„Vy jste neměla nástřih?!“ ptá se mě udiveně sestřička u mého pražského gynekologa: „Kde jste rodila? Aha, Vrchlabí. To byla nějaká alternativa?“ Nezmohla jsem se hned na odpověď. Udiveně jsem na ni koukala a pak upřímně řekla: „Žádná alternativa, prostě jsem chtěla porodit přirozeně, bez…“ Doříci mě to už nenechala a poslala dál k doktorovi. 
Tento krátký dialog přesně vystihl boj s celospolečenským konceptem, se kterým jsem se střetla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že mě čeká druhý porod. 

Když skončil první trimestr a já mohla vstát z postele a odložit „blicí kyblíček“, zjistila jsem, že moje vnitřnosti nejsou tentokrát sevřené nevolností, ale ohromným strachem, který jsem nemohla „vypovídat“, nemohla zpracovat, rozpustit – strachem z dalšího porodu. První porod mého syna Artura (viz příběh č. 451: Pár správných slov ve správný okamžik, to, co Ivana umí… ) skončil celou škálou zásahů, které jsem sice nechtěla, ale vnímala jsem je tak, že byly v danou chvíli nezbytné a že zachránily život našeho syna, neboť mé tělo někde v průběhu porodu selhalo. Dlouho, dlouho, téměř neustále jsem se ptala sama sebe, jestli jsem opravdu nebyla schopná porodit, nebo jsem se stala typickou obětí intervenčního přístupu klasické porodnice. A čím více příběhu jsem si přečetla, tím více jsem se začínala přiklánět k té druhé variantě. Začal se ve mně probouzet pocit, že jsem já sama neporodila, že za mě porodili doktoři. Spolu s tím svírajícím strachem, že druhý porod bude stejně bolestivý, plný beznaděje, strachu a vyčerpání, jsem opatrně začala číst knížky o „alternativních porodech“ a samozřejmě to, co jsem si přečetla, jsem ihned prezentovala svému okolí. Prezentovala jsem jim svoje pocity strachu a odpovědí mi bylo: „Ale prosím tě, porodila jsi jednou, porodíš i podruhé.“ 

Nenechala jsem se odradit, neboť strach mě neopouštěl, a dále jsem studovala problematiku porodů. A čím více jsem se zajímala, tím více se začala odkrývat traumata a pocity, že to musí jít jinak. V hlavě mi zvonila myšlenka, že jak je to teď nastavené, je zkrátka špatně a že další konvenční porod v nemocnici nezvádnu. Velmi překvapující pro mě bylo zjištění, že zvířata u porodu netrpí. Proč proboha zvířata netrpí a ženy ano? Jakou má tohle logiku? Filozofii božího trestu jsem okamžitě zavrhla, protože s takovým konceptem odmítám po světě chodit. Pochopila jsem, že porod není jen o těle, což většina doktorů tak vidí, ale že je především o psychice, o uvolnění, sebedůvěře, intuici a ženství. 

Podstoupila jsem cestu do nitra své mysli, přijala jsem myšlenku, že těhotenství a porod jsou duchovní záležitosti a že s tímto novým konceptem je možné porodit přirozeně. Slovo přirozenost se stalo synonymem pro to, co je správné, co je přírodní, co nebolí, co posiluje a učí. Se zodpovědností za sebe samu a mou dceru jsem se rozhodla svěřit se přírodě, svému tělu, intuici a osvobodit se od společenských konceptů, kterých je tolik! Které jsou jen v naší hlavě a které mnohdy zbytečně způsobují utrpení. Například koncept, že porod bolí. Kdyby všechny ženy věděly, že to nemusí být pravda, o kolik méně utrpení by na světě bylo? Nebo další koncept, že dítě po porodu je třeba ihned umýt, zabalit, zvážit a změřit, že nevnímá porod a nepotřebuje okamžitý kontakt s matkou. O kolik méně podvědomých traumat by na světě bylo? Další koncepty o tom, že ženy neumí rodit, že doktoři mají vždycky pravdu, že při porodu jde hlavně o zdraví dítěte, a proto je třeba zásahů doktorů v prostředí pro to připraveném, a další, bylo třeba rozpustit. 
Velmi jsem se bavila například přesvědčením, že v porodnici se musí rodit, protože jinde by dítě mohlo zemřít, a že matky, které chtějí rodit doma, jsou nezodpovědné a bezcitné alternativky a že dítě rodí doktor! Ano, s tímto argumentem jsem se skutečně setkala a s mnoha dalšími. Jen díky příběhům, které byly na podporu Ivany napsány, jsem nepropadla všeobecnému přesvědčení a šla „proti proudu“. 

