V sobotu to byly dva roky, kdy se nám narodil náš synáček. Miminko jsme s přítelem plánovali a s láskou jsme se těšili, až budeme rodina. Těhotenství zpočátku probíhalo normálně a pomalu jsme se připravovali na porod a příchod miminka. Chodili jsme na předporodní kurz, četli knížky, chystali výbavičku, psali předporodní plán. Byla jsem rozhodnutá rodit v porodnici.  Alternativy jsem znala, ale bála jsem. Člověk přece jen slyší spoustu hororů, co se lidem kolem staly, a má pocit, že víc lidí to bude mít víc pod kontrolou a mají tam tolik přístrojů, které jsou nezbytné k narození zdravého miminka. Kolem šestého měsíce mě začalo bolet břicho, myslela jsem si, že to nic není. Jsem ten typ, co nechce dělat příliš povyku pro nic. Když to už nešlo vydržet tak jsem si došla do porodnice na pohotovost. Po vyšetření mi bylo sděleno, že se lehce otevírám a musím tudíž zůstat v porodnici. Byli to dlouhé tři týdny, kdy jsem ležela v parném létě v nevětratelné místnosti na přímém slunci během kterých nikdo nezjistil, proč mě břicho vlastně bolí. Napíchali do mě ani nevim co, „..to miminku neuškodí, proč se na to ptáte?“.

Vše dobře dopadlo. Vrátila jsem se domů ještě před porodem, sbalila nám věci, došla si ke kadeřnici a na kamarádčinu svatbu. Pár hodin před porodem jsem se přejedla melounem a zdřímla si. Vzbudila jsem se s pocitem „mokra“. Když jsem vstala z postele, stihla jsem jen rychle dojít na lino a vyplavila předsíň plodovou vodou. To bylo v 18 hod, v 18:30 nás přijali v porodnici, natočili monitor a vyšetřili. Verdikt zněl – žádné kontrakce, otevřená málo = dlouhý porod. Měla jsem počítat tak 12 hodin. Super. To prvorodičku pro začátek moc povzbudí. No ale že bylo volno, tak nás doktorka poslala na přípravu a na sál. Sestřičky koulely očima, proč na sál, když to má být až za dlouho. No jo, jenže on se ne každý netrpělivý chlapeček vejde do statistik. Matěj se narodil za 3 hodiny od prasknutí vody. Po tom co jsem se musela dohadovat se sestřičkou, že žádné vitamíny píchnout nechci. Ani se mě nezeptala, prostě mi začala matlat dezinfekci do předloktí. Taky jsem jí musela přesvědčovat, že rodím teď a ne až za nějakých 10 hodin. Nakonec jsem já, můj syn a můj přítel museli s porodem čekat na porodní tým. Větu „Ještě netlačte, není tu doktorka..“ v životě nezapomenu. Stejně jako větu „ tak mi ho už dejte, vždyť si ho ještě užijete, musíme ho vykoupat..“. Pamatuji si také větu „ to je Boží zázrak“, kterou řekla paní doktorka, když chtěla odebrat pupečníkovou krev a zjistila, že syn má asi 5 cm dlouhý pupečník a placentu si rovnou táhne na zádech. Byl to zázrak. Můj syn a moje tělo zvládli sami něco, co neodhalily desítky vyšetření. A nikdo jim nepomáhal. Já jen 3x zatlačila :-).

Co potom následovalo na oddělení, se snažím vytěsnit dodnes. Uklízečka v 6 ráno práskla dveřmi, první sestry v 6:30, vyšetření před ostatními na pokoji, arogantní, nešetrný a protichůdný přístup dětských sester i laktačních poradkyň. Jedna radila tohle, druhá mi za to vynadala a „přikázala“ tamto. Ve vedru se synovi osypalo bříško pod zapařeným obinadlem na ustřihnutém pupíčku. Kvůli opruzenině jsme zůstali dýl. Počítala jsem každou minutu, kojila skoro pořád, nespala, nejedla odporná jídla a škvařila jsem se na gumových matracích ve vlastním potu. Synovi bylo vedro, měl hlad a já ho nedokázala utěšit. Ani v pubertě jsem tolik neplakala jako prvních pět dní života mého syna. Nebýt jeho a báječné spolubydlící, kterou mi poslal Pán Bůh z nebe, tak myslím, že k laktační psychóze jsem měla opravdu jen krůček. A tohle už nechci nikdy zažít. Nikdy jsem si nikomu nestěžovala. Byla jsem vděčná, že jsme to můj syn, já a přítel přežili ve zdraví. Ne všichni mají takové štěstí a byla by to přece ode mě hrozná sprostota a nevděčnost. Všichni mi záviděli krátký porod, ty ostatní věci kolem přeci už nejsou důležité.

Až po nějaké době jsem se srovnala s tím, že můžu být vděčná jen sama sobě, synovi, příteli, Matce přírodě a Pánu Bohu. Zvládli jsme to takhle pěkně v pěti. Ti kolem nám jen svým způsobem „překáželi“. Přístroje jen působily nepohodlí a stejně to, co podle nich „předpovídali“ se absolutně nevyplnilo, spíš naopak. Teď se jen modlím, aby mi dal Bůh odvahu k tomu, abych to příště udělala bez pobíhajících, přikazujících a ignorujících bílých plášťů. A na zákonech mi nesejde, chci, aby se mnou byl při porodu někdo, kdo mě bude znát aspoň trochu a bude mě respektovat jako svébytnou bytost schopnou zodpovědných a láskyplných řešení. Protože taková já jsem, i když po porodu v Mělnické porodnici jsem o tom dlouho pochybovala.

Tímto děkuji paní Königsmarkové a všem lidem, kteří bojují za to, abychom téměř čtvrt století po Sametové revoluci mohli opravdu svobodně rozhodovat o tom, zda přivedeme na svět naše děti v přítomnosti milých a známých lidí, v klidném, důstojném prostředí a bez zásahů, které nejsou zapotřebí. Přeju hodně sil a pevné nervy,

Anna D.