Ivanu znám z doby, kdy jsem pracovala na projektu, na kterém se podílela i ona. Pamatuju se, že jsme se tehdy na čemsi neshodly, a já si říkala, že doufám, že s tvrdohlavou Ivanou už nebudu muset spolupracovat 🙂

Střih, o pár let později, bylo mi 38 let a čekala jsem svoje první dítě. Špatně snáším direktivní a paternalistický přístup lékařů a už vůbec se mi nelíbil pocit, že by za mě někdo chtěl řídit něco, co je výsostně mé. Proto jsem přemýšlela o porodu doma. Vzhledem ke komplikacím během těhotenství, jsem to ale přehodnotila a rozhodla se pro porod v malé porodnici dvě hodiny jízdy od Prahy, kde se dá porodit přirozeně s minimálními intervencemi.

Na začátku těhotenství jsem si našla soukromou porodní asistentku, se kterou jsem chtěla i rodit – ona malá porodnice toto umožňuje. Setkání u mne doma byla fajn, ale stále jsem měla pocit, že mi něco chybí. To, co mi chybělo, bylo setkávání s jinými těhotnými ženami a zejména sdílení. Začala jsem přemýšlet o předporodním kurzu, kterého bychom se s mužem účastnili, a já si vzpomněla na Ivanu. O nikom jiném jsem ani na chvíli neuvažovala…

Už od prvního setkání mi bylo jasné, že to je “ono”. Pozitivní atmosféra, odpovědi na všechny otázky, uklidňující slova a ujištění, že to zvládneme – to všechno mi znělo jako balzám poté, co mne moje lékařka, jinak velmi starostlivá a pečlivá, varovala před komplikacemi a lékaři věhlasného pražského ústavu dohnali k slzám a strachu o život dítěte při dvou zcela běžných těhotenských situacích.

Porodu jsem se nebála, cítila jsem se připravená a těšila jsem se. Když mi přesně v den termínu odtekla plodová voda, radostí jsem skoro brečela nad tím, že už se brzy setkám se svým dítětem. V klidu jsme se vydali do porodnice, kde k večeru začaly stahy, a ty se zrychlovaly celou noc. Mezitím mi začali píchat penicilín kvůli špatné plodové vodě. Další den ráno jsem na tom byla stejně jako o 12 hodin dříve, tedy žádný pokrok. Dostala jsem na vybranou buď oxytocin, nebo císařský řez. Když jsem si představila oxytocinem zesílené nefunkční stahy, zvolila jsem raději SC. Až nyní mi dochází, že jsem v tu chvíli měla volat Ivaně, že by mi třeba poradila ještě jinou možnost, nebo třeba jenom to, abychom počkali.

Na svět přišel krásný, skoro čtyřkilový chlapeček (který měl krátkou pupeční šňůru omotanou dvakrát kolem krku, což prý mohl být důvod pro to, že váhal s příchodem na svět). Ihned po narození ho vzali na pozorování / svícení kvůli akutní žloutence. Muž mi ho přinášel každé dvě hodiny, aby se přisál a jakmile mi sestřičky odpoledne pomohly vstát, šla jsem za ním na novorozenecké. A od té chvíle začal boj s místní lékařkou. Nejsme lékaři a neměli jsme tudíž argumenty na tvrzení, že pokud dítě nebude osvícené, bude nutná transfuze krve! Přišlo nám to poněkud přehnané. V noci jsem přirozeně nemohla spát, protože jsem slyšela, jak mé dítě pláče na sesterně, kde ho nasvěcovali a přesvědčovali nás, že mu jinak hrozí vážné problémy. Nikdy nezapomenu na jeho nahé tělíčko v plínce, na ohromné ochranné brýle přes hlavičku a jeho pláč, protože z těsného prostředí dělohy byl najednou uvržen do vzduchoprázdna v plastovém nasvíceném boxu. Seděla jsem u něj a držela ho za ručičku, dokud jsem nepadla vyčerpáním v 1 hodinu ráno a už před pátou jsem se v předklonu přišourala zpátky, aby mi ho vydaly. František strávil celý den s námi, část z toho v postýlce u okna, kde jsme ho vystavovali sluníčku. Další večer, v 11 hodin v noci, kdy mi sdělili, že dítě si opět nechají přes noc a budou ho dokrmovat UM, jsem začala brečet a řekla, že jim dítě nedám, že bude se mnou, a žádné UM si nepřejeme. V tu chvíli nás napadlo zavolat Ivaně… ta nás uklidnila, nechala si vše popsat podle hodnot, které jsme jí přeříkali do telefonu řekla, že situace se jí nezdá tak vážná a podpořila nás v tom, abychom nenechávali dokrmovat UM a snažili se jit domů, jakmile se na to budeme cítit. Mezitím nás pronásledovala afektovaná dětská lékařka a chtěla vést diskuze o tom, jaké všemožné komplikace našemu synovi hrozí. Mně ta žena rozčilovala tolik, že jsem jí jen slyšela na chodbě, a začala jsem zuřit. Třetí den se mi spustilo mléko, podepsala jsem reverz a odjeli jsme domů (bohužel se to ani v této porodnici neobešlo bez řečí o ohrožování dítěte mým nezodpovědným přístupem a výčtem komplikací, které mohu po císařském řezu očekávat). I když jsem věděla, že doma mi bude nejlíp, měla jsem výčitky svědomí a byla úzkostlivá, co kdyby přece jen měli pravdu… o to hůř jsem nesla, když jsem hodně krvácela nebo jsem měla problémy při kojení. Ivana mě doma hned další den navštívila. Byla věcná, profesionální, empatická a svým klidným přístupem nás dokázala přirozeně povzbudit, že to zvládneme. A zvládli.

Ivaně jsem vděčná za to, že nám předala znalosti, takže nás nebylo tak snadné manipulovat.

Podpořila nás v tom, že porod zvládneme, a dodala nám sebevědomí, abychom dokázali vyjádřit své potřeby a stát si za tím, co chceme.

Ivano, myslíme na Vás a držíme Vám palce, aby nesmyslná obvinění proti Vám byla vyvrácena.

František, Bohunka a Vláďa