Tento příběh bych chtěla věnovat třem ženám – porodním asistentkám, které jsem měla tu čest během svého prvního těhotenství osobně poznat. První z nich, Ivanu, jsem navštívila pouze jednou, ale i tak jí patří veliký dík za veškerou její práci a boj v oblasti porodnictví. Zuzana a Marie sehrály v mém osobním příběhu o něco větší role a já jim chci tímto příběhem vyjádřit veliké díky za to, že ke mně i miminku vždy přistupovaly s respektem a pečlivostí a že chvíle strávené v jejich přítomnosti byly pro mě vždy velmi příjemné, uklidňující, naplněné pocitem důvěry a bezpečí.
Dále chci svým příběhem poukázat na to, s jakými velmi rozdílnými přístupy v péči se žena v těhotenství či po porodu může setkat a jak silně to může ovlivňovat, ať už pozitivně či negativně, její psychické rozpoložení – což si jistě zaslouží zamyšlení.

Toho listopadového dne bylo překrásné ráno, za okny se slunce odráželo od barevných listů na stromech a podtrhovalo tak ještě více jejich podzimní kouzlo. Jen co jsem otevřela oči, pocítila jsem ve svém těle zvláštní chvění. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co mi chce mé tělo říci…
Pak už jsem jen netrpělivě čekala na svého milovaného muže a roztouženě poslouchala, kdy konečně uslyším ten tak dobře známý cinkot klíčů v zámku vchodových dveří, který vždy ohlašuje jeho příchod na oběd…
Jistě bylo pro něj velkým překvapením, když namísto teplého jídla, jsem jej doma přivítala já, jemně roztřesená, oděná jen v lehkém květinovém župánku. Avšak neprotestoval, to volání přírody jsme slyšeli oba…
Myslím, že někde v hloubi duše jsme to tušili ihned. Po láskyplném milostném aktu se v mém těle začalo dít cosi nového, zázračného…
A jistě mělo být pro mě také znamením, když mi při odpolední, sluncem prozářené procházce vyvstala na mysli představa, že o dnešním dni možná jednou povyprávím svému děťátku, jako o tom krásném šestém listopadu roku 2012, kdy se jeho dušička rozhodla vstoupit do mého těla, aby si v něm po dalších devět měsíců hověla, než bude připravena přijít na tento svět…
Tu nádhernou zprávu jsem si potvrdila „dvěma čárkami“ na testu o tři týdny později po úžasném dni, stráveném v kruhu žen a určitě ne náhodou po rituálu „znovuzrození“. Pocity euforie, radosti a lásky, které jsem po zjištění té noviny cítila, se těžko dají slovy vyjádřit. Můj muž dostal tento dárek o dva dny později na romantické večeři, kam jsem jej záměrně pozvala, abych mu to kouzelné tajemství odhalila. Jak dlouho jsme se na tuto chvíli těšili!

