Už několik let jsem se zajímala o přirozené porody, ledacos přečetla, našla si „svou“ porodní asistentku.
Ivana K. pro mě byla průkopník, bez kterého bych se o spoustě věcí asi vůbec nedozvěděla. Díky ní jsem uvěřila, že porod je ženská záležitost, kterou jako žena můžu zvládnout.
Nevěděla jsem, jaký je přesně můj příběh a zda ho vůbec psát, ale po přečtení 428. a 429. příběhu jsem už dostatečně odhodlána.

Můj první porod byl pro mě událost, na kterou jsem se těšila, věřila jsem, že s Toníčkem všechno můžeme zvládnout, jen jsem „pro jistotu“ chtěla rodit v porodnici – hlavně proto, že jako prvorodička jsem nevěděla, do čeho jdu, a myslela jsem, že díky porodnici se budu cítit jistěji. Po dlouhém výběru jsme nakonec jeli do Jihlavské porodnice. Měla jsem pozitivního streptokoka a praskla mi voda bez kontrakcí, takže jsem na poslední chvíli zatoužila rodit doma, protože jsem tušila, že lékařům to nedá klid, ale už bylo pozdě, a sama bez asistentky bych si na to netroufla.
Ano, z jejich pohledu mi určitě maximálně vyšli  vstříc – nevyvolávali porod hned, ale až po 24 hodinách, žádné zbytečné vnitřní vyšetřování, profesionální ohleduplný přístup, ale:
1) kéž bych se mohla první noc, kdy jsem byla naprosto bez kontrakcí, vyspat v normální posteli a ne na porodnickém křesle.
2) kéž by mě o této noci nebudili každé 2 hodiny na natočení monitoru (měla jsem v porodním plánu, že ho nechci natáčet rutinně, to asi bylo příliš obecné…) a když jsem náhodou usnula potom, za 40 minut přišla sestra, že mi dá do kanyly ta antibiotika proti streptokoku… škoda. Myslím, že kdybych se vyspala, měla bych sílu a porod by další den postupoval a nezpomaloval se z mé únavy.
3) Vyvolání porodu – prostaglandinová tableta – ano, chápu důvody, proč ho chtěli vyvolat – mají na to směrnice, vyšší riziko infekce pro dítě i matku… Když mi ale stále odtékala plodová voda, myslím, že streptokok neumí šplhat do dělohy proti proudu – to byla jedna z pouček, které si pamatuji z našich hodin mikrobiologie… a porod by mi začal dřív nebo později spontánně – přes 90 % žen po prasknutí plodových obalů do 72 hodin porodí i při vyčkávacím postupu – teď už to vím. Jenže tehdy jsem se nedokázala o nic hádat. Mám pocit, že jsem byla poddajná jako nahřáté máslo, a myslím, že to tak má být, abych byla poddajná pro dítě, které chce přijít na svět.

Přes tohle všechno jsem se začala otvírat a radovala jsem se z toho, že miminko je na cestě, jenže pak se vystřídaly směny a přišla porodní asistentky, ke které jsem vůbec neměla důvěru a nutila mě do natáčení monitoru  v poloze, která mi vůbec nebyla příjemná – v leže na zádech (opět porodní plán nezafungoval) ačkoliv jsem věděla z předchozích hodin, že ta poloha pro mě prostě není dobrá. Jenom v ní jsem cítila bolesti. Vydržela jsem v ní do první kontrakce, pak jsem okamžitě byla zase na čtyřech a rukama se přitom snažila přidržovat si sondu na břiše, aby měli „dobrou“ křivku a dali mi pokoj. Takhle jsem vydržela 4 kontrakce (20 minut na natočení ctg) a pak hned zase dolů z lůžka a do tance a kroužení boků, které mi dělaly moc dobře. Bohužel doktorovi se tohle ctg nelíbilo, prý nepozná, jestli má dítě dobré ozvy, protože jsem se při kontrakcích hýbala, takže sonda nesnímala dobře. A že potřebuje hned zase dalších 20 minut monitor, ale tentokrát  úplně vleže a bez pohybu- Co prosím? A co porodní plán, kdy chci být bez omezení pohybu a polohy po celou dobu porodu?

Začínala jsem být nešťastná, ale nedokázala jsem se hádat, ani diskutovat. (Můj manžel taky ne, ten byl jenom vylekaný z toho, jak doktor strašil mlhavými předpověďmi – „co kdyby miminku nebylo dobře“, apod…) Jak bych se mohla hádat, když jsem naprosto pohroužená do sebe, mám srdce dokořán a snažím se úplně otevřít pro své miminko? To jsem prostě nedokázala.

