Nikdy jsem nepochybovala o tom, že budu rodit v porodnici. Moje babičky i moje mamka rodily v porodnici. Ženy v mém okolí rodily v porodnici. Na otázku, kde budeš rodit, jsem vždy odpovídala, že v Krumlově, protože „tam mě nechají dělat, co potřebuju“. A myslela jsem to naprosto vážně.

Od šestého měsíce těhotenství jsem si na sebe a své miminko udělala více času a začala se zajímat o průběh porodu čtením knih jako je Znovuzrozený porod od Michela Odenta, Nová doba porodní od Vlastimila Marka nebo Hovory s porodní bábou (Rozhovor Jany Doležalové s Ivanou Königsmarkovou), které jsem přečetla jedním dechem. První taková kniha se jmenovala Aby porod nebolel napsaná Lucií a Radkem Groverými Suchými, kteří popisují přirozený porod a porod doma. Po pár větách moje dcera v břiše začala kopat mnohem víc, než bylo obvyklé. Pohladila jsem si s láskou břicho a dál jsem tomu nevěnovala pozornost. Když jsem ale ke knize sedla podruhé a potřetí, Mia znovu zesílila své kopání. Co mi tím chce říct? Ještě minimálně jedna další kniha vyvolávala v mém břiše podobné reakce, které ovšem stačily na to, abych se zabořila do knih a příběhů o přirozeném porodu ještě intenzivněji. Na to, abych rodila doma, jsem se necítila. Chtěla jsem ale takový porod, na který bych nechtěla zapomenout – bez zbytečných zásahů a v prostředí, ve kterém se budu se svým miminkem cítit bezpečně. Chtěla jsem své nové rodině dopřát co nejpěknější začátek.

Příběhy žen, které měly pěkné vzpomínky z porodu v porodnici nebo doma, mě fascinovaly. Pomalu mě opouštělo přesvědčení, že porod je nutné zlo, a přestala jsem si vytvářet předsudky o tom, jak to bude bolet a jak asi budu muset před porodníky obhajovat svá přání průběhu porodu. Začala jsem si vytvářet představu, že ať už budu rodit kdekoli, bude to dobře pro mě i pro moji dceru.

Kromě čtení knih jsem oslovila také svoji kamarádku, která porodila své tři děti doma, aby mi vyprávěla o svých zkušenostech. Vlastně jsem ani nevěděla, na co bych se jí měla zeptat, ale na konci našeho setkání jsem měla v mobilu uložené číslo na její porodní asistentku. Díky velkému množství přečtených příběhů o domácích porodech, mé kamarádce a podpoře mého muže jsem pomalu dospívala k myšlence, že pro zdravou ženu a po zdravém průběhu těhotenství je normální porodit doma a že i já bych to mohla zvládnout. Porod doma jsem si začala skutečně přát. Čím dál víc jsem si uvědomovala, jak citlivý proces to je a jak moc jeho průběh ovlivní můj život a hlavně život mého dítěte. Cítila jsem se odpovědná za své rozhodnutí, jak budu k porodu přistupovat, a věděla jsem, že nám musím otevřít také možnost rodit na tom nejpřirozenějším místě – doma – na místě, které by nám bylo nejpříjemnější a které by bezpochyby v mé dceři od prvních okamžiků porodu vzbuzovalo pocit, že je schopná, vítaná a milovaná. Domluvila jsem se s ní, že pro to udělám maximum, což znamenalo zbavit se zbytků mého podvědomého strachu z porodu, a ona dostala za úkol natočit se do ideální polohy.

Jednodenní předporodní kurz a pravidelné setkávání s porodní asistentkou mi poskytly nezbytné praktické informace a já jsem byla připravená rodit tam, kde to bude pro mě a moji dceru nejlepší. Porodem doma jsem si přes to všechno stále nebyla jistá. Asi měsíc před termínem jsem si ale uvědomila pro mě důležitou, pro jinou ženu naprosto samozřejmou věc: ten kdo bude rodit, budu přece já, a že v porodnici to nebude o nic snazší než doma. Poslední dílek do skládačky tak zapadl, já jsem se uvolnila a nechala všemu volný průběh s klidným svědomím, že teď mohu rodit opravdu kdekoli.

Jedné březnové neděle se tak v klidu našeho domova za asistence mého muže narodila Mia. Necítím se jako hrdina, že jsme to zvládli doma, ani jako někdo, kdo hazarduje se svým zdravím a zdravím svého dítěte. Přijala bych jakoukoli variantu, kdyby bylo třeba. Jsem ale vděčná za souhru všech těch šťastných okolností, které nám po rychlém a klidném porodu umožnily nerušeně si užívat první fascinující chvíle Miina života a naší nové rodiny v prostředí, které dobře známe a cítíme se v něm dobře. Porod doma vnímám s pokorou jako odměnu za to, že jsem důvěřovala svému tělu a spolupracovala se svojí dcerou, a za to, že jsem byla schopná zbavit se svých strachů a přesto nelpět na žádné konkrétní představě.

Přeji všem maminkám, aby mohly svému děťátku zprostředkovat co nejklidnější start do života a sobě posilňující životní zkušenost, a porodním asistentkám, aby mohly svobodně vykonávat svoji úžasnou a nenahraditelnou práci!

Kristýna Beránková