Letos v poslední lednový den k nám přišlo vytoužené miminko. Máme pětiletou dceru, ale dva roky po jejím narození jsme přišli o dvojčata v pátém měsíci těhotenství a před rokem moje třetí těhotenství skončilo jako zamlklé. Ve 12. týdnu totiž doktor k mému šoku na ultrazvuku zjistil, že miminku už nebije srdíčko (víc o tom píšu na www.ztratamiminka.cz). Ale štěstí se na nás nakonec usmálo a po roce už je tu s námi třetí týden syn Mikuláš.

Těhotenství probíhalo dobře, ale vzhledem k předchozím dvěma náročným zkušenostem, jsem se cítila hodně nejistá a vracely se mi různé obavy. Takže oproti prvnímu bezproblémovému těhotenství (kdy jsem se doktorům vyhýbala), zakončeném krásným domácím porodem s Ivanou, mě teď zdravotníci spíš uklidňovali. Nicméně tripple a glukózový test jsem odmítla.

Upínala jsem se k ultrazvuku na konci prvního trimestru, tam to dopadlo dobře, byla jsem šťastná. Tři dny nato ale byl hrozně horký letní den a já přecenila své možnosti, přes den jsem byla v Praze a kvečeru šla ke kadeřnici. Začala mi mýt vlasy a já najednou začala krvácet. Zavolala jsem si sanitku, a jak mě vezla s mokrou hlavou do Motola, už jsem myslela na nejhorší. Tam mě vyšetřili, nic nezjistili, udělali ultrazvuk, miminko bylo v pohodě a mně se ulevilo. Krvácení pozvolna přestalo a mě po dvou dnech pustili domů. Pak už vše běželo bez problémů, a čím víc se blížil termín porodu, tak jsem se cítila líp a líp.

Ivanu jsem znovu osobně potkala po pár letech, prohodily jsme pár slov, bylo to úžasně nabíjející a překvapilo mě, že si mě po tak dlouhé době pamatuje jménem. Bohužel Ivana k porodům nechodí a tak jsem si vybrala jinou porodní asistentku a navštěvovala během těhotenství její poradnu. O tom, jestli chci rodit doma, jsem už nebyla přesvědčená jako při prvním porodu. Zaregistrovala jsem se na doporučení kamarádek v porodnici v Mělníku. Ale tam se mi taky úplně nechtělo. Říkala jsem si, že to se to rozhodne až ten den.

Je zajímavé, že v den porodu se mi zdál sen o prasklém akváriu, z kterého vytéká voda. Bylo to necelé dva týdny před termínem. Byla jsem zrovna podruhé na kontrole v Mělníku, po natočení monitoru jsem vyšla ven z ordinace a najednou mi začala odtékat plodová voda. Volala jsem své porodní asistentce, abych se poradila, dohodly jsme se, že pojedu domů a pak se ozvu, jak to vypadá. Cestou domů jsem z okénka pozorovala nádherné mraky na obloze a panorama hory Říp a říkala si, že si to miminko vybralo dobře. Doma plodová voda stále trochu odtékala, ale nic se zatím nedělo, v průběhu odpoledne přijela má porodní asistentka. Pak jsem si dala horkou koupel, potom lehla s termoforem do postele. Později večer se začaly pomalu rozbíhat kontrakce. Docela už i bolely, hlavně v kyčlích a spodní části břicha, ale když mě PA zkontrolovala, tak jsem se moc neotvírala a miminko bylo ještě hodně vysoko. Takhle to bylo pár hodin, já už byla zdeptaná, že už je to dost intenzivní, ale vlastně to moc nepostupuje. Vnitřně jsem byla spíš rozhodnutá jet do porodnice, spíš než zůstat doma. Ale chtěla jsem už být dost otevřená, aby to tam proběhlo rychle, protože jsem si nebyla jistá, jestli by mě tamní prostředí nezbrzdilo a jestli bych si ustála svá přání, taky jsem nevěděla, jestli to nebude v autě při kontrakcích nepohodlné a kdy vlastně bude ten pravý čas vyrazit… Zpětně mi to plánování a obavy přijdou úsměvné. Přála jsem si, jak říkala moje PA – přijet, pozdravit, porodit. To se nakonec stalo, ale to jsem ještě nevěděla o netušených možnostech mého těla.

