Máme týden po dalším domácím porodu, který mě opět přesvědčil, že pro život je podstatná nepředpojatá vlastní zkušenost, nikoliv zažité způsoby vnímání, ač jsou sebesugestivnější. A právě proto se chci o tuto vlastní zkušenost se čtenáři podělit.

Tentokrát se nám jako místo pro porod nabízely dvě možnosti. První představovala porodnice v Příbrami. S personálem, který při obhlídce místa činu působil přátelsky a otevřeně. Moderně zařízené prostory zářily čistotou, ve vzduchu zaváněla dezinfekce jen zlehka, zkrátka pěkná nemocnice. Trochu mě jen zarazilo, že po příjezdu s rodící ženou se 40 minut řeší přijímací dokumenty.

Druhou možnost představoval náš domov, dřevěný domek na kraji brdského lesa nedaleko Dobříše. Do zmíněné porodnice lze autem dojet za 15-20 minut, což dávalo dobré vyhlídky při případných komplikacích. Ty však nepředpokládala ani moje žena, ani porodní asistentka, kterou během těhotenství s chutí navštěvovala. Vzájemnou důvěru posilovala také skutečnost, že nám pomáhala již při prvním porodu.

Během těhotenství se žena zaměřila zejména na posílení úrovně železa v krvi, aby měla dostatek sil a bdělého vědomí při porodu. Zvláštní význam přikládala studiu literatury o přirozených porodech. Často se pak zavírala sama v pokoji a přes ataky naší dvouleté dcerky se snažila pracovat s dechem nebo vizualizovat si určité představy.

Samotný porod jsme očekávali dva týdny, protože první dítě přišlo na svět už asi tři týdny před termínem. Dva týdny jsem v noci při cestě na záchod zakopával o tašku naditou věcmi, připravenými do porodnice. V předvečer porodu jsme ještě shlédli film s příznačným názvem „Tvář anděla“, což zřejmě vyburcovalo očekávaného potomka k akci: ačkoliv se do té doby příliš neprojevoval, najednou se břicho ženy začalo nápadně vlnit. Kromě tohoto faktu viselo ve vzduchu cosi, co nás vedlo k nadšené diskusi až dlouho do noci a oba jsme usínali s pocitem, že zítra už to určitě přijde.

A ráno to skutečně přišlo. Několikavteřinové kontrakce po dvaceti minutách, které ještě mohly být poslíčky, pozvolna sílily a interval se zkracoval. Kolem jedenácté už voláme porodní asistentku a hlavně rodiče, aby si přijeli pro dcerku. Manželka si ještě dává alespoň část dietního oběda a pak již odchází prodýchávat a vizualizovat do potemnělého pokoje. Venku je krásně provoněný, slunečný předjarní den, ptáci se předhánějí ve zpěvu. S dcerou si střídavě hrajeme doma, na terase či na zahradě. Zatím netuší, že se máma chystá rodit. Spíš je zaujatá novinkou, že přijedou děda a bábi a že pojede s nima na výlet. Po jedné hodině přijíždí asistentka, prohlíží manželku a potvrzuje, že je to tady. A určitě to přijde ještě před setměním. Po druhé hodině přijíždí rodiče, pohled na zkušeně vyhlížející asistentku je uklidňuje. Krátce se pozdraví s manželkou, tedy s jejich dcerou a rychle odjíždí s nadšenou vnučkou na několikadenní výlet.

Po zklidnění situace v domě začal porod nabírat na obrátkách. Asistentka opět potvrzuje rozšiřující porodní cesty a odhaluje novou polohu potomka, která je ještě výhodnější. Přes sílící kontrakce žena nestojí o naši společnost, chce být zavřená sama v pokoji, aby se mohla soustředit sama na sebe. Tvrdí, že to zatím příliš nebolí.  S asistentkou si tak krátíme čas tichým povídáním nad šálkem čaje, pozorujíce okolní přírodu, zalitou jasným slunečním svitem. Ještě trochu přikládám do krbu, aby bylo při takové příležitosti doma trochu tepleji. Tak trochu z dlouhé chvíle kontrolujeme a znovu přeskupujeme podložky, plínky, nůžtičky, gumičky, lahvičky…

Po kontrole zhruba o půl čtvrté konstatuje asistentka, že cesty už jsou natolik otevřené, že už to přichází a žena s ní souhlasí. Přivádíme ji tak na pohovku pod veliké okno, přímo naproti krbu, kde nakonec zaujímá polohu na boku, která se nám osvědčila již při minulém porodu a ve které zůstává až do konce. Poslední mohutné kontrakce již vyvádějí ženu z hlubokého pohroužení a zjevně se jí zmocňuje silná bolest. Asistentka jí pomáhá náznakem zrychleného povrchnějšího dýchání, což evidentně zabírá. Naštěstí se již na pohmat blíží hlavička dítěte, což ženě stále připomínáme a to jí pomáhá v dalších kontrakcích. V těchto chvílích opouští bohorovný klid i mně a s napětím kontroluji, jak asistentka brzdí pohyb hlavičky a zda se vycházející hlavička uvolňuje od pupeční šňůry.

Přicházející děťátko sotva zavřískne. Zjišťujeme, že je to zdravá holčička a ihned ji pokládáme na máminu hruď, čehož záhy využívá k rychlému občerstvení.  Velká úleva je doprovázena radosti a dojetím. Je po čtvrté, v krbu praská oheň, za oknem je stále stejný slunečný den, jako by se vlastně ani nic zvláštního nedělo. Dopíjím čaj, který je ještě vlažný.

Během následujících hodin jsme odpočívali, radovali se, povídali, nebo spíš šeptali. Skoro jsme až zapomněli, že je třeba ještě porodit placentu. Tu jsme pak nechali holčičce až do dalšího dne. Manželce jsme ještě ošetřili neveliké poranění a pak se rozloučili s asistentkou. Po večeři jsme jako každý den ulehli do své postele a s malým dárečkem po boku opět nadšeně špitali a pak tvrdě usnuli.

Moje původní, od dětství zažitá představa o porodu, jako mučivě bolestném aktu, odehrávajícím se v odlidštěném prostředí hekáren a operačních sálů, řízeném autoritativními odborníky, nevzala za své tohoto krásného dne. Ta vzala za své už dávno. Tohoto krásného dne se už odehrál akt oslavný, vyvolaný mojí – naší představou. A ta se mohla rozvíjet i díky porodním asistentkám, jako je Ivana Königsmarková.

Jan Haken, dcery Tereza a Violka, manželka Petra

Příběh o narození první dcery: 173. Ivana byla s námi