Na své první miminko jsem čekala několik let. Když se konečně na testu objevily dvě fialové čárky, měli jsme s manželem velkou radost a já jsem si užívala těhotenství. Žádné problémy, žádné komplikace. Jak šel týden za týdnem, začínal se můj gynekolog stále méně usmívat. Plod měl svoji hlavu a to stále nahoře. O císařském řezu jsem nechtěla ani slyšet, představa, že mi budou řezat do břicha, mi naháněla strach. Navíc jsem od kamarádek slyšela, že mě pak ubytují jinde než miminko a minimálně den ho uvidím, jen když budou mít sestřičky čas a přivezou mi ho na kojení. To se mi už vůbec nelíbilo. Na doporučení gynekologa jsem tedy absolvovala vyšetření ve fakultní nemocnici, zda by tam prcka neotočili. Obrat zevními hmaty, tak se ten úkon jmenuje, mě nadchnul, ale bohužel se nekonal. Podle ultrazvuku ve FN by to prý bylo riskantní a stejně tak mi nedoporučili rodit spontánně.

Začala jsem tedy hledat možnosti, jak to zařídit, abych alespoň byla stále s miminkem, když už musím pod skalpel. Na žádost mejlem o zamluvení nadstandardního pokoje, kde by s námi byl i manžel, mi odpovědi z okolních porodnic buď nepřišly vůbec, nebo byly zamítavé. V maratonu hledání možností a informací, jsem stále zkoušela nejrůznější babské rady k otočení – vytření podlahy na čtyřech, svícení baterkou, moxování i domlouvání. Nic nepomohlo. Začala jsem tedy psát svoje porodní přání (to slovo plán mi tam moc nesedělo) a tehdy jsem se virtuálně potkala s Ivanou Königsmarkovou. V jednom videu na internetu popisovala, jak probíhá císařský řez. To vám rozříznou břicho, odsunou střeva a močový měřchýř… Došlo mi, že takhle já porodit nezvládnu a musím najít jinou variantu!

Od úžasné lektorky předporodních kurzů Majky Staňkové jsem dostala tip, že v některých jiných porodnicích by lékařům nepřišlo nepřirozené rodit dítě spontánně koncem pánevním. Pravda, měla jsem to tam 300 km, ale do svého rodného města a ubytování u sestry nebyl problém, tak jsem dva týdny před termínem porodu vyrazila na cestu. Hned při první návštěvě ambulance jsem měla velké štěstí a narazila na doktora, který neviděl v obratu zevními hmaty problém a opravdu během asi čtvrt hodiny svýma rukama prcka přemluvil a otočil.

Když nastal den D, popravdě to tedy začalo v noci, zavolala jsem manželovi a své dule a začala si užívat porod. Bylo to moc krásných jednadvacet hodin, kdy jsem se prodýchávala postupně sílícími kontrakcemi, až jsem cítila, že se TO blíží, tak jsme jeli do porodnice.

Uvítala mě zamračená porodní asistentka, myslím, že jí nebylo moc přes dvacet, tak nemůžu psát porodní bába. Paní doktorka mě sprdla hned v úvodu, že jedu pozdě, když už mi před takovou dobou odteklo trochu plodové vody a hned mi píchla Penicilin. Po zkušenosti z ambulance jsem měla vyplněný dotazník s anamnézou, ovšem PA si ho neopsala, ale četla ho a já místo odpovědí tedy jen říkala stále dokola ano, ano, ano. To jsem si pomohla. Ani s druhým papírem jsem neuspěla, paní doktorka mi oznámila, že porodní přání číst nebude, že se mě na všechno budou ptát předem. Ze svého sebevědomí na bodu mrazu jsem ještě vymáčkla pípnutí, že tam nemám nic o holení ani klystýru, ale že si třeba přeju, aby se na pohlaví miminka podíval prvně manžel a řekl mi to. Prý by mohli zapomenout, tak se s tím mám raději připomenout hned, jak se mimčo narodí. Ani mě nepřekvapilo, že po tomto úvodu jsem další půl hodiny neměla žádné kontrakce.

Následovalo pár hodin, kdy jsem se opět vrátila k tomu, proč jsem přijela, tedy porodit. Nebýt neustálých kontrol srdečních ozev, nucení do poloh, ve kterých jsem neměla kontrakce, protržení vaku blan při kontrole a dalšímu píchání Penicilinu by to mohlo být docela pěkné. Nikdo se mě na nic neptal, nic nevysvětloval, jediný pravidelný dotaz PA byl: “Jak často jsou bolestíííí?”