Naučila jsem se přemýšlet sama za sebe, zamýšlet se nad argumenty, které byly všeobecně přijímány, a vyvozovat vlastní závěry. Třeba to, že pokud někdo označuje ženu rozhodnutou pro domácí porod za nezodpovědnou, tak vůbec neví, co právě tato žena prožívá. Vždyť nikomu na světě nejde o zdraví svého dítěte víc, než právě matce! Rozdílem ale je, že tyto matky si uvědomují, že u porodu nejde jen o jejich tělo, ale i o psychické rozpoložení. Musí vzít zodpovědnost samy za sebe a důvěřovat „přirozenosti“ svého těla, porodního procesu a hlavně své intuici. Musí se spolehnout na to, že pokud jim tato intuice říká: „Zůstaň doma,“ tak i přes odpor okolí to musí přijmout. Není právě tohle zodpovědnost?

Tohle všechno se mi odehrávalo v hlavě, když jsem se připravovala na svůj druhů porod. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych do porodnice nejela a zůstala doma, ale to jsem necítila jako tu správnou variantu. Nakonec jsem se rozhodla pro Vrchlabí a stejně jsem byla považována za nezodpovědnou, hazardující nejenom s životem dcery, ale i svým. Po prohlídce jilemnické porodnice jsem si musela říci, co doopravdy chci a jak si doopravdy stojím mezi svým přesvědčením a strachem. Strach to ale nebyl už můj, já věděla, že přirozený porod není utrpení, ale strach společnosti. Jela jsem tedy do Vrchlabí, v září, kdy dobíhaly poslední služby „staré gardy“ porodních asistentek. Dobře jsem udělala. Porod byl nádherný! 

