Jonáškovi se moc ven nechtělo. Bláhově jsem očekávala jeho příchod už 14 dní před termínem, „vždyť už to přece musí být každou chvíli“! Jemu se ale evidentně v břiše líbilo a kromě občasného tvrdnutí břicha se nic nedělo. Tím, že jsem byla nastavená (zcela bezdůvodně) na jeho dřívější narození, jsem byla postupně čím dál nervóznější, že se situace nijak nehýbe.

Asi týden před termínem jsme navštívili porodnici v Hořovicích, abych si nechala natočit monitor a aspoň jednou tam zašla, kdybych tam měla odjet rodit. Říkala jsem si, že aspoň budu mít v počítači zanesenou anamnézu a nebudu se s tím otravovat při kontrakcích; mladá paní doktorka ale prohlásila, že teď anamnézu odebrat „nejde“… a že mám přijet za týden.

Dny plynuly, přišel zázračný den D. Opět žádný zázrak nepřišel. Jen jsme s mužem náhodou zjistili, že auto má úplně vyfouklou pneumatiku a že by se s ním nikam nedalo odjet :-D. Moje PA mi doporučovala, ať zkusím nějakou činnost, co trvá dlouho; a tak jsem pekla sekanou, koláč, vařila boršč… ale nic se nedělo.

Týden a den po termínu, ve čtvrtek, mi PA naznačila, že pokud se nic nebude dít, bylo by dobré v pátek či v sobotu zajet do porodnice. Muž odešel na konferenci (mysleli jsme, že v době konference už budeme dávno řešit jiné starosti…) a já zůstala doma sama. Volala jsem celá zoufalá kamarádce fyzioterapeutce, která mě měla při porodu doprovázet, jestli by mě přišla podpořit. Měla jsem pocit, že budu těhotná snad do konce života. Ona že jde večer do divadla, ale na chvíli to stihne. Byla to úleva, že nemusím být sama a můžu si někomu postěžovat, že pořád nic a že se mi nikam nechce jezdit na vyvolávání porodu. Tak prý ještě můžeme zkusit zmobilizovat jednou kostrč (po jedné takové úspěšné mobilizaci jsem před tím otěhotněla 🙂 ).

Jen co se uvolnilo první malinko zatuhlé vlákénko svalu pánevního dna, ozvalo se LUP, následováno proudem vody. Byla čirá a bylo jí hodně. Dost mě to překvapilo a trochu znejistělo. Takhle jsem si to nepředstavovala. Měla jsem pozitivního streptokoka a chtěla jsem, aby voda praskla až nakonec. S dětským doktorem jsem sice byla domluvená, že když tak po porodu udělá malému výtěr, ale stejně… Volala jsem PA a psala manželovi. Oba za chvíli (čas jsem přestala vnímat) dorazili. Kontrakce byly zatím slabé, ale celkem pravidelné.

Další nejistota. Nebudeme muset odjet? Po prasknutí plodovky jsem měla hroznou zimnici a zvýšenou teplotu (jinak jsem ale nemocná nebyla), Jonášek trochu rychlejší ozvy. Venku lilo a mně se nikam nechtělo, porod na začátku. Počkáme ještě půl hodiny, jestli se stav změní. Další váhání. Kontrakce nebyly příliš silné. Terka byla se mnou v pokoji a pomáhala, jak se dalo. Po mnoha (asi čtyřech) hodinách nejistoty, jestli tedy odjedeme nebo ne, jsme se rozhodli, že ne. Teplota klesla, ozvy normální. Spadlo ze mě velké břemeno a porod se rozjel mnohem rychleji. Terka mi nosila nahřáté polštářky a uvolňovala bolavá záda, PA kontrolovala pravidelně stav, Honza byl občas u mě, ale popravdě jsem to moc nevnímala.

Vyšetření… už to brzy bude úplně otevřené. Hurá :-). Tělo bylo tak opilé vlastními hormony, že jsem po každé kontrakci zapomněla, že vůbec nějaká byla.

„Zkuste si vlézt na záchod a tlačit tam,“ navrhla PA, když Jonáš nesestupoval. Myslím, že klíčové bylo moje uvolnění – dovolit mu, roztáhnul svým průchodem moji pánev – ten přechod, kdy jsou SI klouby od sebe není zrovna nejpříjemnější :-). Bydlíme v činžáku, záchod umístěný s oknem do světlíku. Když tam budu křičet, uslyší mě celý dům. No a co… nakonec jsem tam vlezla. Opravdu začal mnohem rychlejší sestup hlavičky. Další kontrola. Trochu pomalejší ozvy, už by měl jít rychle ven. Cesta zpátky 4 metry do ložnice. (S cizí hlavou mezi nohama se chodí dost špatně 😀 ) Klek na čtyři. Kontrakce – a hlavička je venku! Na další kontrakci jsem tak úplně nečekala, bála jsem se, že už se tam Jonáš nemá moc dobře, a tak jsem tlačila mimo stah. (Tím jsem si asi vysloužila to malé natržení…) A už je venku celý.

Pupečník dotepal okamžitě, ještě že se Jonáš dostal ven včas. Moje první otázka, když jsem se ohlížela dozadu mezi svoje nohy: „je dobrej? je v pořádku?“ Chvilku trvalo, než se úplně rozdýchal, pak křik a už jsem ho měla na sobě. Zvědavě se díval okolo. Nádherné bezčasí, kdy jsme byli jen Jonáš, Honza a já spolu. Radujeme se a děkujeme za narození našeho syna…

Ráda bych poděkovala Ivaně, že se snaží o osvětu a zlidštění péče o matku a dítě v těhotenství, při a po porodu, dále všem statečným porodním asistentkám, které doprovázejí rodičky při domácích porodech, a také těm, z řad zdravotníků i nezdravotníků, kteří bojují proti zkostnatělému systému. Kéž by tenhle boj přinesl brzo ovoce (třeba ve formě porodních domů…).

Mariana Cecílie Vášková

…pokračování zítra…