Mimčo se rozhodlo, že už brzy vykoukne na svět. Abych nebyla jen negativní, tady jsem na výběr dostala. Můžu rodit v poloseděpololeže na jakémsi stole nebo v poloseděpololeže na jakési židli. Stát mi nedovolili, tak jsem si vybrala tu židli. Usadila jsem se a najednou koukám, jak PA bere velký kanistr a lije mi po rodidlech desinfekci. Potom jsem párkrát zatlačila a paní doktorka začala zvyšovat hlas. Jako v mlze jsem vnímala, jak mi skáče po břiše (od manžela jsem se pak dozvěděla, že vzala prostěradlo, které přivázala z jedné strany židle a druhý konec chytla a tlačila mi s ním do břicha) a přísným hlasem mi sděluje, že mám poslední pokus jinak mi pomůže. Představa kleští a jiných nástrojů překvapivě nevedla k mému omdlení, ale před očima mi ve vteřině proběhl celý můj život. Pak jsem ucítila, jak mi rozstřihli rodidla. Ne, stále se mě nikdo na nic neptal, sledovaly jen, co jim říkají přístroje. Naštěstí na zmiňovaný poslední pokus vykoukla hlavička! Nejhorší okamžik ale teprve přišel, protože jsem uviděla, jak miminko zdvihají a stříhají mu pupeční šňůru. Byla jsem vyděšená a měla jsem strach, co s ním je. Nerozuměla jsem tomu. Proč stříhají pupečník, když se před chvíli strachovali, že nemůže dýchat? A jakože najednou leží na mě? Vždyť je v pořádku, co to všechno znamená? Už jim ho nedám!

Prohlídka pediatričky byla naštěstí šetrná a vyhověla našemu přání, miminko nevážila, neměřila a většinu úkonů opravdu provedla, když bylo u mě na hrudi. Pak jsem cítila, jak ze mě vyšla placenta. Rychle a bez jakékoliv mé aktivity (až manžel mi pak popsal, že PA u toho byla aktivní dost). Mám u sebe miminko, je mi všechno jedno.

Vyčerpaní jsme si s manželem užívali rodinné štěstí a dula jemně pomáhala miminku, aby se připlazilo k prsu a přisálo. Pěkně pomalu. Už je blízko, olizuje bradavku, když v tom vešla do místnosti PA a rázně oznámila, že mimino musí pryč a já odjíždím na šestinedělí. Uprosila jsem ji ještě o pár minut, aby se mohlo přisát. Olízalo druhou bradavku, ale víc nestihlo. PA si vzala na pomoc paní doktorku, asi kdybych zase dělala problémy. Jenže když odsouvaly postel, zjistily, že ležím v kaluži krve větší než je obvyklé…

Následovala velmi nepříjemná kontrola přes zašitá rodidla a několik infuzí oxytocinu. Porodní bolesti měly význam, tyhle byly nesnesitelné. Nakonec mě stejně poslali na šestinedělí, protože nezjistili, proč krvácím. A protože jsme byli s manželem pevně rozhodnutí, že naše miminko bude stále s námi, dopadlo to tak, že ho měl manžel zamotané v ručníku a seděl s ním na chodbě. Naštěstí ho potkala vrchní sestra, anděl v místní porodnice, se kterou jsme předem probírali i naše porodní přání, a pomohla nám, aby mohlo být miminko brzy se mnou.

Teď by to mohlo vypadat jakože konec dobrý, všechno dobré. Snad ano. Jen kdybych nezačala tři týdny po porodu silně krvácet a v bolestech ze mě nevyšel kus placenty. Na pohotovosti následovalo opět psychycky i fyzicky nepříjemné vyšetření se závěrem, co si jako myslím, že trochu krvácení je normální. Po šestinedělí jsem navštívila svého gynekologa. Díval se na monitor ultrazvuku a ukázal mi, že v děloze stále kousek tkáně zbyl. Revize dělohy prý není sranda, takže budeme doufat, že tam nezpůsobí problémy…

Tak nad tím vším přemítám, protože budu chtít další děti. Bylo 300 km málo, mám jet ještě dál? Anebo možná nemám jezdit vůbec nikam?

A proč 21:1? Jednadvacet jsem měla za své těhotenství ultrazvuků. A jen jednou mi lékař sáhnul na břicho. Byl to dotek významný a jsem mu za obrat neskutečně vděčná. Ale není to přece jen poměr k zamyšlení? Nebyl by příběh jiný, kdyby se zdravotníci těhotných a rodících žen ptali, mluvili s nimi, věřili jim a diagnózy zjišťovali dotekem místo přístroji?

Jana