A druhý porod???

To bylo úplně o něčem jiném… I když jsem si říkala, že se to nedá srovnávat, když jsem měla první porod vyvolávaný.

Poslední týden před termínem druhého porodu jsem začala pomalu tušit, že už to brzo přijde. Při poslední kontrole mi doktorka řekla, že to tam začíná být takové „měkké“, že se to pomalu chystá. Měla jsem trochu bolesti v podbřišku, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, protože to bylo jen jako taková slaboučká menstruace. Potom ve středu ráno jsem zase začala mít slabé bolesti v podbřišku, ale dále jsem tomu nevěnovala pozornost, byla jsem ráda, že se to tam pěkně „chystá“, ale pořád jsem si říkala, že to ještě může nějaký den, či týden trvat. Přes den se tu a tam bolest zopakovala. Pořád jsem tomu nepřikládala žádnou důležitost, protože to bolelo opravdu maličko, stále jako slabá menstruace, prostě takové nic 🙂

Večer (teď nevím přesně) asi kolem 22. hodiny se bolest začala zesilovat a jsem si říkala, že to asi budou už nějaké kontrakce, takže třeba konečně ti poslíčci 🙂 Tak jsem tu a tam koukla na hodiny, jestli to přichází v nějakých intervalech, ale bylo to nepravidelné, opět jsem to příliš neřešila a že si s manželem pustíme film. On ještě vůbec netušil, že se něco děje. Po chvilce filmu jsem ale začala mít kontrakce silnější, které jsem musela už trochu prodýchávat, tak manžel na mě kouknul a já, že se asi něco pomalu děje, ale že to asi budou poslíčci, že v klidu. Syn spal a my byli domluvení s kamarády, co bydlí kousek, že kdyby to přišlo, tak přijedou pohlídat. Rozhodla jsem se, že si napustím vanu a uvidím, poslíčci prý ve vaně odezní, kontrakce zesílí, tak uvidíme.

Vlezla jsem do vany a kontrakce opět trochu zesílily. Po dvou kontrakcích jsem tedy lezla rychle ven a za manželem, že už tedy rodím! Ať zavolá kamarádům, ať okamžitě přijedou, že jedem do porodnice. Taky zavolal do porodnice, jestli mají volné pokoje, abychom nebyli nemile překvapeni. Rychle jsem si dala do sbalené tašky nabíječku na mobil a papuče a čekání na kamarády bylo nekonečné. Přijeli asi během 15 minut, ale já měla kontrakce snad už co 2 minuty. Cesta do auta byla už hrůza, 3x jsem se musela zastavit, abych prodýchala kontrakce. Pak jsem si sedla do auta a pochopila jsem, že to takhle nezvládnu, s každou kontrakcí to byla křeč do celého těla, křičela jsem, mlátila do dveří a nadávala, abych si aspoň tak ulevila. Potom jsem si vzpomněla na jednu přednášku o přirozeném porodu a na nějaké video z porodu doma nebo porodu do vody, kde ženy při porodu vydávaly hluboké tóny, pomalu dýchaly. Mě to prodýchávání kontrakcí stejně vůbec nešlo, rychlé povrchové dýchání mi nepomáhalo, tak jsem zkusila toto. Soustředila jsem se jen na svůj pomalý nádech a pomalý výdech, při výdechu jsem vydávala hluboký tichý tón…. Ještě jsem se ptala manžela, jestli mu to nevadí, ale že mě to krásně uklidňuje. A pak, když přišla kontrakce, tak jsem se jen soustředila na ten dech, abych nezačala zase vyvádět a najednou byla kontrakce pryč a opravdu to skoro nebolelo 🙂 (to jsem si vzpomněla na tu přednášku o bezbolestném porodu). Takhle jsem přežila půlhodinovou cestu do porodnice, kdy jsem měla kontrakce přesně po 2 minutách. O půlnoci jsme projížděli vrátnicí, pak opět od auta nekonečná cesta s několika kontrakcemi ke dveřím, zvonek, čekání na sestru… Potom cesta do třetího patra na oddělení, opět několik kontrakcí, nekonečné. Ale já si snažila držet ten svůj pomalý hluboký dech a tón a šlo to parádně. I když sestra hned na mě, že mám dýchat rychle a povrchově, tak jsem jí řekla, že to mi nejde, ale toto mi pomáhá. Nechala mě. Při příjmu mě chtěla položit, aby mi natočila monitor. To jsem jí řekla, že ale nezvládnu, že musím stát. Tak mě nasadila monitor vestoje, i když se jí to moc nelíbilo…. Potom spousta otázek, doklady, papíry, já už moc nedokázala reagovat, tak naštěstí vše vyplnil manžel, jen jsem podepisovala (a to jsem hromadu papírů měla nachystaných, stejně se to bez toho dalšího papírování neobešlo…)

