíli už naprosto nepodstatné“, co je už pryč a co není potřeba řešit. Největší oporou mi ze zdravotníků byla pediatrička.

Dojem, který jsem si z porodu odnesla: Žena u porodu potřebuje ženu. Chápající ženu, která je jí oporou. Porodní asistentka není všespásná bytost, pokud svou práci nedělá s pochopením, tím spíš, pokud pracuje zavedeným nemocničním systémem a neakceptuje nic jiného. A i to, že něco není podle mých představ je akceptovatelné, pokud mám pocit, že lékař jedná podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, pokud uznávám jeho důvody a pokud se chová s úctou a respektem.

Petra H.