Po předchozí zkušenosti (příběh Zuzanka) jsem čím dál více uvažovala o porodu doma. Hltala jsem knihy a příběhy, získávala sebedůvěru a přesto, že nejsem nejmladší, také důvěru v to, že vše s příchodem děťátka na svět dopadne dobře. Konečně jsem se také, až ke konci těhotenství, rozhodla zavolat paní Ivaně (jak jsem napsala v příběhu Milá paní Ivano..) a svěřila se i s obavami, které jsem přesto stále měla. Nakonec jsem se rozhodla, že odjezd do porodnice oddálím, jak nejvíc to půjde, budu připravená na vše, prosadím svůj porodní plán a půjdu co nejdříve domů.

S „úderem“ 38. týdne jsem měla v neděli, kdy jsem byla s dvouletou dcerkou sama doma, od rána silnější stahy po pěti minutách. Obě naše děti nečekaly déle než do 38. týdne. Nechtělo se mi ale věřit, že bych v takovou chvíli začala rodit, manžel se měl vrátit až večer. Snažila jsem se tedy na stahy nemyslet a doufala, že mi v pizzerii, kam jsme zašly přes ulici v poledne na polévku, neodteče voda. Nakonec jsem vše nějak rozchodila, v pondělí jsem ještě později večer běžela do A-centra k paní Ivaně na konzultaci, nabrala tam energii a důvěru, že vše dobře dopadne. Silné stahy také přešly. Když mi moje paní doktorka následující den ráno radostně sdělila, že můžu ihned do porodnice, protože jsem otevřená na pět centimetrů, může nahmatat hlavičku a protože bych prý mohla porodit už kdykoliv, její nadšení jsem nesdílela a jen pro její klid jí oznámila, že je manžel doma a můžeme tedy jet. Stejně jsme museli počkat na babičku, která přijela postarat se o dvouletou Zuzanku, až do večera, pak jsme ještě měli návštěvu a já si navečer sedla k překladu, který jsem slíbila a potřebovala dodělat. Věděla jsem, že na něj nebudu mít pár dalších týdnů vůbec čas. I když stahy opět začínaly, poprosila jsem miminko, jestli může, ať ještě chvilku počká, jen co to dodělám, může to hned potom „rozbalit“ a jít na věc, já jsem připravená.

Když jsem práci dokončila, zkontrolovala a odeslala, po půlnoci jsem v teplé vaně čekala, jestli opravdu začínáme. Nad ránem jsem se ještě převalovala v posteli a počítala minuty, i když stahy začínaly nabírat na intenzitě. Byla jsem ale v klidu – pokud se stane a porodím doma, ani mi to nebude vadit (i když pochybnosti byly – co pak, jet do nemocnice, kde mě od miminka nejspíš izolují a budou považovat za nezodpovědnou matku..?). Před časem jsme se kvůli rekonstrukci silnic a dopravním zácpám rozhodli pro jinou porodnici, také mimo Prahu, lépe dosažitelnou z místa, kde bydlíme. Teď jsem byla ráda, že jsme asi v osm ráno dorazili do nejbližší nemocnice u nás v Praze, při jízdě na kočičích hlavách mi bylo jasné, že už ani tu půlhodinu do Mělníka v autě nevydržím. Neregistrovaná a neohlášená jsem zazvonila na příjem a už při pohledu na podrážděnou sestru se začala obrňovat a chystat síly na soustředění na sebe, na miminko a dobrý porod. Stahy byly už silné, byla jsem otevřená na osm centimetrů, přesto jsem musela absolvovat patnáctiminutové posezení na monitoru a všechna vstupní vyšetření. Zvládla jsem ale se sestrou probrat svůj porodní plán. Pak už mi bylo vše jedno – ironie a poznámky lékařek, poměrně neútulné prostředí, žádná pomoc s taškou, když jsem nemohla kvůli stahům ani stát, manžel čekající na chodbě za zavřenými dveřmi, prý může dovnitř až na porodní pokoj – byla jsem „v bublině“, jen já a děťátko, které se pomalu potřebovalo dostat ven, spolu jsme na tom měli teď pracovat a já se měla v klidu otevřít a umožnit mu vstoupit do světa.

Řekla bych, že v rámci možností se zdravotníci a lékařka chovali nakonec korektně, vyloženě příjemné prostředí jsem ani neočekávala. Přiznám se, že v jednu chvíli jsem měla chuť nakopnout asistentku přicházející pravidelně poslouchat ozvy děťátka se stále toutéž větou na rtech. Jinak jsem se snažila zůstat v sobě a dělat to, co jsem cítila v danou chvíli jako správné. Kryštůfek se nakonec narodil (téměř vyběhl) za necelé dvě hodiny na porodním lůžku do rukou doktorky a za přítomnosti nevím kolika vyděšených studentek medicíny, ale tentokrát mi ničí přítomnost nevadila, vše jsem viděla a vnímala jasně. Dostala jsem jej hned k sobě a také se hned dychtivě přisál. To, že pupečník byl hned odstřižen a placentu ze mě paní doktorka víceméně vytáhla, jsem nakonec vnímala jako menší zlo, než když mi naše první miminko v tzv. alternativní porodnici jen ukázali a až po chvíli podali zabalené. Na rozdíl od prvního porodu jsem neměla nástřih, vlastně mě nic ani nebolelo, byl nutný jen jeden steh, cítila jsem se nabitá energií tak, že bych ihned mohla ze sálu odejít domů, a bylo mi v té studené nemocnici v tu chvíli krásně z nového děťátka. Před koncem první doby jsem také měla krizi a dožadovala se nějaké úlevy od bolesti, ale na uklidnění mi pak stačilo, když mi doktorka vypočítala všechny možnosti a řekla, že u mě už stejně žádná nepřichází v úvahu.

Na oddělení šestinedělí jsem se druhý den při vizitě zeptala, zda je Kryštof v pořádku, a pak oznámila, že chci jít domů. Zdvořilé úsměvy ztuhly, po krátké výměně názorů jsem rezignovala a řekla si, že ještě jednu bezesnou noc na společném pokoji vydržím. Druhý den jsem požadavek zopakovala, paní doktorka mladší než já jen převrátila oči, odešla se poradit s primářem a odpoledne mě přišla propustit domů. Byla jsem poučena o nebezpečí, jaké pro dítě představuje domácí péče, ale nakonec mi ještě provedli nezbytná vyšetření a v podstatě bez komplikací pustili. Nemůžu říci, že by se většina personálu nechovala mile, dokonce mě až dojalo, jak byly sestry i doktorky byly milejší a vstřícnější než v mimopražské „alternativní“ porodnici, kde jsem byla s první dcerkou. Jen nechápou, že nemocniční provoz je pro zdravého člověka a miminko ubíjející.

Děkuji paní Ivaně za to, co dělá, za podporu, dobrou radu, budu jí i nadále držet palce.

Petra P.