Ze svého prvního porodu jsem si odnesla trauma a mnoho bolesti. Představovala jsem si přirozený porod a místo toho mě v 32. týdnu čekal šok, kdy mi po dvou dnech kontrakcí a zašlém čípku vytáhli dceru z těla císařským řezem pro polohu koncem pánevním. Byla jsem nepřipravená, nezkušená a zastrašená, doktoři mi připadali nelidští, ani slůvko podpory či útěchy. Když za mnou přijela máma a vstoupily jí slzy do očí, tak se jí porodník, který mě pak operoval, začal dokonce smát a já mu v tu chvíli chtěla dát facku (jediný moment síly, kdy jsem chtěla bránit svou mámu, ale bránit sebe a své dítě jsem v tu chvíli nedokázala). Po operaci (schválně nepíšu porodu) přinesli dceru opravdu na vteřinu do mého zorného pole, já se po ní natáhla, ale ani jsem se jí nemohla dotknout a už byla pryč a mě zachvátila beznaděj. Celou noc jsem na pooperačním oddělení probrečela, střídaly se ve mně pocity zoufalství, kdy jsem si dceru představovala, jak leží sama bez mámy a nikdo jí po tak násilném odtržení neobejme, s pocity letargie a rezignace, kdy jsem si říkala, že až jí uvidím, tak jí uvidím, vem to čert.

Dlouho jsem se s tímto traumatem z porodu nemohla vyrovnat. Při vzpomínce se ve mně znovu a znovu probouzela bolest a lítost. Až relativně nedávno jsem konečně pochopila, co musím udělat – přijmout zodpovědnost, přestat se stavět do role oběti, přijmout vše tak, jak to je a uvědomit si, že to vše mělo nějaký vyšší důvod. Potřebovala jsem dostat pořádnou facku a naučit se pokoře. Toto uvědomění mi dalo ohromnou sílu a také mě naplnilo vděčností. Vděčností za vše krásné a dobré, co každý den zažíváme, jen je třeba pro to otevřít oči. A vděčností za to, že k nám přišla tak krásná bytůstka, která ve své moudrosti určitě věděla, proč chtěla přijít na svět tak brzo a že je k tomu navíc naprosto zdravá a veselá slečna, která všem přináší tolik radosti.

Momentálně nosím naše druhé miminko a tady se se svým příběhem dostávám k Ivaně.

Přečetla jsem si Hovory s porodní bábou, kde jsem se mimo jiné dočetla o Ivanině vlastní zkušenosti s předčasným porodem, který ovšem skončil jinak. Ona na rozdíl ode mne odcházela z porodnice s prázdnou náručí. To, s jakou vyrovnaností a klidem o celé záležitosti mluví, mi také pomohlo přijmout svoji vlastní zkušenost a přestat s tím kruhem lítosti a výčitek.

Poslední dva měsíce docházím za Ivanou do poradny – tedy znám ji zatím velice krátce, ale už jen za ta dvě setkání mi neuvěřitelně pomohla. Po každém setkání jsem odcházela rozzářená s úsměvem na tváři, dokonce jsem si na ulici musela radostí párkrát bláznivě poskočit, což muselo u ženy v pokročilém těhotenství vypadat obzvlášť legračně :). Ten rozdíl mezi vyšetřením u doktorky a vyšetřením u Ivany je prostě neuvěřitelný.

Má pečlivá profesionální gynekoložka, která by nikdy nic nezanedbala, mě hnala na kontrolu každých 14 dní, stresovala mě každým milimetrem, o který by se zkrátil můj děložní čípek a velmi bolestivě mě vnitřně vyšetřovala. Při každé návštěvě mi dělala ultrazvuk, při kterém mi vždy hrubě strkala do břicha, aby se miminko hnulo a ukázalo se jí v lepší pozici. Jejích vyšetření jsem se vždycky vyloženě děsila.

Ivana se jen dotkla svýma hřejivýma rukama mého břicha a mě zalilo příjemné teplo a takový klid a důvěra až se mi chtělo smát štěstím. Může to znít hloupě, ale je to tak. Její ruce mi prohmataly bříško a mně to udělalo moc dobře a cítila jsem, jak to dělá dobře i miminku. Tímto jednoduchým a příjemným vyšetřením (plus neinvazivním poslechem srdíčka) zjistila Ivana vše, k čemu ostatní doktoři potřebují nepříjemné přístroje a bolestivá vnitřní vyšetření. Okamžitě věděla, v jakém jsem týdnu těhotenství, jak je miminko uložené, jestli neklesá do porodních cest (a tím pádem se nechystá předčasný porod) a vůbec vše co je podstatné. Ivana mi taky vysvětlila jak je to s děložním čípkem a že ono stresující měření milimetrů je naprosto zavádějící, protože je to pokaždé jinak, podle toho, jestli je děloha zrovna v klidovém období, nebo jestli zrovna roste a že některé ženy chodí otevřené několik týdnů, aniž by předčasně porodily.

Zkrátka a dobře, po prvním setkání s Ivanou jsem se odhlásila od své doktorky a neuvěřitelně se mi ulevilo. Teď si těhotenství užívám, jsem plná důvěry a klidu, které ve mně Ivana probudila a zároveň pokory a respektu, které si nesu ze své předešlé zkušenosti.

A tak si říkám, jak je to absurdní, že doktorů, kteří ženu jen stresují, chovají se k ní bez úcty a porozumění a od kterých se žena nedočká tak důležité podpory je všude plno, ale ženě, která ženám opravdu pomáhá, je zakázáno pracovat a ještě je hnána k nerovnému soudu a pranýřována zmanipulovanou veřejností.

Modlím se, abych na konci ledna slyšela dobré zprávy. Byla by to velká škoda pro nás všechny, kdyby Ivana nemohla dál vykonávat to, co dělá tak úžasně.

Jinak doufám, že se budu moct brzo podělit o radostný porodní příběh, nebo doufám, že tou dobou už nebude ani třeba.

BC