Příběhy pro Ivanu považuji za úžasný nápad. Nejdřív jsem je jen zpovzdálí sledovala, ale pak jsem se do nich pořádně začetla a bylo mi jasné, že taková věc zaslouží pomoc nás všech. Podělila jsem se o svou zkušenost (příběh 355), a oslovila kamarádky s dětmi. Taky o celé situaci vyprávím kamarádkám v zahraničí, některé nechápou (hlavně ty tady v Holandsku :-)), některé mají podobné zážitky nemocniční i domácí. A tak mě inspiroval nápad oslovit některé, zda by svým vyprávěním nechtěly doplnit mozaiku a pomoct uchovat kontinuitu Příběhů. Zalovila jsem na francouzských stránkách a fórech o domácích porodech a brzy přišly první ohlasy. Získala jsem souhlas tří matek, které uveřejnily rozhovor o svých domácích porodech na stránce magazínu Top Santé. Jedna z nich dokonce oslovila své další kamarádky, takže už se mi sešlo několik příběhů. Většina jich přišla 8.3., jaký krásný dárek ke dni žen 🙂 Byla jsem opravdu dojatá z reakcí od žen, které vlastně vůbec neznám, jak nadšeně a se zájmem chtějí podpořit tento projekt, rády budou sledovat, jak se u nás situace vyvíjí, a drží nám palce.

Marie Fareh

Děkujeme Marii za získání a překlad příběhu a zde je první příběh z Francie:

Je 11. října 2006 a do vypočteného termínu zbývají tři dny, když mě uprostřed noci probudí bolestivější kontrakce. Je to vůbec poprvé, tak v polospánku doufám, že den D je tady. A přicházejí další, každých deset minut. Jsem nadšená! Tak nedočkavě na tu chvíli čekám! Darovat život, co může být kouzelnějšího? Takových okamžiků je jen pár za život. Na rozdíl od většiny prvorodiček se vůbec porodu nebojím, jsem žena, jsem k tomu přece stvořená, jsem naplněna sebedůvěrou.

V půl sedmé zvoní manželovi budík, tak mu oznamuju, že do práce nejde, dnes z něj bude táta. Kontrakce jsou bolestivé, ale snesitelné. Ze samého štěstí a vzrušení ale stejně už nemůžu usnout.
Vstáváme kolem osmé, pozoruju, jak ve stoje kontrakce skoro nebolí. Snídáme, dám si sprchu, pustíme si film, pak si čekání krátíme procházkou, byla nám doporučována i na kurzech. Do porodnice máme jít, až budou aspoň 2 hodiny kontrakce co 5 minut. Po poledni už jsou co 4 minuty, ale pořád nebolí, tak váhám. Nakonec ve dvě odpoledne odjíždíme.

Nikdy jsem v nemocnici nebyla, ani se slepým střevem, to prostředí je pro mě naprosto neznámé, ale mám v něj bezmeznou důvěru. Ani jsem nic nestudovala, v přesvědčení, že udělají jen to, co je nutné.

Chvíli čekáme na příjem, přichází mladá porodní asistentka a jdu na monitor. Vleže jsou kontrakce najednou tak bolestivé! Dozvím se, že to bude trvat jen půl hodiny. Podle záznamu jsou kontrakce malé, přichází první vaginální vyšetření, jsem otevřená na 4 cm. Jsme nadšení, dneska uvidíme naši holčičku!

Odvedou mě rovnou na porodní sál, na lůžko, napíchnou mi oxytocin (nebráním se, proč taky? Asistentka mi říká, že to pomůže, tak jí věřím), napojí na monitor a na předloktí mi měří tlak. Je půl třetí. Vleže a zesílené umělým oxytocinem kontrakce dost bolí, ale pořád to zvládám, pořád jsem plná nadšení: je to tady, já doopravdy rodím! Přichází jiná PA a bez upozornění mě vyšetřuje (podruhé), 5 cm. Chcete ten epidurál? Ne, odpovídám.
O chvíli později přichází první PA, 3. vyšetření (6 cm), znovu mi nabízí epidurál, znovu odmítám. Oznamuje mi, že brzy propíchne plodový vak a potom to bude pořádně bolet, tak abych si to včas rozmyslela.

