Vaše stránky znám již dlouho, a chtěla bych se také, doufám ku prospěchu všech, podělit o své porodní zkušenosti a pocity. Napíšu o svém druhém porodu, protože ho vnímám pozitivně (k tomu prvnímu jsem měla jisté, i když ne ohromné výhrady).

Paní Ivanu osobně neznám, ale chci jí svým příbehem vyjádřit svůj dík za její snahu a skvělou práci, o které jsem slyšela od známých.

Druhý chlapeček se nám narodil v roce 2010 v porodnici. Měla jsem k dispozici porodní asistentku, respektive tým tří (s jednou náhradnicí), z nichž jedna měla určitě k porodu přijít. Absolvovala jsem několik pohovorů s oběma zkušenými PA, které byly v porodnici zaměstnány. Posledních několik návštěv před porodem, které v českém systému probíhají většinou u lékaře, jsem absolvovala u jedné z PA formou soukromé schůzky v prostředí, ve kterém se chlapec potom narodil.

Když jsem pak v onu dubnovou sobotu dopoledne uznala, že mírné stupňující se bolesti už budou ty porodní, zavolala jsem příbuzným a partnerovi, že ještě počkám, sbalím si věci, dám oběd synkovi (1,5 roku) a zřejmě odpoledne pojedeme. Byla jsem celkem klidná a chodila (jak nejrychleji to za pobíhajícím synem šlo) po velkém bytě. Můj hlavní pocit bylo v podstatě těšení, kromě bolestí – a něco jako tréma. Synka jsem dala po obědě spát a v půl třetí jsem se rozhodla, že je čas pomalu vyjet, cesta do porodnice nám bude trvat asi čtyřicet minut. Zavolala jsem své PA. Ta zrovna sloužila a řekla, že to zvládneme spolu. Sloužila už v ten moment x hodin beze spánku. Hlavou mi proběhla rychlá myšlenka „bude tam se mnou skoro další směnu, to je jasné“ – ale nic jsem neřekla, jen jsem to respektovala. Partner i babička dorazili za nějaký čas a do porodnice jsme přijeli asi v pět odpoledne.

První porod trval 15 hodin od prvních sotva znatelných bolestí. Druhý celkem asi 14 (ráno se mi povedlo bolesti ještě na chvilku zaspat). V 19.00 jsem vlezla v porodnici do vany, která mi na chvíli pomohla. Po nějaké době jsem už nevěděla, co se sebou, a k tomu se ozval hlad. Snědla jsem kus rohlíku a byla děsně nespokojená s jakoukoli polohou. Připadala jsem si jak velryba v těsném akváriu. Bylo mi horko a partner mi taky začínal trochu lézt na nervy. Pak jsme se dohodly s PA, že je čas vylézt z vany, že už to nepomáhá. Bylo asi 21:30. Navrhla jsem pozici vsedě na záchodě jako při předchozím porodu (čímž se ten rozběhl ke konečné fázi). Byla jsem teď na záchodě převážně sama a PA mě přišla několikrát zkontrolovat a já už zas nevěděla, co se sebou.. PA mi začínala mírně lézt na nervy také – přišlo mi, že mě „kontroluje“. Najednou řekla něco v tom smyslu, že kdybych něco opravdu udělala, už jsme mohli miminko mít u sebe. V ten moment jsem se naštvala, nic jsem ale neřekla, PA mi pomohla z WC na lůžko, kde jsem se opřela na bok v polosedě a PA odešla. Pak se mi něco přepnulo v hlavě a donutilo mě to křičet, dost vysoko a nahlas na to, aby za minutu přiběhla jiná PA, co měla zrovna službu. Prohlédla mě a řekla, „no vida, já myslela, že už to bude, když tak křičíte – vypadá to velmi dobře“. Za okamžik se zjevila moje PA. Konstatovala také, že se proces pohnul a chvíli mě ještě nechala křičet. Jak jsem se později dozvěděla, šla si vypít to kafe, které si před tím udělala. A mně křik dál ulevoval a pomáhal mi tlačit.

O partnerovi jsem už dávno ztratila přehled. Asi šel zrovna ven na vzduch. Nevím, jak dlouho to trvalo, než mi praskla voda a nastala konečná fáze porodu, protože jsem už nevnímala, co se děje okolo. Ještě jsem se přesunula jednou, na lůžko, na kterém se chlapeček narodil. Objevil se partner a držel mi pokrčenou nohu až do konce. Pololežela jsem na pravém boku a vnímala jsem tělesné pocity už zbavené bolesti. Občas někdo ztratil pár slov, svůj křik jsem nevnímala. Náš druhý chlapec se narodil v pozici hvězdáře (s očima upřenýma do oblohy), šňůru jednou kolem krčku, byl trochu bledší, ale jinak v pořádku. Když jsem ho prvně uviděla, hlasově se neprojevoval, což mě v té chvíli neuspokojilo, tak jsem ho vybízela, aby křičel. To mě rychle přešlo, protože PA mi ho vzápětí podala do náruče. Měla jsem ho na sobě nějakou dobu, pak ho zabaleného do plínky partner odnesl zvážit (měřen nebyl – nepřáli jsme si to) a ani ne za pět minut byl opět u mne. Narodil se po půlnoci, v den narozenin mého otce. Doktor mě přišel zkontrolovat a drobné natržení nešil. Placentu jsem si zmrazenou vzala po pár dnech domů.

Druhý den jsme rozmlouvaly párkrát s mojí PA mj. o držení miminka a o kojení. Taky jsme si vysvětlily, že při porodu poznala moment, kdy jsem začala být naštvaná a schválně řekla, že už jsme to miminko mohli mít a pak si odešla udělat kafe. A dobře mě odhadla, už jí to takhle prý vyšlo několikrát. Pak jsme se tomu ještě několikrát zasmály, naposled když nás po čtrnácti dnech v Praze navštívila „zkontrolovat“ – výraz a koncept, který nemám ráda a který se stal klíčem k porodu, na který se zasmáním vzpomínám. Jsem moc a moc ráda, že jsme ho mohli všichni tři prožít „podle sebe“ – já, partner a náš chlapec, hodně to pro mě znamená. PA s celostním přístupem je nutností, kterou si bohužel ještě málo lidí uvědomuje. Je nám bílou čarodějnicí, zdravotní sestrou, matkou, kamarádkou a vychovatelkou, vše s jedním cílem – pomoct nám, když to potřebujeme, a jinak nás nechat být.

Alice z Prahy