V roce 2010 jsem v porodnici v Benešově porodila synka Tomáška. Jen za přítomnosti mého manžela a dvou porodních asistentek.

Po mém prvním dle mého názoru otřesném a nelidském porodu i po šílených 24 hodinách po té jsem podruhé už nechtěla nechat vůbec nic náhodě a velmi pečlivě jsme se na porod připravovala. Mým snem bylo porodit v klidu jen s pomocí porodní asistentky doma.

Za těch téměř 10 let jsem přečetla snad všechny knihy, které vyšly v češtině o přirozeném porodu. Zúčastnila jsem se dvou týdnů respektu k porodu, shlédla úžasný film o orgasmickém porodu. Takže když jsem podruhé, ale s druhým manželem, otěhotněla, měla jsem pocit, že jsem téměř dokonale připravená na opravdu přirozený porod, ať už doma, nebo v některé z přátelských porodnic.

Můj manžel bohužel moje nadšení pro porod doma nesdílel, měl strach, asi i proto, že to pro něj bylo první dítě. Nicméně jsem si po odmítnutí paní Ivany Königsmarkové (že bydlím moc daleko) našla porodní asistentku přímo v Táboře (k nám 15 km) která i podle svých slov doprovází k porodům v porodnici i doma. I když jsem z ní neměla moc dobrý pocit, jiná taková v Táboře prostě nebyla, takže jsem neměla na výběr. Těhotenství probíhalo opět naprosto v pořádku, dokonce jsme absolvovala všechna vyšetření, včetně genetických, jen odběr plodové vody ne ačkoli mi vzhledem k mému věku byl doporučen. Nicméně vše bylo v pořádku a ja se těšila ze svého rostoucího břicha. Chodila jsem k porodní asistentce na předporodní přípravu i na cvičení pro těhotné, které bylo moc fajn. V 38 týdnu mého těhotenství se najednou moje PA začala zajímat o mou krevní skupinu (jsem 0rh- a miminka těchto žen mají vyšší riziko novorozenecké žloutenky, ještě záleží na krevní skupině otce dítěte, můj manžel má Arh-) a začala mne strašit poporodní žloutenkou tím, že po domácím porodu pak budu muset do porodnice a že si tam něco vyslechnu… a začala mi navrhovat dle jejího názoru přátelské porodnice. Nakonec jsem byla navštívit jen dvě. Táborskou porodnici jsem po návštěvě okamžitě vyškrtla ze svého pomyslného seznamu. V Benešovské porodnici jsem se cítila o mnoho lépe. Mají tam samostatný porodní pokoj a moc vstřícnou šéfku porodních asistentek, která pak byla i se mnou u porodu.

10 dní před vypočítaným termínem mi odpoledne začalo tvrdnout břicho. V 9 hodin večer jsem už věděla, že je porod tady a protože u nás zrovna byli tcháni, bylo fajn, že u nás zůstali spolu s mou starší dcerou. Kolem jedné v noci jsme se rozhodli vyjet s manželem směr Benešov. Moje PA nebyla k zastižení celý večer. Ozvala se asi kolem druhé, když jsme dorazili do Benešova a asi do hodiny dorazila za námi.

Doktora jsem viděla jen při příjmu, to jen zkonstatoval, že jsem otevřena na 2 cm a že je to ještě na dlouho a měl pravdu.  A pak asi hodinu po porodu mne prohlédl a ptal se, jestli chci vyšít jeden steh 🙂 Jinak se mnou byla od začátku až do konce skvělá starší a určitě zkušená „Benešovská“ PA a moje PA dorazila s mírným zpožděním, ale pak se o mne taky moc hezky starala. Akorát můj netrpělivý manžel tam byl tak trochu navíc a bohužel mne to dost rušilo. Dlouho jsem byla ve vaně, tam mi bylo nejlépe, jen jsme asi co hodinu nebo 2 vylezla na natočení monitoru. Kolem sedmé ráno jsem byla otevřená na 8 cm. Manžel seděl pořád v křesle a trpně koukal, kdy už to bude, že mi to trvá nějak dlouho. Jedna PA navrhla, že mi prasknou vodu a třeba se porod pohne rychleji, i když jsem v porodním plánu měla, že to nechci a věděla z knih, že to ničemu nepomůže, nakonec jsem se nechala přesvědčit. A nepomohlo, jen kontrakce byly méně snesitelné a manžel méně trpělivý. Tomášek se narodil krátce před devátou ráno, ale to jsme před tím málem omdlela z vyčerpání a PA mne posadila na postel a zavelela, rodíme, miminku se začíná dařit špatně. Manžel konečně dostal roli, seděl za mnou a podpíral mne a krmil mne hroznovým cukrem. PA mne povzbuzovala a Tomík byl na pár zatlačení venku. Jen byl modrej jak švestička. Kde se vala tu se vzala dětská sestra a položila mi Tomíčka na břicho, masírovala mu zádíčka a on pomalu dostával správnou barvu a nádherně na mně koukal svým jedním otevřeným okem a vůbec neplakal. Pupečník byl téměř dotepaný už když se Tomášek narodil, takže ho asi po 5ti minutách Tatínek přestřihl, a malého mi odnesli, prý vyčistit dýchací cesty a že potřebuje kyslík (agar skore 7,7,9). Manžel šel za ním a alespoň ho vyfotil, což trochu pomohlo mně, ale Tomášek tam byl sám. Když mne po dvou hodinách pustili z porodního pokoje, hned jsme si pro něj šla, ale sestřička, že ho ještě nemá vykoupaného a že ho paní doktorka chce ještě sledovat a další výmluvy. Tentokrát jsem se nedala a nakonec jsem si ho odnesla 🙂

Bohužel byl volný jen nadstandardní dvojlůžák a na něm paní co potřebovala mít puštěnou nonstop televizi. Abychom šli hned domů, nepřipadalo prý kvůli Tomáškovu stavu v úvahu a navíc byla neděle. Protože jsem měla Tomáška pořád u sebe a ne v pípacím lůžku (kdyby přestal dýchat, začalo by to řvát), jak mi bylo několikrát rázně doporučeno, tak už v úterý nás pustili bez problémů domů.

A závěr po těch letech? Netrpělivého manžela nechat za dveřmi a sestřičky, které potřebují mimčo nejdřív umýt, než ho dají matce, nejlépe taky i s pípacím lůžkem 🙂

Jana Zemanová Krolupperová

První příběh: 431.Anička