Ráda bych vyjádřila podporu paní Ivaně Königsmarkové – tu je můj porodní příběh.

Kamarádka porodila s paní Ivanou doma a to, spolu s dalšími událostmi v mém životě, vedlo k tomu, že jsem se začala v myšlenkách více zabývat přirozenou ženskou silou. S paní Ivanou jsem se setkala v Acentru na krátkém porodním kurzu a její kombinace empatie a odhodlaného, racionálního a rozhodného přístupu mě překvapila i trochu vylekala – jsem prostě „řešící typ“, „cíťa“. Z kurzu získané informace jsem ověřovala znovu a znovu – v knížkách, na festivalu Respekt k porodu, na přednáškách, ve filmech, na zkušenostech mých přátel a známých, a dávaly mi velký smysl.

Odvahu porodit doma jsem nesesbírala, volili jsme Vrchlabí, ačkoliv ke konci těhotenství jsem se začala ještě více bát komplikací a zvažovala konvenční porodnici… pomohla mi podpora kamarádky, která ve Vrchlabí porodila měsíc přede mnou (příběh 214.).

„Při porodu se ale vždycky děje něco, o čem se nemluví, že jo?“ řekla moje kolegyně v práci, maminka dvou dětí, a její věta zůstala bez reakce ostatních přítomných matek. „Něco mezi nebem a zemí,“ naznačila. Pátrala jsem, co má na mysli – ten silný moment v průběhu porodu pro mě byla myšlenka, pocit, kdy jsem musela jakoby „vyměnit“ svůj život za ten nový, malý život děťátka, pustit ho na svět za cenu, že sama můžu zemřít, být zraněná, odevzdat se – tak moc se zapřít… a uvnitř se opřít o svou víru v osud, dát do toho vše. A s touhle myšlenkou a silou jsem svého syna porodila – ve zvolené pozici, bez poranění (díky za masáž hráze porodním asistentkám!) a v poměrně krátkém čase (6 hod od začátku kontrakcí), s myšlenkou, že asi takhle nějak to má být, že „tohohle“ (zranění, smrti) se nemám bát a pak to bude snadné… že proto asi indiáni rodí snadno, protože věří a jsou ve spojení s přirozeným během věcí, včetně smrti. A byla jsem odměněná – nádhernou silou, nádherným synem, nádhernou oporou v mém muži. A tuhle mobilizaci síly vyprovokovala věta lékaře – „Nějak se mi to nelíbí, ještě chvíli a půjdem na kozu“.

V ten den byl slunovrat a okolo mě byly tři ženy, porodní asistentky, které dělaly přesně to, co bylo v danou chvíli potřeba, a spolu se mnou tvořily kruh, v místnosti byl starý muž (lékař), mladý muž (můj manžel) a malý chlapec (můj syn), který přicházel na svět, každý tam měl své místo… zpětně mě napadlo, že sám od sebe vznikl obřad zrození, přirozeně, ačkoliv nevoněly silice ani nehořely svíčky, nehrála hudba. Naopak bylo tam dost krve, nestihl se klystýr (který by mi nikdo nenutil, ale pro svůj klid jsem si ho před tím spíše přála), přebíhala jsem téměř nahá po chodbě z pokoje na porodní sál (nevadilo, vrchlabská porodnice je malinká)…

Bylo pro mě důležité:
• že jsem mohla být vkleče ve druhé době porodní
• že můj manžel nebyl brán jako někdo, kdo překáží nebo potenciálně překážet může, že se s ním od začátku počítá
• že po porodu můžeme být celá rodina pohromadě
• že jsou respektovány mé pocity a potřeby

Velmi ráda na porod a první dny vzpomínám.

Paní Ivana měla tu odvahu a sílu realizovat porody v souladu s přáními ženy, mluvit nahlas o důležitosti takového postupu a vzdorovat současné porodní koncepci – přeju Vám paní Ivano, ať se vše v dobré obrátí! Děkuji Vám za inspiraci!

Blanka Nosková