Na příchod prvního děťátka jsem se chtěla připravit důkladně a dobře, ale zároveň s plány nic nepřehnat, vždyť jak jsem si uvědomovala, stát se může cokoliv a člověk musí být připraven na změnu a přizpůsobit se situaci. O paní Ivaně a o A-centru jsem věděla, ale nenašla jsem si ale čas navštívit kurz nebo přijít na konzultaci, myslela jsem si, že si stačí pročíst vše o porodnicích, seznámit se s průběhem porodu, nachystat si porodní plán a zbytek už mi přece řeknou a povedou mě v porodnici. Hlavně, aby to byla nějaká lepší, „alternativní“…

Nakonec jsem si porodní plán ani nenapsala, (abych zbytečně předem nerozladila zdravotnický personál, a určitě postačí sdělit vše ústně…) a popohnána manželovou maminkou, která měla obavy z blížících se příznaků porodu, jsem vyrazila do porodnice. Do té pečlivě vybrané, s plnou důvěrou, že jde o jedno z mála zařízení, kde se „umí rodit“.

Jedeme více než hodinu, proto jsem nakonec ráda, že zůstávám v péči lékařů na oddělení gynekologie. Druhý den „injekce pravdy“, v noci se porod už rozjíždí, několik nepříjemných vnitřních vyšetření, ultrazvuk kvůli možným komplikacím z myomů v děloze, na obrazovce vidím obličej miminka, pootevřené rtíky, těším se na něj. Sympatické mladé porodní asistentce sděluji, že chci vše co nejpřirozenější, ale nejsem odborník a přizpůsobím se lékařům – oni to vědí lépe, než já, hlavně, ať děťátku nějak neublížím …

Poslušně se tedy podrobím všem možným procedurám od holení a klystýru po protržení plodových blan, i když si v duchu říkám, že je to skoro jako v „normálních“ porodnicích, nakonec zvítězí pocit nechat vše na lékařích, já přece nic nemusím, jen to nějak přečkat a pak zatlačit… Když už mi nedovolí houpat se na míči, abych neseděla dítěti na hlavičce, chodím ještě chvíli do sprchy a snažím se hýbat, pak se mi ale dělá špatně, závratě, jen ležím. Manžel přijíždí v jednu v noci. Při sílících kontrakcích, na které nejsem vůbec připravená, je mi těžko změnit polohu tak, abych se lépe otevírala. Bráním se bolesti, nejsem se svým tělem, zbytečný křik, po delší době už zřejmě dochází trpělivost i personálu. V kritické chvíli zmatkuji a chci jakoukoliv úlevu od bolesti, dostávám nějakou injekci, ale to už na bolesti nemá vliv. Začíná se mi nekontrolovaně chtít tlačit, i když ještě nesmím, a také začínám mít všeho dost – i když jsem nečekala procházku růžovým sadem, přeci jen jsem doufala, že mě celým porodem trpělivě povede někdo zkušený a vstřícný, že nepůjde o zbytečně vyčerpávající drama s nejistým koncem.

Zuzanku jsme na sále doslova vypudili poskoky na břicho a úporným tlačením ráno ve tři čtvrtě na devět. Najednou sál plný lidí, hlavně vyplnit všechny formuláře. Neměla jsem sílu trvat na tom, abych ji měla jen a stále u sebe, jak jsem původně předpokládala, že to bude, a dostala jsem až po všech vyšetřeních a po porodu placenty po uši zabalený uzlíček. Dlouho zůstal pocit viny za velký otok hlavičky (do několika týdnů se vstřebal), u mě modřina přes celé břicho, stehy a poranění až na děložním čípku, a po jednom dni radosti šok – silná novorozenecká žloutenka, sepse, strach o život a zdraví miminka, o týden delší pobyt v nemocnici. Slz bylo dost, vše se samozřejmě časem spravilo, úzkosti trvaly ještě dlouho.

Narození svého děťátka jsem si představovala jinak, ale poté už jsem aspoň věděla, co nechci, a vím, že spoustu těžkostí přišlo proto, že jsem sama nebyla dostatečně připravená. Je mi jasné, že až na výjimky není možné si přirozený porod v porodnicích prosadit, a to, co za přirozený porod prohlašují, je něco na hony vzdáleného (nebo to prostě jen není císařský řez). Nejde přece jen o rekvizity jako míče a porodní stoličky, které už mají prakticky všude. Přeji si, aby naše dcery i synové získali jiné zkušenosti a nedovídali se o rození dětí jen z přihlouplých filmových scén, a aby při narození opět a nově šlo o respektování a úctu k lidské bytosti a k životu. Podporuji paní Ivanu a doufám, že brzy u nás brzy nastanou dobré podmínky pro domácí porodní asistentky i pro těhotné ženy a jejich děti.

Petra P.