Dostala jsem kapačku antibiotik (opět streptokok), a pak už přišla doktorka, opět další dotazy, typu, jakou mám vybranou dětskou lékařku (jméno jsem si nemohla vzpomenout), a potom se mě ptala, že jsem prý registrovaná v jiné porodnici v Praze, tak proč jsem přišla rodit k nim. No, tím mě celkem dostala, ani nevím, co jsem odpověděla. Naštěstí mě konečně vyšetřila. Prý 7-8 cm, wau, tak to jsem nečekala. Je pravda, že po prvních zkušenostech jsem se bála, že to bude někde na začátku porodu, jestli mě vůbec pustí na porodní sál…. Doktorka mi řekla, že se tedy přesuneme na porodní sál, ale že se nemám loudat. Ještě se mnou řešila, že mi zatím neodtekla plodová voda, že mám v porodním plánu, že ji nechci „píchnout“ (jak to měli pěkně nastudované :-)). Ani nevím, co jsem k tomu řekla… a šli jsme na sál. Museli jsme projít chodbou přes půl oddělení, měla jsem stále kontrakce, tak jsem se pořád zastavovala. Porodní pokojíček byl opravdu krásný, byla puštěná klimatizace (to bylo v období, kdy bylo venku přes den 35-40 stupňů), takže tam bylo krásně. Řekla jsem sestře, že si ještě chci rychle odskočit, že potřebuju na malou. Ta mi řekla, že mi to asi nepůjde. Jsem nevěděla, že proč by mi to nešlo. Došla jsem na záchod, sedla jsem si, přišla další kontrakce a já rychle pochopila, vyletěla jsem ze záchodu, že potřebuju tlačit, jestli už můžu tlačit. Nevěděla jsem, co mám dělat. To už tam rychle přišla doktorka a dětské sestry, či doktorky, či co já vím….. Sestřička mi pomohla k polohovacímu lůžku/křeslu, že ať se opřu a ulevím si. Doktorka na mě houkla při příchodu, že buď mám prodýchávat kontrakci, nebo tlačit, že nemůžu dělat obojí najednou. Snažila jsem se trochu uklidnit. Musela jsem zatlačit a najednou rána, měla jsem pocit, že malá „vypadla“, ale to jsem si jen rupla tu plodovou vodu. Všechno bylo mokré. Sestra mi pomohla vylézt nahoru a to už tam byla doktorka, aby se podívala, jak jsme na tom. Čekala jsem, jak teď budu tlačit a tlačit na povel, jak jsem si pamatovala z prvního porodu. A doktorka koukla a říkala, že už vidí vlásky, že když zatlačím, tak budeme mít miminko. Tomu jsem nechtěla věřit, to už můžu tedy tlačit (no, ono by to spíš už nešlo netlačit). Tlačila jsem jen podle sebe, i když jsem měla pocit, že to tlačilo samo a najednou byla malá venku. Měla omotanou šňůru kolem krku, že ji doktorka nemohla skoro odmotat a hned jsem ji takovou mokrou a teplou dostala na bříško. To byla krása, neuvěřitelnej pocit, naprosté štěstí. Prostě to byla nádhera. Malá se narodila 48 minut po půlnoci, takže to byla opravdu rychlovka. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Jak jsem ji měla na břiše, tak ji pořádně přikryli, dostala čepičku a zkusili jsme první přisátí. Chviličku jí to trvalo, ale přisála se velmi pevně. Potom se mě zeptali, jestli můžou na malou kouknout, změřit ji a že ji dají manželovi. Ten z toho byl trochu v rozpacích, seděl vedle mě na křesle, svlečený do půl těla a měl ten malý uzlíček tělo na tělo na sobě. Doktorka ještě chvíli bojovala s placentou, nějak nechtěla ven a potom mě čekalo i šití. Jak měla malá ten pupečník kolem krku, tak nemohla předklonit hlavičku a šla větším obvodem ven. Takže mě trochu potrhala i vevnitř i prý málo natrhla jizvu z předchozího nástřihu. Potom už nás nechali o samotě. Malou jsem si vzala opět na sebe, tělo na tělo, nechávala přisát na jednu i druhou stranu a manžel byl s námi. Takto jsme zcela nerušeně strávili asi 2 hodiny po porodu. Potom přišla sestra, že mi pomůže umýt. Ale já se cítila fain, i když taková trochu nemotorná, osprchovala jsem se, zašla si na záchod a potom přešla v pohodě celé oddělení na pokoj, kde nás sestra dovedla. Chtěla jsem jednolůžkový a nemělo to chybu. Všechno tam bylo super, jídlo nám nosili na pokoj, všichni byli milí, ohleduplní.

