Dobrý den,
nevím, jestli Vám můj příběh nepříběh nějak pomůže, ale ráda bych to zkusila. Žádnou vlastní zkušenosti s paní Ivanou nemám. Vlastně nemám ani dítě. Nikdy jsem žádné ani nečekala. Vše, co jsem do té doby věděla, bylo z filmů, školní výuky a knížek pro dospívající mládež.
Když jsem se poprvé setkala se zprávami o trestním stíhání a soudu paní Ivany, myslela jsem si, že si to zaslouží a že porody doma jsou ohromný hazard a nezodpovědnost. Byla jsem přesvědčená, že lékaři přece ví, co je dobré, a proč to tak je. Plně jsem systému důvěřovala. Postupem času mi moje zvědavost nedala spát a začala jsem si shánět více informací. Najednou jsem objevila jiný svět, kde mnoho žen popisovalo své zážitky z porodu a nemocniční péče a hodnotilo je jako negativní, někdy až odporné a strašlivé. Spolu s porodními příběhy žen jsem pročítala i naučnou literaturu a zjistila jsem, jak je to doopravdy. Že nástřih hráze není nutnost ani jako prevence, že matka a dítě spolu mohou zůstat a není nutné odnášet dítě do jiné místnosti a nosit jej k matce jen na kojení. To a spoustu dalších informací, které vůbec nekorespondovaly s tím, co jsem si myslela, že je normální, správné, vhodné a prospěšné.
V tom je jádro pudla. Až do té doby jsem si neuvědomovala, kolikrát mi zdravotnický personál z různých důvodů nechci říci úplně uškodil, ale zkrátka udělal něco, co nebylo nutné a mnohdy ani prospěšné. Uvědomila jsem si, co znamená ten divný pocit, když mám jít k lékaři. Pochopila jsem, že já a lékař bychom měli být partnery. Nemám povinnost se podřizovat bez ptaní a bez řádného vysvětlení. A to nejdůležitější: že mohu odmítnout. Uvědomila jsem si svou zodpovědnost za sebe a své tělo a zdraví.
Po tom, co jsem získala více informací a pochopila, že i takto může vypadat násilí mezi lidmi navzájem i mezi jedinci a systémem, se stydím za to, jak jsem na začátku smýšlela o paní Ivaně. Už si nemyslím, že si to zasloužila. Naopak ji velmi obdivuji za to, jak je statečná a obětavá. Nyní se stydím za stát, ve kterém žiji, že se takto chová ke svým občanům. A je mi hluboce líto, že ženy musí stále podstupovat dehonestující a často zbytečné či poškozující procedury a praktiky, aby mohly porodit své děti. A mrzí mě, že tyto procedury a praktiky jsou považovány za normální a správné bez toho, abychom se ptaly, zda to tak vážně je.
Nikdy nezapomenu na informace, které jsem prostřednictvím kauzy paní Ivany získala. Nebyly všechny jen o porodech a lékařské péči. Kauza mi ukázala, jak se v našem státě nakládá s mocí a jaká je vlastně ta naše demokracie. Velmi mě obohatily do života a doufám, že až bude jednou čas, přivést na svět své dítě, už se nebudu muset potýkat s rutinními postupy a zaběhnutými zvyklostmi, ale budu si moci užít ten čas se vším všudy.
Zároveň mě napadla ještě jedna myšlenka. Ze všech stran stále slýcháme o krizi mužské identity a stále si klademe otázky jako: „Co dělá muže mužem?“ nebo „Jak by se měl muž chovat?“ Jednu odpověď bych měla. Muž by měl chránit svou rodinu a pečovat o ni. Měl by se starat o bezpečí, klid, pohodu, zdraví a komfort své ženy a svých dětí. V příbězích jsem často četla o tom, jak žena již neměla sílu na spory se zdravotnickým personálem a tak dovolila i to, co si nepřála a zpětně toho často litovala. Přesně tam si myslím, je to správné místo pro muže, který se o svou rodinu chce starat. Ohraňovat, pečovat, pomáhat a také trochu bránit. Muž nemůže cítit své dítě ve svém břiše, ale může vytvořit jakousi ochranou hradbu či filtr mezi jeho ženou (a rodinou) a okolím a nedovolit některé chování či praktiky. Nezáleží na tom, jestli jde o přílišný tlak ze strany zdravotníků nebo o protivnou sousedku. Prostor a příležitost čeká jen na něj.

S přáním všeho dobrého
Anna