Přestože jsem se s Ivanou Königsmarkovou osobně nikdy nesetkala, chtěla bych jí i Laďce Ryšavé (porodní asistentce, která mě provázela předporodním kurzem) touto cestou poděkovat za zkušenosti a informace, o které se dělí s veřejností. Ke mně se naštěstí dostaly ještě před mým prvním porodem, bylo to přesně „ono“, co jsem tak nějak vnitřně tušila a doufala, že uslyším.

Můj porodní příběh není ani růžový ani černý, asi takový, jaký měl být 🙂

Na poslední prohlídce se se mnou má gynekoložka loučila s tím, že budu rodit asi před termínem, miminko je velké, porodní cesty už se připravují,… Miminko ale bylo jiného názoru, vesele jsem chodila do porodnice na prohlídky čím dál častěji. Minul krásný vypočítaný termín porodu 10. 10., a další data, o kterých jsem myslela, že by mohly být fajn – 12. 10. 2012, 20. 10. 2012. Naštěstí všechny monitory byly dle doktorů ukázkové, takže jsem obávané vyvolávání porodu oddalovala, jak to šlo. Třináctý den po termínu jsem měla jít ráno na prohlídku s tím, že bude v ordinaci primář a jedině ten může rozhodnout o odložení vyvolávání ještě o jeden den. Mezitím jsem vyzkoušela snad všechny „babské“ rady, jak miminko popostrčit, aby už se rozhoupalo. Nerozhoupalo, takže osudný den jsem byla připravená ještě vyjednávat, vyzdvihnout dobrou fyzickou kondici, bezproblémové těhotenství atd. Primář nakonec v ordinaci nebyl, pan doktor sice mile ale neústupně trval na vyvolávání, jak bych se pak cítila, kdybych porodila mrtvé dítě nebo postižené, to si nemůžou dovolit. Uškodit mému miminku jsem rozhodně nechtěla, tak jsem kývla. Kolem osmé hodiny ráno mi zavedli snad slabší prostaglandinový čípek. Rozloučila jsem se s manželem, ubytovala se na pokoji, kde již byly dvě maminky s miminky, lehla si na lůžko a otevřela knížku. Přečetla jsem asi půl stránky, když začaly stahy. Dost mě to zaskočilo, myslela jsem, že to půjde pozvolna. Přestávky mezi kontrakcemi byly krátké, kroutila jsem se na posteli a bylo mi absolutně jedno, kdo je v pokoji. Když jsem se s tím nějak srovnala (hlavně hluboké dýchání do břicha mi hodně pomáhalo), volali mě na monitory. Cestu na porodní box jsem zvládla s vypětím všech sil, bolesti se zase zvládaly hůř. Ozvy miminka v pořádku, doporučili mi sprchu. Asi jsem tam byla dlouho a nehlídala si čas, protože mě nemohli sehnat na měření dalších monitorů. Po třetích monitorech se zeptala lékařka porodní asistentky, jaké mám kontrakce, ta jí řekla, že normálně jak po čípku bývají – mě se nikdo neptal :-). Naopak při lezení na gynekologické křeslo jsem se ptala já, že doufám, že mi nechtějí píchat plodovou vodu? Mezitím, co mi doktorka vysvětlovala, že je to nutné, rychle zákrok provedla. Ani jsem se nestačila nadechnout. Bolesti zase nabraly na intenzitě, to už jsem volala manželovi, ať přijde. Nechtěla jsem tam na to být sama. Naštěstí toto byla jediná věc, kterou udělali bez mého předchozího svolení.

Asi ve dvě hodiny mě zavolali, ať přijdu na porodní box, manžel už tam byl. Chtěla jsem box s vanou – bez problému nás tam, hned jak se uvolnil, přesunuli. Chtěla jsem totiž rodit do vody, to se však kvůli velké vytíženosti (během 45 minut se narodily děti na všech čtyřech boxech) už nestihlo. Kvůli monitoru mě usadili na porodní křeslo, vleže na boku. Bylo mi to tak nepříjemné, tak jsem si monitor po pár minutách sundala a otočila se na záda. V této poloze už jsem zůstala, přišla porodní asistentka s lékařkou, mohla jsem začít tlačit. Jenže jak mi do toho začaly mluvit (jak a kdy a nekřičet…), kontrakce přestaly, i tak jsem měla za vydatného povzbuzování a napomínání tlačit. Už nevím přesně kolikrát, netrvalo to moc dlouho. Bylo nutné menší nastřižení, miminku se prý přestávalo dařit dobře. Jak se ze mě Matýsek vyklubal, hned mi ho dali na břicho. Narodil se 16:11. Porod placenty se nekonal, porodní asistentka ji prostě vytáhla. Osušené, zvážené a změřené miminko v peřince mi na chvilku dali a ono se přicuclo 🙂 Na šití ale rychle putovalo za novopečeným tatínkem. Na účinky injekce proti bolesti se totiž nečekalo, a já jsem se bála, že bych ho mohla nechtěně pustit. Nechali nás pak nějakou dobu všechny tři spolu, ale pořád mi to, že už jsme opravdu tři, nedocházelo. Když miminko odnesli, snědli jsme s manželem moji večeři a u toho vtipkovali, smývala jsem stopy porodu v oné vaně, která se nestihla napustit, a zpětně mám neodbytný pocit, že ty emoce, jaké bývají těsně po porodu, mi prostě chyběly. Možná to bylo prostředím, možná tím, že porod byl vyvolávaný a tudíž hormony nepřirozené… Přišlo to, až jsem dostala miminko na pokoj. Vzala jsem si ho i přes zákaz do postele a přes noc jsem se do něho úplně zamilovala. Jak mu krásně voněly vlásky, zvědavě se na mě koukal, vší silou se držel mého prstu a i ten jeho řev (jinak se to nazvat nedá, doteď to umí pořádně rozjet) mi zněl kouzelně.

Zpětně na můj první porod vzpomínám převážně s pozitivními emocemi – personál byl příjemný a až na pár výjimek proběhlo všechno tak, jak jsem chtěla (co nejpřirozeněji, bez léků a zbytečných zásahů). I tak si myslím, že bez pochůzek za natáčením monitorů, vnitřních vyšetření, protržení plodového vaku, dlouhými cestami na záchod a do sprchy a dalších v nemocnici nezbytných úkonů, by byl porod příjemnější a méně bolestivý. Pevně věřím, že druhé dítě budu moct legálně porodit doma s porodní asistentkou. Ještě jednou děkuji Ivaně i všem, kteří bojují za to, aby každá žena mohla rodit důstojně a podle svých představ.

Lenka Krmelová