Jaké by to bylo, kdybychom žili v normální společnosti, ve které mohou lidé o sobě sami rozhodovat?

Mohla bych si například v těhotenství najít skvělou porodní asistentku a pobavit se o tom i se svými přáteli, nebo dokonce gynekologem, a nebýt při tom považována za přinejlepším podivína, kterému není dost dobrý náš nejlepší systém předporodní péče a požaduje pro sebe zase něco zvláštního.

Mohla bych si každou těhotenskou poradnu v klidu užít, nechat si opravdu poradit nad šálkem čaje ve vlastní kuchyni a potom spolu s porodní asistentkou poznávat pokroky miminka v bříšku v pohodlí vlastní ložnice. A to až do konce těhotenství. Nemusela bych v posledních týdnech, kdy už člověk počítá každý krok navíc, trávit dlouhé hodiny na nemocniční chodbě, čichajíc výpary ze závodní jídelny a čekajíc na pětiminutovou audienci u „službuzrovnakonajícíholékaře“.

Porodní asistentka by se zajímala o všechny menší i větší problémy, dokázala by poradit i něco jiného než „to musíte vydržet“. Mluvily bychom spolu o miminku, děťátku, sluníčku… a ne o plodu. Naučila bych se poznat rukama, kde má miminko zadeček a kam si schovává hlavičku.

Mohla bych také v klidu čekat na to, až se miminko rozhodne, že přišel jeho čas, a nemusela bych se trápit nad každým dnem, který uplynul po tom, o kterém všemocný kouzelný gravidometr rozhodl, že bude tím správným pro narození mého syna.

A až by ten den konečně přišel, mohla bych první kontrakce prodýchávat na koberci se silnicí mezi autíčky a stavět přitom garáž. Potom bych si napustila vlastní vanu, do které by mi dvouletý syn naházel všechny kačenky a mezi stahy by mi umýval bříško houbou. A zatímco by manžel syna odváděl o patro níž k babičce, já bych čekala na svoji asistentku a těšila se na miminko. Doma bych měla všechno připraveno, matraci s nepromokavým prostěradlem i dostatek sušenek a šťávy, takže bych byla úplně klidná, neměla bych ani starost o staršího syna, protože bych věděla, že beze mě bude jen pár hodin, a navíc tak blízko.

Až by moje asistentka přijela, přivítaly bychom se jako dobré známé, a já bych mohla v klidu pokračovat v započaté práci. Asistentka by mi radila, jaká poloha by mi mohla ulevit, občas by nenápadně poslechla miminku srdíčko a díky jejímu vedení by mi chlapeček, který se na svět už velmi těšil a byl venku na tři zatlačení, nezpůsobil žádné poranění.

První minuty a hodiny, ve kterých se potřeboval vzpamatovat z toho rychlého příchodu na svět, by mohl trávit se mnou a se svým tatínkem v těsném objetí a uklidňovat se u mého prsu. Nemusela bych se bát, že mi ho někdo bude chtít i jen na minutku odnést a přitom ho natahovat, studit, píchat a kdovíco ještě.

Také bych mohla několik hodin čekat na porození placenty, aniž by mi někdo dával injekce nebo nějak jinak zasahoval. Mohla bych místo toho ležet a těšit se s miminkem a manželem, povídat si s porodní asistentkou, pojídat u toho esíčka a pít čaj.

Poté bych se osprchovala ve vlastní koupelně a zalezla s miminkem do vlastní postele. Teprve teď by ho asistentka zvážila a prohlédla. Netrvalo by to déle než pár minut a celé by se to odehrávalo vedle mě na posteli. Pak bychom se s asistentkou rozloučili a těšili se na další setkání hned ráno.

Manžel by přivedl staršího syna, který by se s bráškou přivítal, a pak bychom všichni čtyři společně usnuli pod naší velkou peřinou. Na tu první noc bych nikdy nezapomněla, tolik blízkosti a lásky bych totiž asi nikdy jindy nezažila.

Přála bych si, aby už brzy bylo možné psát příběhy, tak jak se opravdu staly a nemuset se přitom schovávat.

Také bych chtěla poděkovat své porodní asistentce, i všem ostatním, díky kterým se podobné příběhy mohou odehrávat i ve skutečnosti.

Hanka