628. Proč rodíte v porodnici, když si pak stejně děláte, co chcete?
Vážená Ivano,
moc mě potěšilo rozhodnutí Ústavního soudu, a zároveň že „Příběhy“ stále vychází. Protože jsme se nedávno zase rozrostli, posílám další.
Během svého prvního těhotenství jsem zjistila, jaká je „jiný stav“ a porod v Česku kovbojka (viz příběh „Nebojte se“). Podruhé to bude jiné, rozhodla jsem se – mnohem jednodušší a po mém. No samozřejmě člověk míní…
Tentokrát jsem měla v plánu péči soukromé porodní asistentky místo gynekologa. Vyhledala jsem ji ale až koncem těhotenství; lékař kupodivu bez problémů přistoupil na styl péče „Dobrý den – jak se máte? – Dobře, nic nepotřebuju – Děkuju – Nashledanou“. A kvůli tvrdým domácím sporům o porodech obecně jsem na řešení situace nějak neměla náladu. A tak na mne nakonec „vyšla“ PA Marie (mám to štěstí, že na mne vždycky vyjde to nejlepší:-). Bylo to zhruba v době, kdy mě začala lehce znervózňovat kulatá boule vedle mého pupku, která rozhodně nevypadala jako zadeček způsobně uloženého miminka…
Asi jsem podvědomě tušila, že tohle mimino – stejně jako kdysi jeho táta – se neotočí. Podnikla jsem ovšem nějaké pokusy a chvíli taky uvažovala o obratu zevními hmaty. Marie mne celou dobu zásobovala optimismem, že porod koncem pánevním je vlastně fajn a není čeho se bát, spoustou informací, a vždycky měla po ruce nějakou veselou a poučnou historku. Nicméně taky dodala, že podle zákona PA takový porod vést nesmí. A tak opět nastalo hledání vhodné porodnice, a taky doprovodu do ní (dulu? sestru právničku? jinou PA?). Místo klídku a těšení se, zase hotová mobilizace, zbytečný stres a smiřování se s velmi nemilou představou porodnice…
„Nezáleží na tom, KDE porodíš, ale JAK porodíš,“ řekla mi k tomu Martina, žena se zvláštním darem porozumění nejen porodům.
„Ujasni si, čeho se bojíš, a urči si opěrný body, kterýma se pak budeš řídit.“
Dobře: Budu poslouchat svoje tělo, ne doktory. A na tu kozu si jim nelehnu. Budu si dělat co chci!
„Ale radši neroď sama. Možná bude potřeba, aby ti někdo pomohl s tou hlavou“…
Doprovod se taky vyjasnil, z dalekého západu přijede má kamarádka Lenka, už osvědčená „vyvolávačka porodu“.
Lenka s dvouletým synkem dorazila v neděli večer, po náročném dni, a v našem malém bytě bylo rázem s těma všema lidma, dětma a psama dost husto. Do toho muž začal stresovat, kdy teda jako hodlám začít rodit?? Tak to snad radši ta porodnice než toto, říkala jsem si.
Naštěstí v úterý se situace trochu uklidnila, muž odjel do práce a my šly vyvenčit děti a psy na dlouhou procházku do lesa. A já jsem začala cítit slaboučké, ale celkem pravidelné stahy. Odpoledne zase trochu stresu, muž málem zrušil svůj plán odjet na večer do Prahy, přitom já si nepřála nic jiného než zůstat doma sama, nebo jen s Lenkou. Nakonec se mi je naštěstí podařilo vyprovodit. Pustila jsem Plíhala a udělala jsem nám s dcerkou palačinky, stahy se vrátily a mně je příjemně. Volám Marii – je ochotná přijet, ale nadšeně nezní. Nedivím se jí – v současném honu na čarodějnice z toho může koukat taky pořádný prů…..
Sotva jsem uspala dcerku, praskla mi voda. Ošklivá, zelená. Rozhodilo mě to. Volám Marii – byla by radši, kdybych jela do porodnice, ta prasklá voda prý není značka ideál.
„Ony ty děti, co jdou zadkem napřed, přece jen často potřebují trochu oživovat“, říká.
Porod se docela dost rozjel, muž a Lenka se vrací z Prahy, odjíždíme do porodnice. Daří se mi uvolňovat, stahy skoro nebolí. V porodnici, kde mě ze všech stran začaly cizí ruce omotávat sondama a napichovat žíly, už je to o něco horší. Nejsem ochotná odpovídat na dotazy typu „datum deflorace prababičky“, zaujímám nejpříjemnější polohu vkleče a téměř vypínám příjem. Tentokrát se nenechám u rodění rušit kravinama.