Kontrakce začaly brzy ráno, během cesty autem byly intenzivní a uklidnily se až po vyšetření primářem, kdy mi bylo oznámeno, že ještě nerodím, protože nejsem otevřená. Přenášela jsem tehdy už třináct dnů po oficiálním termínu a už jen fakt, že mě nechali přenášet tak dlouho hrál ve prospěch této „alternativní“ porodnici. Po vyšetření mě ubytovali a na břicho přiložili ohřevné polštářky. Byla jsem uvolněná, vizualizovala a prodýchavala každou kontrakci a nenechala se vyvést z míry co půlhodinovým poslechem ozev. Ráno přišla sympatická PA, která se mě zeptala, jestli mě může vyšetřit vnitřně a s lehkým úšklebkem dodala: „Pan primář si to přeje.“ Nález byl stejný, ještě nerodím, i když jsem pravidelně kontrahovala. PA mě ujistila, že to bude v pořádku, že potřebuji jenom klid a „dělohu v teple“. Když jsem pak zaslechla rozhovor, který vedla na chodbě s panem primářem, kdy se mě zastala a odmítla mým jménem jakékoliv urychlovací prostředky, pochopila jsem, že s ní budu v bezpečí. Poslala jsem tedy manžela domů, chtěla jsem být úplně sama, tehdy mě kontrakce nebolely, dalo se s nimi pracovat. Měla jsem odpočívat, sprchovat se a pokud možno i spát, což se i párkrát opravdu podařilo! PA mě ujišťovala, že se porod rozjede, že jen potřebuji klid a teplo, a nabídla mi vanu v relaxačním pokoji, prý Odentův test: „Buď se ve vaně porod rozjede, nebo se zastaví a vy se aspoň dospíte.“ Domluvily jsme se na druhou hodinu odpoledne, chtělo se mi ještě spát, vypadalo to, že porod to opravdu není, což dokazovaly i monitory (pro pana primáře), které v okamžiku, kdy mi je připojili k břichu, vykazovaly nulovou aktivitu mé „stydlivé“ dělohy. Pro doktory jsem nerodila, pro PA jsem se potřebovala adaptovat na nové prostředí a nenechat si do porodu mluvit a pro mě to byla práce v tom smyslu, že jsem se soustředila na uvolnění. Zní to pradoxně, ale kdo zkoušel někdy meditovat, tak to pochopí. 
Ve dvě jsem odešla do relaxačního pokoje, na vanu jsem se začala už těšít, protože kontrakce byly čím dál tím náročnější. Teplá voda mi dělala dobře, k tomu tichá relaxační hudba (bez lidských hlasů!), samota, vizualizace, meditace a hlavně absence jakýchkoliv porodních přístrojů a náčiní. Do vany jsem šla s tím, že ještě nerodím, nicméně po hodině ve vodě jsem se najednou přistihla, že uvolňuji horní hrdlo a linou se ze mě hluboké zvuky. Zazvonila jsem na svou PA, ta okamžitě přišla. Oznámila jsem jí, že se mi chce tlačit, a ona se mě opět zdvořile zeptala, jestli mě může vyšetřit. Souhlasila jsem a jaké bylo mé překvapení, když se usmála a řekla: „Výborně, odvedla jste skvělou práci! Jste otevřená na osm centimetrů. Rodíte.“ Od té chvíle to začalo být skutečně silné, intenzivní. Vzpomněla jsem si na hlášku „Jak dole, tak nahoře“ a dala svým hlasivkám volný průchod, pak jsem si vzpomněla na „dobré vychování“ a omluvila se, že tak křičím. PA se na mě podívala a zavrtěla hlavou: „Vůbec nejste hlasitá, jen křičte, jestli Vám to pomáhá.“ Pomáhalo! Abych přesvědčila samu sebe, že opravdu chci porodit a uvolnila porodní cesty, křičela jsem stále dokola: „Pojď, pojď.“ A moje dcera skutečně šla. V 15:20 jsem nechala sestřičku, aby zavolala mému manželovi, poté mě vyndali z vody ven, že zkusíme nějakou jinou polohu. Zeptala jsem se, jestli to bude lepší. „Né, nebude to lepší, tohle už je porod.“ Zněla realistická odpověď. „Opravdu už rodím? Opravdu už můžu tlačit?“ „Ano, tlačte, rodíte, chcete si sáhnout?“ Trochu překvapená jsem je nechala, aby vedly mou ruku a já nahmatala důkaz svého porodu, tvrdou hlavičku dcerky. Bála jsem se totiž veřit, že rodím, že brzy bude konec. Na povrch vyplulo trauma z předchozího porodu, který v této fázi trval další čtyři hodiny. PA to vycítila, držela mě za ruku a neustále opakovala: „Nebude to jako minule, teď to jde krásně, brzy porodíte.“ Kontrakce byly silné, nebylo možné je prodýchávat, nechala jsem tělo, ať dělá, co umí a bolest uvolňovala svými hlasivkami. Ano, porod mě bolel, možná více než minule, ale přesto to bylo úplně jiné, nebyla tam beznaděj a strach, pouze síla, která byla přirozená, silná jako sama příroda. 
Před čtvrtou do pokoje vešel manžel. Já klečela u postele, asistentky za zády. Přišly závěrečné kontrakce a já začala mít strach dále tlačit. Měla jsem pocit, že se roztrhnu, že už to déle nevydržím. PA opět prokázala svou mistrnou psychologii: „Musíte jít skrz. Teď to bude bolet ještě více, ale vy musíte jít skrz a tlačit, pak bude konec. Vaše dítě už svou práci odvedlo, teď je to na vás.“ Dostala jsem realistickou informaci a psychologický políček, který jsem potřebovala! Skutečně, další kontrakce bolela, já tlačila, bolest se stupňovala, můj křik z hlubokých tónů vystoupal na vysoký pískot a já šla skrz tuhle bolest, zatlačila a moje dcera se narodila…
Bylo 16:02. Když jsem se rozkoukala, začala jsem se po ní dožadovat, najednou byla pryč ta přírodní síla, moje mysl se opět přesunula do reality, aby se opět ztratila v okamžiku, kdy mi pod nohama podali dceru, nahou, stále s pupeční šňůrou, voňavou, čilou, pozorující mě – nádhernou. Chovala jsem ji, tak krásně voněla, okamžitě jsem se zamilovala a byla jí tak vděčná, že byla tak moc šikovná a porodním kanálem prošla během necelé hodiny! Stále jsem jí opakovala: „Tak ty ses nám tak krásně narodila!“
PA byla neuvěřitelná, nejenom že mě provedla porodem a tolik mi pomohla, vždy tak, jak jsem to zrovna potřebovala: trpělivost, nechání o samotě, zastání, podpora, psychologický políček. Ale hlídala i ostatní personál, aby dodržel náš porodní plán! Tak se stalo, že i když jsem musela přejít do porodního sálu na porod placenty (vyšla sama asi za pět minut) a šití malých poranění, dceru nesl manžel a okamžitě mi ji během šití zase vrátili. Chtěla se přisát, což v leže na zádech moc nešlo uskutečnit, následoval tedy další přesun na pokoj, aby nás mohli nechat tři hodiny o samotě. Ležely jsem nahé vedle sebe pod peřinou, ona celé ty tři hodiny byla vzhůru a sála a já byla prostě šťastná. Ty tři hodiny nám už nikdo nikdy nevezme. 

