Vážená a milá paní Ivano,
sice se vůbec neznáme, ale cítím stále silnější potřebu Vás podpořit alespoň svým příběhem – i když vlastně ještě ani přesně nevím, co budu psát…

Rodila jsem dvakrát, na přelomu století, v jedné velké pražské porodnici. Tehdy jsem nevěděla nic z toho, co vím teď. O přirozených porodech, o kojení… Měla jsem asi relativně štěstí, protože přes všechno ,,nepřirozené“, co jsem u porodů zažila, jsem oba zážitky považovala a dosud považuji za jedny z nejlepších v životě. Myslím, že porod je tak silná záležitost, že to u mě asi přebilo to negativní, co s tím bylo spojeno. Až v poslední době mi dochází, co všechno mohlo být jinak. Třeba nepříjemná PA, která mi v první době porodní, kdy jsem potřebovala povzbudit při sílících kontrakcích, neustále předhazovala, že se ,,nutím“ do porodu, vždy po vnitřním vyšetření mi s trpitelským povzdechem sdělila, že se stále neotvírám, že ještě vůbec nerodím a že mám radši spát. (Do porodnice jsem jela po prasknutí plodové vody). Vzpomínám na MUDr. Hujovou, která mi poté, co mě mile povzbudila pár slovy: ,,Nebojte, postupuje to dopředu“, připadala jako anděl. Škoda, že se měnily směny a u samotného porodu už nebyla. Vybavuju si formální dětskou sestru, která se ke mně chovala velmi nadřazeně a po narození mého syna mu necitlivě cpala hlavičku k prsu….,,Nejde to“, usoudila po chvilce a syna odnesla. Problémy s kojením, které přetrvávaly a vyvrcholily tím, že jsem syna ve třech měsících začala přikrmovat umělým mlékem, s čímž jsem se doteď (po více než 15 letech) úplně nesmířila, a které se daly snadno vyřešit. Teď ani nedokážu pochopit, jak jsem mohla věřit tomu, že rozhodně nemám kojit dřív než za dvě hodiny, určitě ne déle než 15 – 20 minut, vždy jen z jednoho prsu, jinak miminku strašně uškodím… U dcery, která se narodila v téže porodnici o dva a půl roku později, jsem už rady sester ohledně kojení neposlouchala, díky tomu jsem měla mléka dost, kojení jsem si užívala a vydrželo nám dva roky. Další věc, která byla u druhého porodu rozdílná, byla empatická porodní asistentka a to, že jsem u porodu nebyla nastřižena – sice jsem se natrhla, ale hojení bylo mnohem snazší a necítila jsem bolest ještě několik týdnů, jako tomu bylo u prvního porodu. Přesto i u druhého porodu jsem se automaticky podřídila mnoha rutinním, a dnes už vím, že zbytečným, postupům.

Přestože teď je mi jasné, že spousta věcí mohla být jinak, ke svým dětem jsem měla od začátku vřelý vztah, což platí doteď 🙂 Opravdu si myslím, že síla a nádhera zážitku porodu, toho, že jsem se stala matkou, u mě konkrétně zasunula to špatné, co jsem v porodnici zažila.

Stejně mě ale mrzí, že jsem neměla možnost porodit úplně přirozeně. Ale ještě víc mě mrzí, že porodit přirozeně není možné ani o 15 let později, že systém, který zde panuje, způsobuje zbytečná traumata všem zúčastněným. Často přemýšlím o vztahu matek k dětem, o tom, jak spousta z nich se těší, až dá dítě do školky, až s ním nebude muset už být doma, až si od něj odpočine….co z toho je způsobeno tím, že jim nebyl umožněn prožitek přirozeného porodu, tím, že nemohly kvůli separaci navázat přirozený vztah, že se vlastně nestaly plně matkami? Celá společnost mi připadá nemocná, je mi do pláče z toho, že stále stojí vysoko arogance, touha po moci, z toho, že většina porodníků ani neví, co je přirozený porod…

O to víc obdivuju ženy jako je paní Ivana. Obdivuju její sílu, odvahu jít proti proudu, její schopnost v tomto boji vytrvat. Milá Ivano, z celého srdce Vám přeju to nejlepší, ať se Váš případ obrátí k dobrému, ať máte stále hodně síly. Cením si Vaší práce.

Jste obrovskou inspirací a vzorem.

S úctou,
Lucie