Matně vnímám ozvuky z okolí…
Chválí mě za prodýchávání nejnepříjemnějších stahů před koncem, přesně těch stahů, kdy mě při prvním porodu nutili tlačit…
„Pani, takhle nemůžete rodit!“
„Dejte jí podepsat nějakej papír, že přijímá za to dítě zodpovědnost!“
„Budeme ji muset otočit na záda! Takhle je to celý obráceně!“
Dítě se vydává na cestu ven, tělo tlačí – samo. Já jen pomáhám.
„Tak a teď se musí narodit do dvou minut“
„Já bych jí stříhla, ale nevim kam!“
„Tak hlavně nestříhni do tý hlavy“
Jediný, koho poslouchám, je statečně povzbuzující Lenka.
„Asi se budeš muset otočit na záda,“ říká. „Vona tu hlavu jinak nevyndá.“
Připadalo mi to celé hrozně rychlé, tak proč mi nadávají, že jsem ublížila svému dítěti? Vidím ležet bezvládné tělíčko mezi svýma nohama, proč jsem po ní nesáhla, proč mi ji nikdo nepodal, byla bych si ji dokázala vzkřísit sama… Všichni jen zmateně pobíhají, nadávají, hysterčí (moc je naštěstí nevnímám), stříhají pupečník, někam dítě nesou, zmatek, po chviličce se ozývá dětský pláč – „Slyšíš, to je ona, už křičí, je v pořádku…“
Za další chvilku mi ji přinesli, krátkou zabalenou housku s krásnou hlavičkou, beru si ji na prsa, holčičku moji…
Pediatrička něco povídá, nejspíš o nebezpečí života a inkubátoru.
A tak jim ji vracím… A jsem bez dítěte. Nekonečné čekání na sále, krácené drobnými dávkami optimismu od Marie.
Jdu vybojovat poslední boj, dostat dcerku k sobě. Hádka u inkubátoru s pediatričkou, jejíž jediný argument je 9 % kyslíku navíc. Tak dlouhá, nechutná a zbytečná.
„Já vám nebudu nic vysvětlovat, já mám 27 let lékařské praxe!“
„Za to jak na tom vaše dítě je, si můžete sama“
„A můžete mi říct, proč vlastně rodíte v porodnici, když si pak stejně děláte, co chcete!?“
Nechtějí mě nechat moje plačící dítě vyndat z krabice a nakojit (když ho předtím mohli – samozřejmě bez mého vědomí – vykoupat)? Dobrá tak na chvilku. Poprvé, víc než po 2 hodinách ji přikládám, holčičku moji. Zas mi ji berou, pod záminkou nějaké kontroly, zas musí do inkubátoru. Hádám se dál. Přece pláče, chce ke mně! Prý mi v kontaktu nebrání, můžu si sednout tady do křesla a „být s ní“. Asi poslouchat, jak křičí. Nakonec si ji beru. „Jen na nakojení.“
„Ne, opravdu vám ji nemůžu dát, vidíte přece, že je ještě přisátá…“ Pozdě, ale přece, chápu potřebnou strategii: Je k ničemu se hádat, hlavní je získat dítě jakýmkoliv způsobem do náruče a nepouštět. Fyzické násilí nepoužily a psychický nátlak už na mne neplatí.
Až později ze zprávy se dovídám pravdu, že celý problém spočíval v nutnosti odsátí dýchacích cest a apgar-skore 3-6-9. Vždyť se nám stalo houby, utěšuju se. Tři hodiny bez mámy v inkubátoru, to přeci není žádná tragédie. Tak proč je celý pocit z porodu tak úplně jiný než z toho prvního, i když byl mnohem snazší a rychlejší? Kde jsou ty návaly energie a lásky ke všemu tvorstvu? Kde je ten růžový obláček štěstí, na kterém jsem se vznášela…?
Dokázala bych skutečně vytlačit dítě rychleji v poloze na zádech než v kleče? Bylo by to doma skutečně nebezpečnější, s klidnou a moudrou PA místo hysterčící MUDr? Je opravdu důležitější novorozence vydrhnout a vložit do inkubátoru (bez jakéhokoliv monitorování životních funkcí) než dát k matce?
Ze svého druhého porodu vycházím definitivně poučená, a tvrdší.
A o to víc chci poděkovat Vám, Ivano, i Vašim odvážným kolegyním, jako je Marie. Za to, že nám jako zakázané podpultové zboží dodáváte to, co by mělo být normální: Důstojné lidské zacházení založené na partnerství, svobodě a zodpovědnosti.
Zita