Příběh věnuji Ivaně a všem „osvíceným“ porodním asistentkám. Ivanu neznám osobně, ale domnívám se, že díky její práci a osvětě může více žen rodit přirozeně.

Dvě děti je přece dost, zněl racionální argument na nápad mít třetí dítě. Obtížně bychom se vešli do bytu, neměli bychom tolik času na starší děti, byli bychom omezeni v aktivitách, možná na to nemáme ani dost peněz atd. Ano, chápala jsem to. Přesto jsem každý měsíc doufala a nepřestávala si vypočítávat, kdy by se miminko narodilo, kdyby se náhodou zadařilo.

V únoru jsem zjistila, že se zadařilo a kupodivu mě to zaskočilo. Najednou přišly všechny ty racionální pochybnosti, jak to zvládneme, měla jsem novou práci, připadala jsem si už stará (necelých 36 let), jak to ovlivní manželský a rodinný život… Po dvou dnech mi ve snu přišlo rozřešení – žádné starosti, nějak bylo, nějak bude a ze mě všechny obavy skutečně spadly.

Následovalo krásných 9 měsíců. Vyšší věk s sebou přináší výhodu v podobě jisté zralosti, zkušenosti a nadhledu. Odmítla jsem veškerá genetická vyšetření, protože už od počátku jsem cítila k děťátku tak obrovskou lásku, že výsledky by stejně pro mě neměly žádný význam. Chápala jsem sebe jako prostředníka v naplňování jakéhosi vyššího záměru – když už se to přihodilo (navzdory naší opatrnosti), jistě to má nějaký důvod, který já nemusím znát. Věřila jsem, že všechno je tak, jak má být, i kdyby to nebylo podle měřítek naší společnosti normální.

Na první kontrolu jsem šla až ve 12. Týdnu. Nechala jsem si udělat ultrazvuk, abych věděla, kde je placenta a jestli je tam jedno miminko nebo více. Viděla jsem, jak nejprve klidné děťátko sebou začalo házet, a cítila jsem, že mu ultrazvuk opravdu je velmi nepříjemný. Víc už jsem jich pak neměla (jeden ještě na konci těhotenství v porodnici).

Bylo mi báječně, s miminkem jsem si povídala, malovala si ho intuitivní kresbou, těšila jsem se na něj. Každý den jsem si užila. Postupně ve mně zrálo i rozhodnutí, přivést miminko na svět doma, v kruhu rodiny, přirozeně a s láskou. Našla jsem i velmi milou a ochotnou porodní asistentku Janu. Byla mi skutečně výbornou průvodkyní na konci těhotenství, velkou oporou a dodávala mi klid a víru v sama sebe.

Předchozí dva porody byly vždy o pár dní dříve, než vypočítaný termín porodu. Proto jsem i tentokrát očekávala, že porod přijde dřív. Termín byl 18.10. Od října jsem byla vlastně připravená rodit. Ale dny plynuly, po termínu jsem věděla už každé ráno, že dnes zase nic. Břicho sestoupilo a mě bylo čím dál lépe, měla jsem dokonce pocit, že těhotenství zase postupně odejde. Už se mi i dobře dýchalo a spalo, zvedla se chuť k jídlu. Přišel listopad. Miminko stále uvnitř. Připadalo mi, že břicho budu mít ještě na Vánoce, když se stále nic neděje.

Pak jsem ukončila 42. Týden a Jana mi sdělila, že mě musí předat do porodnice. Že je sice všechno v pořádku, ale že to je zkrátka pravidlo a mohlo by to být riskantní. Představa porodu doma se mi rozplynula a já to obrečela. Co jsem ale věděla, bylo to, že pokud se miminku daří dobře, nechci porod za žádnou cenu vyvolávat. Jenže co dělat? Nevěřila jsem, že na kontrole v porodnici mi lékaři neudělají i přes můj nesouhlas Hamiltonův hmat. Jít tam a odmítnout vnitřní vyšetření? Ano, to byla možnost. Ale také jsem cítila, že už by to byl boj. Nátlak ze strany zdravotníků, kterému jsem nechtěla čelit. Už jsem to během těhotenství zažila několikrát při odmítání vyšetření (nechtěla jsem ultrazvuky, monitory, genetiku, test na cukrovku).

Jana dostala nápad, jet na kontrolu do porodnice ve Vrchlabí. Jsou tam otevření i alternativním přístupům. Nejprve jsem se domluvila telefonicky, že dorazíme v sobotu. Nechala jsem si natočit první monitor za celé těhotenství (byla jsem 42+2), a nechala se vyšetřit. Vše bylo v pořádku, podle lékaře bylo zbytečné dělat i ultrazvuk a průtok placentou. Mám si hlídat pohyby a na kontrolu přijít v pondělí. Ulevilo se mi. Ještě mám čas.