Z monitoru natočeného vleže v pro mne dosud nepoznaných bolestech – všechno, co jsem cítila předchozích 8 hodin, byly spíš přechodně nepříjemné pocity než bolesti- lékař usoudil, že to „nevypadá úplně jednoznačně“ tedy ani dobře ani špatně – nevěděl, co si se mnou počít, viděl jen, že už z toho všeho začínám být docela hotová a tak mi navrhl:
a) Pokračovat jako dosud, což nedoporučuje, protože jsem vyčerpaná, a dokud neporodím, tak si neodpočinu (pro mě hrozná varianta hlavně s  vidinou, že mě budou celou nadcházející noc zase nutit natáčet monitory vleže – těch 40 minut kontinuálně na zádech mi bohatě stačilo – byla jsem unavená víc, než za předchozí den a půl
b) Že mi dají oxytocin, aby to urychlili
c) Dají mi epidurál, abych si mohla odpočinout, a oxytocin, protože už mě potřebujou porodit, a dá se předpokládat, že epidurál průběh mého porodu zpomalí

V téhle situaci jsem se rozhodla pro c) a naráz jsem zjistila, že s tím má manžel problém, protože „jsme přece chtěli přirozený porod“. Šel za lékařem diskutovat hlouběji o těch třech variantách, zatímco mně ještě stále natáčeli monitor vleže na zádech. Zůstala se mnou jen ta ne „moje“ porodní asistentka.

A v ten moment se staly dvě věci zaráz. Dostala jsem strach  z toho všeho, co se kolem nás dvou s miminkem děje a zavolala na muže, aby přišel za mnou a miminku v tu chvíli klesly ozvy na 55.

Od té chvíle to byl naprostý blázinec,  začali chystat akutní císařský řez, dali mi  tokolytika, ještě když mi na sále anesteziolog píchal epidurál, cítila jsem kontrakce a spolu tím, jak postupně ustávaly, jsem měla pocit, že mě Toníček opouští. (I v této situaci jsem vděčná, že jsem mohla být jen ve svodné anestezii a být při vědomí celou dobu jeho narození, ale nedokážu se smířit s tím porodem jako celkem.)

Pak už jen vím, že ho ze mě vytáhli přesně o půlnoci, že byl živý a že plakal jenom chvilku na vyšetřovacím stole, pak ho dostal do náručí manžel a on se hned uklidnil. Muž mi ho dával k obličeji, přivoněla jsem k němu a dala mu pusinku – bylo to krásné, ale když se mě ptal, jestli je to Toníček nebo Daniel, měla jsem pocit, že to je někdo úplně jiný, že Toníčka bych přece porodila já sama, ne cizí muži v pláštích. „Je to František“. Apgar měl 9-9-9 a byl v pořádku.
Během porodu mi ho manžel několikrát nabízel až k obličeji, ale nedokázala jsem se na něj pak už ani podívat, byla jsem v šoku z toho, co se děje, navíc jsem při zašívání začala víc krvácet, spadl mi tlak a anesteziolog u mě musel odložit časopis a udržovat mě při vědomí léky. Bylo mi to už tehdy moc líto, že se nedokážu víc zaměřit na Františka, ale cítila jsem, že u manžela je mu lépe, že já bych mu  nedokázala už nic dát a že se hlavně potřebuju soustředit na to, abych pravidelně dýchala.
Nakonec mě zašili a situace se uklidnila, muž byl pořád s Františkem vedle mě, pak mě převezli na pooperační pokoj i s Františkem a anesteziologická sestra, která mě hlídala, mi Františka přiložila k prsu. Ještě jsem nemohla hýbat rukama, protože anestezie teprve ustupovala, takže ona ho držela a on se tak snažil pít! Pak přišel muž a mně se vracel cit do rukou a mohla jsem si Františka už sama přidržet, pohladit a obejmout a věci se konečně začaly vracet na své místo.
Pak jsme se ještě měsíc trápili s kojením /z porodnice jsme šli na UM a já s obrovským odhodláním, pár kapkami mleziva a odsávačkou/, ale teď už jsme za vodou. (Díky moc paní Fišerová!)
Díky Bohu, že já i František jsme živi a zdrávi.

Velký dík patří paní Ivaně K. za to, že bojuje za ženy a jejich možnost volby. Věřím, že díky ní a jí podobným ženám se můj sen o přirozeném porodu stane jednou skutečností.

Eliška