V 16h slyším hrozně křičet ženu ve vedlejším sále. Nepřestává, to mě znejistí… Příjde další PA, 7 cm, jsem hrozně pyšná, jak to zvládám! Chystá se protrhnout vak (vůbec nemyslím na to, že porod postupuje bez problémů a není důvod ho urychlovat). Zase mi nabízí epidurál. Ptám se, jestli je žena vedle v pořádku. No ta taky chtěla bez injekce, vidíte, jak to vypadá (byla jsem s ní pak na pokoji, potvrdila mi, že rodila s epidurálem!). Poslechněte, pokračuje PA, musíte se rozhodnout teď, pak už bude pozdě, hrát si na hrdinku vám k ničemu nebude. Bezradně kouknu na manžela, taky znejistí, tak souhlasím, i když plna výčitek a zklamání.  A už mi anesteziolog zavádí injekci (mezitím další PA provádí 7. vaginální vyšetření během 2 hodin). Je pravda, že do 10 minut už necítím žádnou bolest, ale taky žádnou kontrakci. Začínám se nudit, už nemusím nic zpracovávat, mám pocit, že ztrácím kontakt se svým dítětem… už nerodím, jen čekám a moje tělo pracuje beze mně.

V 17h je tu znova PA, sotva 7 cm, tak zvyšuje dávku oxytocinu a nařizuje mi položit se na bok, aby se porod rozjel, což činím s obtížemi, s jehlou v zádech, monitorem a měřičem tlaku… po chvíli mě začíná hrozně bolet celá levá strana, prosím manžela, ať mi pomůže se zvednout. V 18h příchází PA a s ní 9. vyšetření, jsem na 8. Prý to nejde dost rychle, a proč jsem se zvedla. Na vysvětlení, že na boku to opravdu hrozně bolí, opáčí, a to jste chtěla rodit bez epidurálu! Položí mě na bok a jde pryč. Po chvíli to nevydržím, s pomocí manžela se zvednu, ovšem PA se brzy vrací v hovoru se sestrou a zpátky mě pokládají, aniž by mi věnovaly pohled. Připadám si tak ponížená! Všecko mě bolí, ale kontrakce necítím, vím o nich jen z monitoru. Zmrtvělá noha mi drtí druhou, nemůžu se hnout, ani pořádně dýchat. Rozbrečím se. Můj velký den je nadobro zkažený, takhle jsem si ho teda nepředstavovala… jednají se mnou jako s duševně postiženou, která ničemu nerozumí, už mám plné zuby námahy, která k ničemu nevede, jen je mnohem bolestivější než na začátku…

19:15, další vyšetření, už se nemůžu ani hnout, mají do mě přístup jako do regálu, dozvím se, že konečně jsme na 9 cm a za chvíli se bude tlačit. A zase jsou pryč. Už toho mám dost, že se tady všichni starají jen o můj čípek! Jednu nohu necítím, zbytek hrozně bolí, nemůžu si nijak ulevit, k čemu teda ten zatracený epidurál je? Akorát všecko zbrzdil.
19:30, nevímkolikáté vyšetření, úplná dilatace, vám se nechce tlačit? To bych musela něco cítit…
19:45, pořád nic? Leda levá část zad, pálící jako oheň.

