Přirozeně jsem během těhotenství zvažovala, že budu rodit doma. Nemám v oblibě moderní lékařství a jeho nositele, kteří již několikrát špatně posoudili můj zdravotní stav a svou odbornou pomocí mi přitížili. Dávám přednost zdravé životosprávě, očistě, józe a práci na sobě, pokud je to možné. Během těhotenství, jak je mým zvykem, když se setkám s novou fascinující situací, jsem přečetla všechny tematicky zaměřené knihy, co mi jen přišly pod ruku. Konzultovala jsem také s mnoha kamarádkami, co rodily doma, a chodili jsme s partnerem na předporodní kurz k Ivaně. Samozřejmě jsem udělala tu chybu, že jsem mluvila o porodu doma s některými členy rodiny, podle nichž jsem se zbláznila. Sama sebe jsem i se stupňujícím se tlakem z okolí shledávala příčetnou a nedostavil se žádný strach o dítě ani o mě. Někteří přátelé mě častovali výroky o tom, že jsem velmi odvážná. Mně podle různých porodních vyprávění připadali odvážní spíše ti, kteří se rozhodli pro porod v nemocnici. Samozřejmě jsem udělala tu další chybu, že jsem příbuzenstvu sdělila přesný termín svého porodu, takže jakmile odzvonilo 1.1., denně se na nás sypaly telefonáty a esemesky, takže už to začala být opravdu výzva zůstat v klidu. Poslední večer před porodem, jsem už cítila, že to asi přijde. Trochu jsme s partnerem porod popohnali saunou, červeným vínem a milováním a během večera jsem už cítila jemné kontrakce jako by mi začínala menstruace a také odešla hlenová zátka s kapkou krve. Jelikož znám mnoho příhod o velmi dlouhých porodech, řekla jsem si, že co nejdéle budu odpočívat a šla jsem si lehnout. Vzbudila jsem se asi o půlnoci zřejmě silnější kontrakcí, ale nebyla jsem si jistá, jestli to nebyl sen. Pak přišlo nutkání na stolici a vyprázdnění bylo důkladné, asi jako když si při delších půstech dělám klystýr. Dala jsem si sprchu a šla si znovu lehnout, abych neplýtvala síly. V tom momentě jsem cítila, jak ve mně něco ruplo – a hle voda. Při úprku na záchod jsem zaregistrovala, že je bohužel dost zakalená, a hned jsem si vzpomněla na Ivanu, která nám říkala, že se zakalenou vodou se má hned jet do porodnice. To bylo v 1 ráno. Ještě jsem zavolala své porodní asistentce a potvrdili jsme si, že k nám ani nepojede, protože v porodnici by nám nebyla co k čemu, a že je rozumné vyrazit na cestu. Vzbudila jsme partnera a vzala sbalenou tašku do porodnice, do které jsem ještě rychle naházela něco navíc, a přišlo rozhodování, do které porodnice vlastně pojedem. Měla jsem pro tento případ vybrané Neratovice, ale při návštěvě tam mě tak zprudil pan doktor Muška poznámkami o mých alternativních postupech, že se mi tam pocitově vůbec nechtělo. Rozhodli jsme se tedy z hlediska doporučení i intuitivně pro Mělník. Cestou jsem měla kontrakce asi po 5 minutách, které jsem už musela prodýchávat. Do Mělníka jsme dorazili v půl 3 ráno a já jsem měla nutkání na velkou, ale porodní asistenka, která shlédla styl mé chůze, mi ve dveřích řekla, že si mě nejdříve vyšetří, že to už vypadá spíš k porodu. To jsem byla otevřená na 5 cm. Takže mi řekla, ať teď netlačím, že by ze mě už nic nevyšlo a že bych si mohla poranit branku. A měla pravdu, žádná stolice ze mě od té chvíle nevyšla ještě další 3 dny. Stále ze mě ovšem vytékala ona zakalená plodová voda, takže jsem šla na monitor, abychom zjistili, jak se má děťátko. Muž mezitím vyplňoval všechna lejstra, za což jsem mu byla vděčná, protože kontrakce sílily a už jsem si je musela i vokalizovat. Podepsala jsem revers proti aplikaci preventivních antibiotik na streptokoka. Porodní asistentka tak pochopila, že bych chtěla co nejpřirozenější porod, než jsem jí vůbec stihla dát porodní plán, protože když jsem se zvedla z monitoru, byla jsem už plně otevřená a šla jsem rovnou na sál. Tam jsem si dala horkou sprchu a kontrakce začaly být už opravdu silné, myslím, že v porodním bazénku, který jsme měli doma, by mi s nimi bylo lépe, ale musela jsem vycházet z toho, co bylo. Rodila jsem ve stoje a držela se nějakého pultu, vsedě na improvizované stoličce, v pololeže na boku a v pauzách mezi kontrakcemi jsem se snažila odpočívat. Na sále s námi byla porodní asistentka, která byla celkem přísná (ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že mě kontrakce roztrhnou, mi řekla, že dítě se samo neporodí a že se mám víc snažit), také byla příjemně věcná, době mi radila s dýcháním a důvěřovala jsem jí. Často jsme také byli s Kubou sami, asistentka hodně odbíhala, poněvadž další dva porody vedle probíhaly komplikovaně a oba skončily sekcí. Cítila jsem, že jsem v určitém rauši, a kdyby se porod odehrával v jiných kulisách, dovedu si ho dobře představit jako rituální událost, při které by se žena mohla opravdu soustředit jen dovnitř a nevyrušovalo by ji v tom umělé osvětlení, špatně polohovatelné porodní křeslo, komentáře zvenčí, ostatní rodící ženy nebo hodiny nad dveřmi. Rituální to ovšem moc nebylo, pro některé pracovníky porodnice spíše rutinní. Velmi vtipná byla laktační poradkyně, která asistovala u poslední fáze porodu a začala do kontrakcí vyprávět o tom, jak jde směna a kdo jak rodí. Bylo mi to ale jedno, vykašlala jsem se na ni a její řeči a soustředila se na sebe a jen slyšela muže, jak na ní dělá „pššt“. Také mě dost pobavilo, když mě asistentka okřikla: „Nešahejte mi tam,“ čímž myslela, ať si nešahám mezi nohy. Zřejmě jí nedošlo, že „tam“ šahá ona mně.