Bohužel zde romantika mého těhotenského období částečně končí. Po počáteční euforii se přihlásila o slovo racionalita a otázky typu: Jakou péči si v těhotenství vlastně přeji? Najdu otevřenou, přívětivou gynekoložku, která pochopí, že nechci všechna ta rutinní vyšetření a testy, ale že si budu pečlivě vybírat, co podstoupím a co ne? A co když se rozhodnu pro porod doma, najdu porodní asistentku, která bude ochotna, být u porodu se mnou i za současné nepříznivé situace? Nebo jakou porodnici případně vybrat, aby mi tamní personál umožnil nerušeně, přirozeně porodit? Atd. atd. atd. Přestože jsem tyto otázky promýšlela již dávno před samotným otěhotněním, byla to do této chvíle pouhá teorie, teprve nyní nastala ta skutečná realita a bylo potřeba jednat aktuálně, přítomně. Ale nespěchala jsem. Chtěla jsem si všechno pořádně promyslet.
Jako první jsem navštívila někdy na začátku čtvrtého měsíce Ivanu. Narovinu mi však vysvětlila, jaká je její situace a že v případě domácího porodu nemůže být nápomocna. Zároveň mě upozornila, že není od věci, mít „v záloze“ gynekologa/gynekoložku kvůli alespoň základním vyšetřením, která nemůžou PA dělat. Vyhledala jsem si tedy na doporučení maminek pražskou gynekoložku, jež prý žádná vyšetření ženám nevnucuje, jen nabízí a v případně odmítnutí se nepohoršuje. Upozorněna jsem však byla i na nevýhodu této péče – tato paní doktorka nemá smlouvu s pojišťovnami, tudíž si její péči budu muset hradit sama. Napadlo mě, „no, budiž, jestliže bude vážně tak bezva, tak si holt připlatím“.
I tak jsem se k první návštěvě musela hodně dlouho přemlouvat. Normálně k doktorům téměř nechodím, tak proč nyní? Jsem těhotná, nikoliv nemocná!?! Avšak nakonec jsem se přeci jen rozhoupala, a tak mě jednoho pondělního odpoledne ve své „sklepní“ ordinaci uvítala postarší dáma s velmi vážným výrazem v obličeji. Po základních těhotenských vyšetřeních jsem domů odcházela se smíšenými pocity, na jedné straně dojetí z prvního poslechu srdíčka našeho děťátka, na straně druhé strohý, neosobní přístup paní gynekoložky, nepříjemné „úvodní“ vnitřní vyšetření a nabídka všech těch testů, které bych „nejlépe“ měla podstoupit, i když v konečném důsledku je to na mém uvážení. Napadlo mě, zda by byla paní MUDr. stejně tak „respektující“, kdyby byla placena pojišťovnou, ne samotnými klientkami…?
Nebudu to prodlužovat. Další návštěva se nesla v podobném, ne-li horším duchu, když jsem tedy z ordinace odcházela opět se staženým žaludkem a nepříjemnými pocity, rozhodla jsem se, že to byla má poslední návštěva zde. Nadále chci být jen v péči PA.
Mezitím jsem totiž již absolvovala konzultaci u porodní asistentky Zuzany, ten přístup se nedal s tím doktorčiným absolutně srovnat. Milé přivítání, dotazování na to, jak se nám vede, citlivé, zároveň pečlivé vyšetřování, a tak tomu bylo i při každé další návštěvě, odcházela jsem vždy klidná a v pohodě… V osmém měsíci však přišlo nemilé překvapení. Po předporodním kurzu, který jsme u naší PA absolvovali spolu s manželem, nám oznámila, že nám nadále nemůže poskytovat péči, neboť jí byla, podobně jako Ivaně, soudně pozastavena činnost, a to na dva roky. To nás šokovalo – že by novodobý „hon na čarodějnice“? A taky nás to moc mrzelo, na paní Zuzanu jsme si zvykli, bylo příjemné, chodit k ní do poradny. Na rozloučenou nám doporučila poradnu u své kolegyně, porodní asistentky Marie.
K Marii jsem se objednávala s obavami, zda nás neodmítne, neboť jsme právem tušili její vytížení. Byla ale skvělá, přestože měla skutečně „nabito“, neodmítla nás, dokonce přislíbila asistenci u domácího porodu, nebude-li zrovna u jiného. V té době jsme již byli, po důkladném uvážení všech pro a proti, s manželem přesvědčeni, že si přejeme, své děťátko přivést na svět doma, bude-li se samozřejmě vše vyvíjet tím správným směrem…
A tak Marii patří veliké díky za úžasnou, podporující péči v posledních týdnech mého těhotenství, za asistenci u porodu a v neposlední řadě za tu velikou a pro nás nesmírně důležitou podporu v prvních dnech po porodu. Ono totiž bylo balzámem pro mou, z počátku trochu nejistou, duši, slyšet Mariina uklidňující slova, že o své miminko pečujeme s manželem skvěle a že těmi nejlepšími odborníky v péči o naše děťátko se časem staneme především my a nikdo jiný. Pro nás tato podpora měla o to větší cenu v kontrastu s výrokem paní pediatričky, která na první návštěvě prohlásila – „teda nevypadá moc spokojeně“ – což komentovala naše plačící děťátko, které se v té době (jeden den po porodu) neumělo pořádně přisát na prs a tak asi plakalo hladem. Avšak rady, jak pomoci lepšímu přisátí, jsme se od paní doktorky nedočkali, za to nás nezapomněla upozornit, že se nedoporučuje, aby miminko spalo v jedné posteli s rodiči, neb hrozí zalehnutí (překvapilo nás velmi, že tomuto mýtu dnes ještě stále někdo věří).
Ale abychom na doktory jen nespílali, musíme spravedlivě dodat, že nás velmi pozitivně překvapil vědomý a otevřený přístup jedné paní doktorky ve vrchlabské porodnici, se kterou jsme si během těhotenství na doporučení PA Zuzany domluvili konzultaci. Paní doktorka sice nepůsobila na první dojem úplně nejmileji, ale její přístup byl velmi citlivý a respektující, za což jí též patří díky.
No, a jak ten náš porodní příběh vlastně skončil?…

Jednoho krásného, horkého letního večera kolem devatenácté hodiny nám miminko poslalo prostřednictvím vytékající plodové vody zprávu, že už je připraveno, přijít na svět. Stalo se tak, když jsme po příjemně stráveném dni opouštěli v dobré náladě spolu s manželem a naší kamarádkou, jež nás byla navštívit, naši oblíbenou zámeckou kavárnu. A tak posilněni sladkým dortíkem jsme se vydali k domovu, rozloučili se s návštěvou, a pak natěšeni očekávali příchod miminka. Za šest a čtvrt hodiny přišla 28. 7. 2013 v naší ložnici za podpory manžela a porodní asistentky na svět holčička, náš anděl, Salome Lilith. A my s velkou pokorou a vděčností cítíme, že pro nás byl porod doma tím nejlepším rozhodnutím.

Tak ještě jednou veliké díky těmto velikým ženám – Ivaně, Zuzaně, Marii, a veliké díky i mému milovanému muži Jirkovi, jenž mi byl po celou dobu těhotenství, u porodu i po něm (a stále je) velikou oporou. V neposlední řadě patří veliké díky také naši dceři už jen za to, že se k nám rozhodla přijít, ale také za to, že v nás každý den probouzí tolik nevýslovné lásky…

S vděčností v srdci, Edita Velebil Nedvědová

175. Nejcennější okamžik
289. Porod doma aneb…