Ubytovali jsme se v penzionu, dali si oběd a vyrazili si na procházku po kopcích. Večer jsme ještě podpořili porodní proces „přírodními prostaglandiny“.

Ráno jsem začala cítit první kontrakce. Měla jsem radost a moc se těšila na to, že už to KONEČNĚ přišlo! Po snídani jsme si dali procházku lesem. Stromy byly barevné, bylo vlhko a voňavo, na zemi listí, dole hučel potok. Během kontrakcí jsem se opírala o stromy, zpívala jsem, těšila jsem se. V penzionu jsme se zabalili s tím, že je možné, že se ještě vrátíme a jeli jsme na kontrolu do porodnice. Nález postoupil, vypadalo to, že skutečně rodím, tak jsme zůstali. Porodní asistentce jsem dala porodní plán, který jsem si pro jistotu napsala předem.

Byli jsme ubytovaní v pokoji, který nebyl nijak krásný, ale upravila jsem si ho. Přikryla jsem televizi, posunula trochu nábytek, abych mohla lépe chodit, zapálila levandulovou tyčinku. Chodila jsem a zpívala, po chvíli jsem si vlezla do sprchy. Manžela jsem poslala na nějakou dobu pryč, chtěla jsem být sama. Porodní asistentka čas od času přišla, poslechla si ozvy, zeptala se, jestli něco nepotřebuji a odešla. Vnitřně mě vyšetřila, jen když jsem chtěla, za celou dobu jednou, abych zjistila, jak porod postupuje.

Po nějaké době jsem se přesunula do vedlejší místnosti, kde byla vana. Většinu času už jsem byla mimo reálný svět, sice jsem ho nějak registrovala, ale bylo pro mne obtížné reagovat na otázky, přemýšlet. Po vnitřním vyšetření ve vaně se zdálo, že se porod zastavil, byla jsem otevřená stále stejně. Došlo mi, že se musím uvolnit i dole a pustit i poslední zábrany. Během dvou kontrakcí jsem se otevřela až na malý lem úplně, dostavil se pocit tlačení. Ještě jsem měla chvilku vydržet, dokud lem nezmizí úplně.

Porodní asistentka se mě ptala, jestli budu rodit ve vaně do vody. Ještě jsem to nevěděla a nebyla jsem schopná o tom přemýšlet, řekla jsem, že ano. Po chvilce ale jsem měla dojem, že lepší to bude v poloze vkleče, což ve vaně nešlo, tak jsem z ní s pomocí asistentek a manžela vylezla. K zajití lemu mi dělala dobře kolenoprsní poloha. Za chvíli jsem si klekla na zem na jakousi podložku, opřela se o porodní vak a mohla začít druhá doba porodní. V návalu kontrakce jsem tlačila tak, jak mě tělo navádělo, ztratila jsem zábrany, pomáhala jsem si i zvuky bez ohledu na okolí. Po dvou zatlačeních vyšla hlavička. Nahmatala jsem ji, hladila ji, byla teplá a hebká. Na další zatlačení vyšlo celé miminko. Z kleku jsem přešla do sedu a křičící miminko jsem hned dostala na břicho. Konejšila jsem ho, hladila. Po chvilce, když se zklidnilo, jsem se ptala, zda mám holčičku nebo chlapečka, ale nikdo nevěděl, protože děťátko bylo stále schoulené, ale já už tušila, že to bude holčička (u kluka bych přece něco nahmatala). Po nějaké době jsem zatlačila znovu a vyšla placenta. Manžel si pak přestřihl dotepaný pupečník. Musela jsem pak přejít přes chodbu na kontrolu porodních poranění (která žádná nebyla), ale miminko jsem si stále držela u sebe. Pak jsem se přesunula do postele a měli jsme klid jen sami pro sebe.

Další záležitosti s dětským lékařem byly jemně řečeno nepříjemné, i proto jsme asi 15 hodin po porodu opustili porodnici a jeli domů, do bezpečí, klidu a pohody. Doma je doma, mohla jsem se řídit sama podle sebe a ne podle nemocničního řádu. Druhý den ještě přijela Jana podívat se, zda je vše v pořádku, prohlédla mě i miminko, později provedla i novorozenecký screening.

Když to shrnu, bylo to celé nádherné období, zakončené porodem, který jsem si teprve tentokrát mohla prožít sama podle sebe, hlavně také díky porodní asistentce Janě i porodním asistentkám v porodnici ve Vrchlabí. I když se nakonec neodehrál doma, byl to silný a krásný zážitek a věřím, že i miminku dal dobrý začátek do nového života.

Děkuju za to. Blanka