Teď, když to píšu, tak vím, že tohle a porod jsou pro mě zdrojem síly a sebedůvěry. V ten okamžik jsem ale necítila žádné ohňostroje blaha, a pak mi došlo proč. Protože to bylo přirozené! Je to stejné, jako když můžete chodit, máte obě nohy a neuvědomujete si, jak báječné to je, do chvíle, kdy najednou už chodit nemůžete, kdy třeba o nohu přijdete. Pak je to nepřirozené, plné utrpení a bolesti. Stejně tak je to s porodem, bondingem a kojením. Bylo to přirozené tak, jak to má být. Ve chvíli, kdy by to tak nebylo, přišlo by utrpení. Zbytečné utrpení, které je dnes tolik žen a dětí nuceno podstoupit. Proč? Protože přirozenost je brána jako alternativa, přiozenost dnes není normální. Normální je konvenční porod, plný slz, beznaděje, strachu, nedůvěry, ponižování, intervencí, apod. 
Normální je dnes odnést dítě po porodu pryč. Ale to bolí asi tak stejně, jako když příjdete o nohu. Když dítě odnesou pryč, je to jako kdyby porod ještě neskončil. Ano, přestane bolest fyzická, ale psychicky stále probíhá. Matka potřebuje dítě, aby se zahojila po všech stránkách, a dítě potřebuje matku stejně tak. Potřebují se navzájem, aby se objaly a proběhlo mezi nimi sdělení, že je po všem, že teď už to bude dobré, že to společně zvládly a že i když jsou teď oddělená těla, určitá část jejich osobností je stále propojená. Musím zde upozornit na to, že bonding je stejně tak důležitý, jako porodní proces! Když porovnám své odlišné zkušenosti, jdou mi slzy do očí při vzpomínce na to, jak mi syna odnesli pryč, a naplňuje mě láska a radost, když si vzpomenu, jak jsem dceru po porodu sevřela v náručí. Zajímavé je i to, že oba porody měly stejný průběh, začaly stejně, probíhaly podobnou dobu, měly podobné symptomy a přesto to byly dva naprosto odlišné zážitky. Jeden mě zlomil, druhý posílil, ale oba mě naučily hodně věcí. 

Ivano, je mi líto toho, co vás postihlo, že jste se stala obětí společenských předsudků, ale jedno dobré to přeci jen mělo. Zvedla se vlna osvěty a rebelanství. Vznikly tyto stránky, kde ženy mohou sdílet své zážitky a pochopit, že to jde i jinak a že to, co se dnes běžně děje v porodnicích, je mylně považováno za normální, ale s přirozeností to má společného jen málo. Je třeba mluvit a bránit se konceptům o „nezodpovědných alternativních“ porodech. Jen takhle je možné eliminovat tolik zbytečného utrpení, které ženy a děti podstupují ve jménu „bezpečného porodu“. Ivano, vy pomáháte šířit informace. Díky vám si mnoho žen, mezi nimi i já, uvědomilo, že to jde i jinak, alternativně = přirozeně. Díky Vám stoupl počet žen, které díky porodu objevily svou sílu a jsou nyní sebevědomé a svobodné. Díky Vám stoupl počet dětí, které nemají ve svém podvědomí uloženo trauma z odnesení do matky hned po porodu. Díky Vám se společnost mění. Nejste na to sama. Čím dál tím více žen nachází odvahu o svých zážitcích mluvit, dále šířit osvětu a tím nynější situaci v porodnictví změnit.

Martina Mikolášová

p.s. Ještě tak očekáváme osvětu ohledně šestinedělí a výchovy dětí 😉