V půl čtvrté v noci jsme nakonec vyrazili do porodnice, já po noci plné kontrakcí otevřená na dva centimetry, s obavami, jestli mi budou muset dát oxytocin nebo něco jiného. Ale už mi to bylo jedno, hlavně, ať se miminko v pořádku narodí… Jak jsem nasedla do auta, vše se dalo do pohybu, byla krásná noc, čistý vzduch po dešti, z okénka jsem viděla na měsíc, cesta rychle ubíhala a kontrakce šlo taky dobře zvládat. Po příjezdu v půl páté mi na příjmu řekli, že jsem otevřená na čtyři centimetry. Oceňuji, že se mně neptali na žádné zbytečnosti. Natočili mi ještě monitor a pak jsem se přesunula chodbou k porodnímu pokojíku, po cestě jsem se při kontrakcích přidržovala zábradlí u zdi. Jak jsem překročila práh, přišla smršť. Klekla jsem si na nejbližší křeslo, vší silou se ho chytla a začala najednou tlačit. Vycházel ze mě hluboký mručivý řev, bolest pořád vystřelovala do kyčlí, pomáhalo, když můj muž tlačil rukama proti. Ani nevím, jak mi moje PA sundala legíny, ani jsem si skoro nezvládla sundat úplně propocenou mikinu, tak to bylo rychlé a jedna kontrakce stíhala další. PA prý ještě zavolala doktorku, která by jinak asi nestihla přijít. Já nedošla ani k porodnímu křeslu, za chvíli jsem porodila vkleče na žíněnce na zemi a miminko chytla moje PA. Od příjezdu do porodnice se Mikuláš narodil za hodinu. Na porodní křeslo jsem vylezla až po porodu, kde mi má PA dala na břicho Mikuláška a doktorka sešila tři stehy natržení. Jinak přístup i prostředí mělnické porodnice bylo fajn. Taky se nám podařilo ještě ten den odejít domů. Jediné, co mi zpětně vadí, že nám nenechali dotepat pupečník. Když se jich muž ptal, jestli je dotepaný, řekli, že ano, a přitom ještě nebyl.

Překvapila mě ta obrovská strhující rodící síla, syrovost, s jakou se nový život dere na svět. Připadala jsem si přesně tak, jak píše porodní asistentka Ina May Gaskin v knize Zázrak porodu: že se rodící matka mění „z individuální osobnosti na živelnou sílu, jako je tornádo, sopka, zemětřesení nebo hurikán, řídící se svými vlastními zákony… vždycky dostane, co chce… nikdy nevíte, jak udeří.“ Fascinuje mě prastará moudrost ženského těla, že se dokáže za tak krátkou dobu plně otevřít a porodit. Díky téhle síle jsem se cítila v porodnici jako doma. Vlastně mi bylo úplně jedno, kde jsem, jestli mi někdo něco říká nebo po mně chce, protože to bylo tak rozjeté, že nešlo nic jiného než rodit. Jsem vděčná, že se mi zase povedlo porodit zdravé krásné miminko vlastní silou. Že je to ten nejlepší dar, který můžu svému děťátku dát. Tak jsem si to přála a to se stalo a jsem za to moc vděčná.

Ráno po několika zatažených dnech konečně vysvitlo slunce a byla úplně jasná modrá obloha, asi na přivítanou 🙂

Díky, Ivano, za přátelskou telefonickou podporu i v tomhle těhotenství!

Na závěr všem posílám porodní píseň Břicho od Dagmar Voňkové z alba Živá voda z roku 1989

Lenka + Marcel + Berenika + Mikuláš

Předchozí příběhy:
379. Únorové poupátko
380. Maličcí skřítci