V jednu chvíli už na mě porodní bolesti začínaly být trochu moc – dobře si vybavuju ten moment, kdy se něco ve mně začalo lámat, a měla jsem pocit, že asi puknu. Snadno jsem si dokázala představit, že tady někde se může žena zaseknout, protože jí to nejde pustit dál a porod může skončit císařem. Tak jsem se snažila jít za to a pustit všechny pocity i bolesti. Prý jsem vzývala Boha, ale to už si moc nevzpomínám. V tom zrovna přišla asistentka a řekla mi, že už půjdeme do finále a naváděla mě, jak tlačit a jak u toho dýchat, což mi s tlačením pomohlo. Nemohla jsem si sice vybrat porodní pozici, chtěla, abych byla v pololeže na zádech, protože „by tam neviděla a nemohla by přece rodit“. Zřejmě jí nedošlo, že rodím já. Nakonec mi ta pozice ale vyhovovala a asistentka mi v ní masírovala a držela hráz, aby se neporanila. Poslední fáze vytlačování mi přišla nejméně náročná a pomáhala jsem si přitahováním stehen k břichu. Až na to, že jsem se musela rozhodnout, jestli chci nastřihnout. Asistentka mi řekla, že mě klidně nechá roztrhnout, ale že mám opravdu pevnou hráz a že se můžu snadno natrhnout až ke konečníku. Vzpomněla jsem si na některé mé kamarádky, které rodily doma a natrhly se třeba až nahoru nebo měly 20 stehů a nemohly se několik týdnů posadit, a zvolila jsem nástřih. Při další kontrakci mě asistentka nastřihla a já jsem vytlačila děťátko. To bylo 5.17 ráno. Ani mě nepřekvapilo, že je to holčička, nějak jsem to tušila. Nechali jsme dotepat pupečník, Jakub ho přestřihl a vzápětí potom odešla placenta. Holčičku mi dali na břicho a během chviličky pode mnou byla pěkná louže krve. Asistentka zvedla zděšeně obočí a zeptala se, jestli mi může píchnout něco na srážení krve, řekla jsem, že jo, protože vypadala opravdu zneklidněná. Píchla mě tak rychle, že jsem měla na ruce ještě dva týdny fialovou modřinu. Pak přišla doktorka, která mě jedním stehem zašila. To už nás nechali na sále dvě hodiny samotné a v klidu a to bylo bezva. Kuba řekl, že mu naše dcera připadá jako Agáta a mě se to zdálo přesné, takže jsme jí rovnou pojmenovali. Poporodní péče byla fajn a neinvazivní, Agátku jsem měla pořád u sebe. Takže porod doma ani do vody to nebyl a i když to nebylo všechno dokonalé, byli jsme spokojeni, protože jsme nikde během toho citlivého procesu nemuseli popřít sami sebe, a já jsem byla ráda, že měly směnu zrovna samé ženy a že můžu vyprávět nějaký neděsivý příběh, kde figurují doktoři a nemocnice. Hned druhý den jsem už mohla sedět, všechno bylo v pořádku a z Mělníka jsme na revers odjeli. Všichni, se kterými jsem se v nemocnici setkala, byli příjemní, ale stejně mi trochu otrávily krev ty slova o tom, co všechno nám hrozí a že je 15O příčin, kvůli kterým můžeme všichni tři tady za rohem naposled vydechnout. Slova jsou prostě trochu magie, zvlášť těsně po porodu. Pak jsem z toho chodila kontrolovat, jestli Agáta dýchá. Dýchala a už dýchá měsíc. Steh mi rychle vypadl a po týdnu jsem opět začala s jógou. Agátka hezky pije a všechno zkoumá a my jsme moc vděční za tu absolutní lásku, která k nám mohla skrze ni přijít. Stát se rodičem je veliký dar a nepřenosná zkušenost. S respektem vzpomínám na to, jak mi moji rodiče říkali, že některé věci pochopím, až budu mít vlastní děti a já jsem si ťukala na čelo. A teď se těším, až si bude ťukat na čelo Agáta, a nebo třeba nebude.

Andrea Knotková