Příběhy pro Ivanu považuji za úžasný nápad. Nejdřív jsem je jen zpovzdálí sledovala, ale pak jsem se do nich pořádně začetla a bylo mi jasné, že taková věc zaslouží pomoc nás všech. Podělila jsem se o svou zkušenost (příběh 355), a oslovila kamarádky s dětmi. Taky o celé situaci vyprávím kamarádkám v zahraničí, některé nechápou (hlavně ty tady v Holandsku :-)), některé mají podobné zážitky nemocniční i domácí. A tak mě inspiroval nápad oslovit některé, zda by svým vyprávěním nechtěly doplnit mozaiku a pomoct uchovat kontinuitu Příběhů. Zalovila jsem na francouzských stránkách a fórech o domácích porodech a brzy přišly první ohlasy. Získala jsem souhlas tří matek, které uveřejnily rozhovor o svých domácích porodech na stránce magazínu Top Santé. Jedna z nich dokonce oslovila své další kamarádky, takže už se mi sešlo několik příběhů. Většina jich přišla 8.3., jaký krásný dárek ke dni žen 🙂 Byla jsem opravdu dojatá z reakcí od žen, které vlastně vůbec neznám, jak nadšeně a se zájmem chtějí podpořit tento projekt, rády budou sledovat, jak se u nás situace vyvíjí, a drží nám palce.

Marie Fareh

Děkujeme Marii za získání a překlad příběhu a zde je pokračování příběhů z Francie:

31. ledna 2013 přišla jedna matka ve Francii o své nenarozené dítě, když ji kvůli nedostatečné kapacitě míst nepřijali v porodnici Port-Royal. Tento případ znovu otevřel debatu o restrukturalizaci porodnic. Porodnice typu I, II nebo III, některé matky místo jedné ze tří variant raději zvolí porod doma. Tři z nich se rozhodly podělit o svou zkušenost.

Příběh Perrine, 29 let, 2 děti, Francie

1) Proč jste si vybrala porod doma?
Když jsem byla v Quebeku, jedna kamarádka mi poslala fotku ze svého porodu. Byla u sebe doma, s manželem a svým děťátkem. Hned jsem věděla, že to je přesně to, co chci. V Quebeku jsou lidé otevřenější a podobné plány ohledně porodu jsou lépe přijímány. Je třeba dodat, že mám s lékařským personálem jisté zkušenosti a domnívám se, že jsem stejně schopná vést svůj porod jako oni.

2) Jak všechno proběhlo?
Velmi dobře. Byl to ten nejkrásnější dárek, který jsem si mohla dát. Vše probíhalo podle mého tempa, za přítomnosti mého manžela, přirozeně a lidsky (na rozdíl od odlidštění porodu v lékařských zařízeních). Při prvním porodu přišla porodní asistentka asi v polovině. Navrhla mi, ať změním polohu, ve které by byly kontrakce účinnější a já mohla lépe zvládat bolest.
U druhého dítěte přišla přestříhnout pupeční šňůru. Byla se mnou má dcerka, které bylo tři a půl roku, a moc mi pomáhala. Vůbec nebyla šokovaná, naopak se chtěla zapojit!

3) Vidíte nějaké nevýhody?
Ano, že ve Francii není dost porodních asistentek, které doprovázejí porody doma. A fakt, že musíme prakticky lhát. Musíme se totiž přihlásit do porodnice, pro všechny případy, a občas vás odmítnou zapsat, když přímo řeknete, že plánujete domácí porod.

4) Změnilo se pro vás něco domácím porodem?
Ano, hlavně tím druhým porodem. Když bylo miminko venku, všichni čtyři jsme vykřikli radostí: zvládli jsme to! Dalo nám to úžasnou důvěru v nás samotné a v život jako takový. Cítila jsem, že můj manžel to vnímal taky tak: byl aktivním účastníkem, jen on sám se svou ženou, dcerou a děťátkem přicházejícím na svět… myslím, že ten zážitek vytvořil něco pevného, co podporuje sebedůvěru. I pro mou dceru to bylo bohaté poučení, teď ví, že není nutné si nechat ve všem asistovat.

Rozhovor byl publikován v magazínu Top Santé 5. února 2013 na adrese:
http://www.topsante.com/ma-vie-de-maman/etre-enceinte/Temoignages-J-ai-accouche-chez-moi/Accouchement-a-domicile-temoignage-de-Perrine
Autorka souhlasila s českým překladem a uveřejněním na stránce Příběhy pro Ivanu.