Když jsem v prosinci loňského roku na studijním pobytu ve Španělsku psala svůj příběh Všechno zlé je pro něco dobré (338.), netušila jsem, že ani ne do roka se toho svého jednoho-dne-miminka opravdu dočkám. Otěhotněla jsem ihned po návratu domů, nečekaně, neplánovaně a těsně před očekávaným začátkem dalšího cyklu.

Když jsme to zjistili, žasli jsme, jak dobře si to to naše miminko naplánovalo. Přišlo k nám v únoru, nějakých sedm měsíců po té, co jsem přestala brát léky na epilepsii. Zhruba tak dlouho prý trvá, než se z těla vyplaví všechny zbytky jedovatých látek. Nemusím mít strach. Jsem zdravá, moje tělo je připravené. Konečně. Vítej, maličké.

Následující dny a týdny stále dokola odpovídáme na standardní sadu otázek: Budete se brát? A proč ne? Už máte jména? Už jsi byla u doktora? Počkat, tys ještě NEBYLA u doktora?!?!

Nebyla. Nejsem nemocná, nepotřebuju doktora. Navíc mi bylo prvních pár týdnů tak špatně, že jsem s povděkem uposlechla radu Zuzky Štromerové: „Zalezte do postele a nevylézejte z ní, dokud nepřestanete kýchat a kašlat.“ Pár týdnů v posteli mi také poskytlo čas srovnat se s nečekanou životní změnou, uvědomit si vlastní strach a zapracovat na něm.

Tak se stalo, že jsem svou ženskou lékařku navštívila „až“ asi v desátém týdnu, a to jenom kvůli úporné kvasinkové infekci. Dostala jsem od ní ošklivě vynadáno. Po celkem dlouhé diskuzi odcházím s dobrým pocitem, že se mi podařilo uhájit přijatelný kompromis. Počkat! Kompromis?! Moje tělo, moje miminko, moje zodpovědnost, moje rozhodnutí. Usedám k internetu a prověřuju si některé doktorčiny argumenty. Následně ruším své objednání a odcházím z její péče. Nestudovala jsem medicínu, přesto umím docela dobře číst a nemám ráda, když se mi lže. Navštívím porodní asistentku. Ta mě ale odmítá, kvůli epilepsii v anamnéze si netroufá mít mě samostatně v péči. Chápu. A tak se stalo, že jsem se na začátku těhotenství ocitla zcela bez péče.

Z nějakého důvodu mě to ale příliš netrápí. Vím, že se miminku daří dobře, protože se mnou komunikuje, posílá mi obrázky. (Já bych tomu taky nevěřila, kdyby mi to někdo vyprávěl.) Kromě toho mám stále silný pocit, že bych ho zatím neměla rušit ultrazvukem, že by to bylo špatně. A tak věřím, že v pravý čas se ta pravá osoba najde a dělání si starostí přenechávám partnerovi.

Mnozí přátelé a známí s mým rozhodnutím nesouhlasí. Mnozí se mě snaží s těmi nejlepšími úmysly vystrašit. Chápu, že mají strach, ale jejich strach se mě netýká a tak si pečlivě vybírám, s kým se budu scházet, abych se vyhnula atmosféře strachu a naopak si kolem sebe vytvořila síť podpory. Ze všeho nejvíc oceňuji podporu ze strany partnera.

O několik týdnů později se ke mě dostala taková reference, na jakou jsem čekala. V poslední době jsem toužila žít raději mimo velké město, teď ale oceňuji, že žijeme v Praze. Zde je dostupná dostatečná škála různých zdravotníků, že si mezi nimi lze najít takového, který člověku sedne. A je tu Áčko. V 16. týdnu mám konečně respektující lékařku a báječnou porodní asistentku. Dostávám přesně takovou péči, jakou jsem si představovala. Mám lékařku, která podává pravdivé informace a respektuje má rozhodnutí. Odmítám veškerá genetická vyšetření a screeningy. Přerušit těhotenství pro mě prostě za žádných okolností nepřipadá v úvahu. Ať je jaké je, jednou je to malé naše a hotovo.

A tak si bezstarostně užívám těhotenství. Jedním slovem úžasné, žasnu každý den. Už nečtu žádné knihy o těhotenství a porodu, jen vnímám své tělo a vnímám své miminko. Na mé rozhodnutí ho v bříšku nerušit a milovat takové, jaké je, reaguje maximální podporou. Několik měsíců se cítím jakoby něžně zdrogovaná jeho láskou, úplně mi z hlavy vygumovalo veškerý stress. A tak se mi s jeho pomocí podařilo navzdory strašení a obavám známých v naprosté pohodě dostudovat, složit všechny ročníkové zkoušky a úspěšně a s úsměvem absolvovat nejen státnice, ale i zkoušky na řidičák. Kdykoliv mě později přepadají obavy, jak to všechno zvládnu, snažím se vrátit k tomuto zážitku a věřit v podporu ze strany děťátka: Já pomůžu tobě, ty pomůžeš mě a společně všechno zvládneme.

Jen jednou jsme narušili jeho soukromí, když jsme ve 20. týdnu svolili k velkému ultrazvuku. Vysvětlila jsem malému, proč si myslím, že je to potřeba, přesto nám dalo jasně najevo, že se mu to nelíbí. Otočilo se zády, aby nebylo nic vidět a skoro týden se zlobilo a nemluvilo se mnou.

V létě jako vždy odjíždím na tábor, hobluju tyče, stavím stany, spím v indiánském týpí s otevřeným ohněm, jezdím na koni, chodím na túry, plavu v lomu, běhám s dětmi po louce, rubu dřevo na oheň. Nikoho se neptám, jestli to nebo ono smím nebo nesmím. Moje tělo to ví nejlíp a moje tělo mi řekne. Co je dobré a příjemné pro mě, je dobré i pro miminko. Když je mi něco nepříjemné, tak to prostě nedělám.

Na konci léta se z partnerova popudu přihlašujeme na kurzy předporodní přípravy v Áčku a zde do našeho příběhu opět vstupuje Ivana. Setkání s ní jsou vždy příjemná, posiluje v nás přesvědčení, že to MY jsme ti zodpovědní a schopní pečovat o naše děťátko, a že naše názory a rozhodnutí jsou důležitá a měla by být respektována. Sebevědometr stoupá, síť podpory se rozrůstá.

A tady můj příběh zatím končí. Ke konci těhotenství se ohlížím zpět a zjišťuji, že nejsem stejná, jako na jeho začátku. Nikdo z mé rodiny není. Opět žasnu, jak dobře to má příroda vymyšlené, že prostřednictvím devítiměsíčního těhotenství poskytne všem zúčastněným čas a prostor zvyknout si na nadcházející změny a připravit se na ně. Dozrát k rodičovství, vnitřně vyrůst. Tedy pokud ho celé nestrávíme běháním po doktorech a strachováním se o výsledky všelijakých testů.

Těším se, že za pár týdnů budu moct napsat příběh krásného porodu. Dopadne to dobře, protože na konci budeme v náručí chovat naše první miminko. Jakou konkrétní podobu to „dobře“ bude mít, se teprve ukáže. Ať už se ale stane cokoliv, věřím, že vše bude přesně tak, jak má být a prožijeme to, co potřebujeme prožít. A pak už budeme rodina.

Hanka Farkačová