Paní Ivaně držím palce, ať se vše vyřeší v její prospěch. Příběh jí posílám, protože si myslím, že rodit se má přirozeně a bez doktorů, samozřejmě pokud možno. Jsem přesvědčena, že páchají víc škody než užitku, prostě ruší.

Brzy ráno v neděli 30. prosince 2012 ve 4.30 H (po hodině spánku) mi praskla plodová voda. Teď už to vím, že to tak bylo, ale prvorodičky si nejsou jisté vůbec ničím.
Tatínek spal v obýváku na posteli pro hosty a tak jsem mu nejistě oznámila, že už je to asi tady. Byl z toho vyděšený, ale já ho uklidnila, že to tak rychlé nebude, a že se stejně má zůstat co nejdéle doma.
Šla jsem si zpátky lehnout, ale byla jsem nesvá (ještě jsem neměla koupenou kojící
podprsenku!!!) Nemohla jsem usnout, ale pak jsme si s tatínkem prohodili postele a já spala asi až do 10.30 H a zavolala jsem do nemocnice a porodní asistentka mi řekla, že bude nejlepší, když přijedeme na vyšetření, a ať jsme připraveni na možnost, že nás pošlou ještě zpátky domů.
Dala jsem si sprchu, umyla hlavu, dobalila tašky do porodnice a už jsme si to štrádovali taxíkem do Royal Free Hampstead.
Kontrakce zatím žádné, jen takový divný pocit.

Na vyšetřovně potvrdili, že mi praskla plodová voda, že se otvírám, ale ne dostatečně, a že nejpozději do 22.00 H musíme přijet rodit. Tak jsme si pobrali saky paky a jeli zpět domů.

Ani ne za půl hodiny doma, mě chytla první kontrakce, řikám si: “Sakra, to už asi bude ono“. Slupla jsem pórkovou polévku, abych ji za pár minut zase v koupelně rychle vypustila do umyvadla (promiň, ale taky jsem nevěděla, že se před porodem zvrací, a že je to právě správně, že se tělo pročišťuje přirozenou cestou, tedy žádné klystýry apod. jako v ČR).

Ještě jsem vybrala myčku a to už jsem tu rudla a potila se při řádných, nejdříve půl hodinových a pak už 10min kontrakcích a měla pocit, že mě musí slyšet celá ulice.
Tatínek volal domů a babička ho nabádala, ať mě hned naloží a odveze do porodnice
(to mi řekl, až po porodu) a já pořád chtěla zůstávat ještě doma.
Nicméně v půl osmé jsem i já uznala, že už to asi dál doma nesnesu, tak jsme jeli stejnou cestu s tou samou taxikářskou firmou (tatínek už ani nemusel hlásit adresy, pamatovali si nás). Taxikář byl skvělý, měl sám čtyři děti, ať si prý dělám, co potřebuju. Musel si vychutnal jednu kontrakci a před vchodem do nemocnice mě to chytlo ještě jednou a připadala jsem si jako v dokumentárním pořadu “One Born Every Minute“ (“Jedno Narozené Každou Minutu“).

Po malém zaváhání, kam máme přesně jít rodit, jsme se ocitli na stejné ošetřovně jako v poledne a tam už mi bylo tedy vážně těžko! Tatínek se ukázal jako pořádný mužský a pěkně tam sprdnul mediky v tréninku, protože nás nechali čekat a každá minuta byla ukrutánsky dlouhá.

Po chvíli přišla naše midwife a měla fantasticky uklidňující hlas a potvrdila, že vše postupuje přesně podle plánu, ať jsme klidní.

A pak už to doslova jelo! Bylo něco kolem osmé hodiny a my už jsme byli v pokoji, kde jsme Tě začali vlastně okamžitě přivádět na svět. Vyzkoušeli jsme několik poloh a variant (houpačka, míč, jen ne proboha klasicky na zádech na posteli), abychom poté skončili u porodní stoličky s tatínkem za zády. Netrvalo to ani dvě hodiny a držela jsem Tě v náruči a tatínek mě objímal a seděl za mnou na posteli a nemohl se na Tebe také vynadívat.

Ten pocit se vlastně nedá popsat slovy. Vím ale, že kdybych byla užila nějaké tišící prostředky, nebylo by to určite stejné. Tedy úžasné!!! Cítila jsem se skvěle, šla se sama osprchovat a to byla jediná chvilka, kdy jsem Tě ztratila z dohledu, ale byl u Tebe tatínek a pomáhal Tě vážit, zahřívat a oblékat.

Nemůžu vlastně ani ještě dnes pořádně docenit, ty dvě hodiny nebo tak, co nám bylo umožněno se s Tebou krásně seznamovat, aniž bychom byli někým nebo něčím rušeni.

Na noc jsem s Tebou zůstala sama na poporodním pokoji, tedy společne s dalšími pěti maminkami, oddělenými závěsy.
Byla jsi neuvěřitelně krásná a nespustila jsi ze mě oči. Dlouho jsem Ti povídala a těšily jsme se, až za námi druhý den přijde tatínek.

Prodělali jsme pár vyšetření a demonstraci kojení, a protože byl Silvestr, propouštělo se hromadně domů. Nás tedy pustili přesně po 17 hodinách.

Andrea Sulková, Londýn