Kauzu paní Ivany jsem začala pořádně sledovat, až když se mi zbarvil proužek těhotenského testu. Z nejasného doma – ne, přirozeně – ano, jsem začala konkrétně rozmýšlet, jak to vlastně celé chci. Velmi inspirativní pro mě byly právě Příběhy pro Ivanu, kde jsem se konečně dozvěděla, jak vůbec porod probíhá, či může probíhat. Zjistila jsem, že přijít do porodnice s tím, že chci přirozený porod, prostě nestačí. Sama si musím ujasnit a hlavně uhájit, co přesně nechci a proč. Přiznám se, že jsem téma přirozeného porodu skutečně hltala a „studiem mnoha pramenů“ jsem strávila poměrně dost času. Po několika týdnech už jsem toužila po porodu doma, nejlépe s asistencí přímo Ivany. Nicméně malý pokoj v podnájmu a nynější nevyhovující situace porodních asistentek mě donutily pomýšlet alespoň na porod ambulantní.

Věděla jsem, že v den termínu porodu se naše holčička rodit jistě nebude a tak mi ani nevadilo, že se nám až na tuto dobu posunulo malování a rekonstrukce kuchyně. Říkala jsem si alespoň velkým úklidem, tři čtyři dny po termínu, pěkně urychlím porod. Jenomže, i když bylo v bytě už zase vše na svém místě a poklizeno, nic se nedělo. Na pravidelných kontrolách v porodnici mi pátý den už paní doktorka nabízela Hamiltonův hmat, prý stejně dýl jak týden od určeného termínu nečekají, takže ten sedmý den stejně musím jít na vyvolávání porodu. Odmítla jsem, ale domů jsem přišla poměrně vystresovaná. Nedovolím, aby bylo do mého porodu zasahováno hned na začátku, ovšem podepisování reverzu taky na klidu nepřidá. A tak jsem doufala, že porodím.

Den na to přišly odpoledne kontrakce. Zprvu velmi slabé, zmátla mě jen pravidelnost po 5ti minutách, kterou nezastavila ani doporučovaná teplá koupel. K večeru jsme se tedy vypravili do porodnice. „Jste otevřená pouze na centimetr, ještě to potrvá,“ informovala mě doktorka. V té chvíli mi z představy mnoha hodin strávených v porodnickém cizím pokojíku naskočila husí kůže. „Ovšem jestli to máte blízko, můžete jet domů a vrátit se až to bude na spadnutí. Vy to chcete co nejpřirozeněji a na rovinu Vám říkám, že u nás se nečeká, prostě po dvou hodinách urychlujeme.“ A bylo rozhodnuto. Doma si dám véču, vanu a počkám, až to bude těsně před.

A kontrakce sílily. Pomalu jsem je musela rozdýchávat na balónu. Horká vana uvolnila, ale po ní se kontrakce spíše zintenzivnily a manžel začal být nervózní, že už je to ono. Ve dvě ráno jsem teda svolila, že jedeme. „Pouze dva centimetry“ sdělila doktorka, „ještě jste mohli počkat, ale už tu zůstaňte, uděláme příjem.“ Po těch slovech jsem si představila, kolik hodin ještě může následovat a trochu se mi podlomila kolena. Času na přemýšlení jsem měla dost, protože jsem na příjem porodní asistentkou čekala asi půl hodiny. Potom následovalo vyptávání se na již několikrát sdělené údaje, které jsou mimo jiné i v těhotenském průkazu. Abych tomu předešla, domáhala jsem se už na kontrolách možného předvyplnění formulářů, což prý nejde. K mému porodnímu plánu jsme se nedostali, paní asistentka si jej přečetla v ústraní.

Spolu s partnerem jsme se přesunuli na porodní pokojík – nadstandard – s vanou a všelijakými pomůckami pro zpříjemnění porodu. Relaxační hudbu ani olejíčky jsem nevyužila. Střídala jsem jen okenní parapet (potřebovala jsem kyslík) a horkou sprchu. Občas přišla porodní asistentka, již seznámená s mým porodním plánem a napojila mě na monitor a kontrolovala, na kolik centimetrů jsem otevřená. Přesto, že jsem i těchto vyšetření chtěla absolvovat minimum, nakonec byly ty postupující centimetry pro mě motivační a na každou prohlídku jsem se vlastně těšila. Při poslední prohlídce (asi čtyři hodiny od příjezdu) mi praskla plodová voda a cítila jsem potřebu tlačit. Porodní asistentka mi napustila vanu a informovala mě, že i když jsem vyprázdněná a klystýr si nepřeji, alespoň malý nálev mi dát musí, když jdu do vany. V té chvíli jsem si zažila, že se skutečně v tomto stavu těžko něco odmítá. Klystýr ať neúplný byl skutečně nepříjemný. Ovšem pak už následovala horká vana, kde se mi velice ulevilo, vše se jakoby uvolnilo a začaly přicházet kontrakce s nutkavým pocitem na tlačení. Tlačila jsem ze všech sil s přestávkami snad hodinu. Naše holčička byla velká (3,8 kg) a a na svět se drala pomalu. Jsem si skoro jistá, že na suchu už by nastříhávali, ovšem ve vodě se to prý nedělá. A protože trpělivost růže přináší, dočkali jsme se vyplavání naší černovlasé růžičky i bez jakéhokoli poranění mého klínu. Z vany jsem se za pomocí asistentky přesunula na postel, kde jsme se zahrabali do přikrývek a tulili asi dvě hodiny. Malá se mezitím přisála a pak, zatímco já si dala sprchu, manžel asistoval při rutinní prohlídce pediatrů. Pak následovaly nekonečné podpisy reverzů a jakýchsi dotazníků, než jsme se (asi čtyři hodiny od porodu) konečně mohli přesunout domů do vlastní postele a těšit se z našeho zázraku.

Euforie z porodu miminka a vlna emocí často zastíní význam nepříjemností a zdánlivých maličkostí, které nefungovaly dle našich představ. Někdy se ony chyby začnou vynořovat až později a bohužel i já musím konstatovat, že ambulantní porod je jenom neideální kompromis mezi nedostupným porodem doma a tím rutinním v porodnici.

Tímto bych chtěla z celého srdce poděkovat paní Ivaně, jejíž charisma, vědomosti a neutuchající energie motivují ženy k přirozeným porodům spějícím ke spokojenější a snad i lidštější generaci.

Paní Ivano, vše dobré!
Jana A.