20h, znovu vnitřní průzkum, dozvídám se, že musím tlačit, ať chci, nebo ne, nainstalují mě do třmenu jako bezvládný vak, musí mě držet, nemám sílu. Při kontrakci tlačte, ale když žádnou necítím! PA sleduje monitor a dává mi pokyny k tlačení, tlačím, jak mě naučili, ze všech sil se zadrženým dechem. Ještě, víc, stačí, dost. PA se tváří zklamaně, asi to nedělám dobře. Dojde si pro kolegyni a řekne jí, ať mi zatlačí na břicho, aby miminko nevystupovalo zpátky. Tak znovu! Jedna mi tlačí na břicho, druhá mi drží mrtvou nohu, třetí diriguje, oči upřené na monitor. Po několika pokusech dojde pro doktora, který mi bez jediného pohledu či pozdravu vrazí ruku dovnitř a prohlásí: dejte mi kleště. Ptám se ustrašeně proč, co se děje? Nikomu nestojím za odpověď. Svírám ruku manžela, který se tváří stejně vyplašeně, jako já. Doktor dostane kleště a podiví se, ale vždyť tyhle jsou obráceně! No nevadí, jdem na to i tak. Křičím, jak obráceně? Proč kleště? Jako by mě nikdo neslyšel. A najednou vevnitř vlevo cítím kleště, mám pocit, že moje pánev se roztrhne. Křičím, PA křičí na mě, ať tlačím, ale nemůžu, ta bolest je příšerná. Přesto cítím, jak kleště táhnou, až mi vyrvou dítě z těla.

20:10, tak si ji vemte, slyším jako ze sna. Bohužel připojená na monitor, bezvládná, nemůžu se ani zvednout. Jsem v šoku, už se narodila? Ani mi to nedošlo… než se vzmůžu na jakékoli otázky, už je zase pryč, jsem hrozně zklamaná, na kurzech říkali, že nám dítě nechají dvě hodiny na těle! Manžel běží za ní, ale nikdo si ho nevšímá. Další zklamání, vždyť prý koupou tatínkové… Mezitím mě šijí, 22 stehů, pořád nic necítím, tak se ptám, jestli mám nástřih. Doktor odpoví, a jaký, to vás bude pořádně bolet zadek! Aspoň v tom byl upřímný, dva měsíce mi bude bránit v chůzi a 18 měsíců, než se z toho úplně dostanu. Dalších 40 minut už neříkám nic a čekám na svou holčičku. Donesou mi ji oblečenou, zavinutou. Cítím se hrozně frustrovaná, když ji vidím tak zabalenou. Chtěla bych si ji dát na tělo, cítit ji na kůži… Beru ji do náruče a čekám příval lásky, o kterém jsem tolik slyšela… ale nic nepřichází. Obdivuju to stvořeníčko, ale nedochází mi, že je to MOJE dcera, nedaří se mi pochopit, že to ona byla ještě před chvíli v mém břiše. Ani ne za hodinu mi ji odvezou na noc, musí do kojeneckého pokoje, protože jsem na dvoulůžáku.

I když jsem se snažila ze všech sil, trvalo víc než pět dní, než jsem ke své dcerušce cítila opravdovou náklonnost, a několik měsíců, než mi došlo, že mi zabránili porodit. O dva měsíce později mi doktor vysvětlil, že moje beruška měla od kleští vykloubenou klíční kost, potřebovala 6 měsíců rehabilitace, aby mohla otočit hlavu doprava, od narození ji pravá strana bolela. Až po 18 měsících jsem přišla na to, proč použili kleště: když PA protrhla plodový vak, pohnulo to děťátkem tak rychle, že šla obličejem napřed. Kdyby jenom nechali porodu přirozený průběh, mohly jsme se tomu všemu vyhnout.

Protože chci, aby se další budoucí maminky vyhnuly tomu, co jsem prožila, snažím se bojovat po svém a mluvit, mluvit, mluvit! Má zkušenost a další podobné musí posloužit jako odstrašující příklad, aby se podobné chyby už neopakovaly, varovat veřejnost a zdravotnická zařízení. Naštěstí jsem podruhé mohla rodit doma a zahojila si tak své rány. Některé z nás to štěstí nemají, ani si to neuvědomí a zažívají barbarské zacházení i příště… Přitom nejhorší je, že takové porody narušují vztah k dítěti, podkopávají matčinu sebedůvěru, instinkt a schopnost vychovávat.

Maryline

(Nezkrácená francouzská verze bude publikována na stránce http://moncorpsmonbebemonaccouchement.wordpress.com/)