Opět jsem měla problém se začátkem kojení, ale hned druhý den mi přišla sestra poradit s velkou odsávačkou, které měly na oddělení. Malou jsem přesto musela začít dokrmovat nutrilonem, také velmi shodila a potom moc nepřibrala a já neměla pořád žádné mléko. Třetí den po porodu, kdy nás teoreticky mohli pustit domů, jsem se bála, že nás opět nepustí, ale doktor mi dal na výběr. Za to jsem byla vděčná, už jsem chtěla hrozně domů. Věděla jsem, že doma bude větší pohoda a že to kojení zase nějak půjde…

Jsem opravdu šťastná, že jsem prožila druhý porod tak krásně. Vzpomínám na něj s úsměvem na tváři jako na nejkrásnější zážitek v životě. A tak by to taky mělo být. Škoda, že takových krásných porodů je stále málo. Stále se bere jako „normální“ rodit v porodnici pod vedením lékaře s tlumícími prostředky a s prostředky na posílení kontrakcí. A je to začarovaný kruh, kdy tlumící prostředky většinou zpomalí nebo zastaví postupující porod, potom se musí opět pomáhat prostředky na zesílení kontrakcí…

Nebo stačí neohleduplný přístup lékařů a sester, kdy rodící ženu úplně zbytečně vystresují a potom také nejde nic, jak by mělo…

Moc děkuji Ivaně Königsmarkové za její osvětu, která mi tak pomohla být sebevědomější ženou při druhém porodu. I když to bylo jen takové málo, byl to obrovský rozdíl oproti prvnímu porodu.

Moc bych si přála a přála bych hlavně českým ženám, aby péče porodních asistentek byla zahrnuta ve standardní zdravotní péči (jak je tomu třeba v západní Evropě). Aby ženy mohly prožívat krásné porody a vzpomínaly na ně jako na nejkrásnější zážitek v životě. Aby těch komplikovaných porodů a hrozných zážitků bylo co nejméně, protože to se samozřejmě může stát. Momentálně ale samé ty komplikace a hrozné zážitky žen jsou bohužel to, co všichni myslí, že je normální a standardní.

Paní Ivaně Königsmarkové moc přeji, aby ten roztahaný soudní spor konečně došel ke konci, ke šťastnému konci pro ni a ona se tak mohla vrátit ke své práci.

Zuzka