Můj první syn se narodil před osmi lety.
Zjistila jsem, že jsem těhotná, a i když těhotenství nebylo plánované, začala jsem se těšit. Nevěděla jsem o porodu nic bližšího. Mamčiny vzpomínky na můj porod obsahovaly jen zakrvácené kachličky okresní nemocnice. Jinak nic.
Dostaly se ke mně různé knížky. A jedna, která mě opravdu hodně ovlivnila. Porodní příběhy žen, které rodily doma sepsané Janou Doležalovou. Četla jsem ji a plakala… a těšila se… hladila břicho a byla s ním…
Návštěvy v poradně. Na ultrazvuk chodíme hlavně kvůli budoucímu tatínkovi. Kontakt s miminkem přes obrázky je pro něj nějak snazší – už ho vidí… Odmítám některá vyšetření. Ještě trochu rozklepaně. Ale můj gynekolog je vstřícný. Jsem spokojená a břichatá.
Předporodní kurz s Jarmilou, kde asi nejdůležitější byla informace: „Nikdo za vás neporodí, porodíte samy“, „Kontrakce je hodná holka…“ a „Nikam nespěchejte, šetřete síly…“ … vnímám svou sílu, miminko a jsem klidná…
Nejradši bych rodila doma. V nemocničním prostředí se nějak necítím bezpečně. Ale partner by měl obavy. A já nechci, aby se o mě bál. Necítila bych se dobře. Potřebuju jeho podporu. Takže tato možnost není pro nás.
Setkání s „naší budoucí rodinnou porodní asistentkou“ Petrou, která vedla břišní tance pro těhulky – potkávání se v kruhu žen s tancem a sdílením toho, co ve svém očekávání zažíváme. Domluvily jsme se, že mě bude doprovázet při porodu. S partnerem jsme se nakonec rozhodli pro ambulantní porod s tím, že budeme co nejdéle doma a do porodnice odjedeme, až už nebude zbytí.
Obešli jsme všechny tři brněnské porodnice a pokládali tu naši otázku: „A jak je to u vás s možností odejít domů hned po porodu?“. Pro některé z okolostojících dvojic zníme jako dva podivíni. A podobně reaguje i sestřička, která má výklad k tomu, co jejich porodnice nabízí. Až na Obilném trhu uslyšíme to, v co jsme doufali: „Je to možné“, říká staniční sestra a po chvíli dodá, ať si muž nacvičí větu, že všechno je v pořádku, odcházíme a pokud je opravdu rozhodnutý, ať ji neváhá lékařům i několikrát zopakovat. Vnímáme respekt a podporu a je rozhodnuto o místě, kde se naše miminko narodí.
Těhotenství se chýlí ke konci. Užívám si bytí s miminkem, jak se převaluje a kope. Břicho je velké. Chystám věci. Sepisuji porodní plán. Budím se nad ránem a „hnízdím“. Scházíme se s Petrou a povídáme si. Protahuji kontroly u gynekologa a nakonec se mi podaří absolvovat je jeden monitor v porodnici. To prostředí a přístup ve mně nebudí důvěru.
Blíží se termín porodu. Jdeme na návštěvu k sestřenici. Na toaletě zjišťuji, že ze mě odchází růžový hlen. Volám Petře. Už se to blíží, odešla hlenová zátka… Vracím se domů. Chystám se spát. V jednu hodinu v noci mě probouzejí kontrakce… Znovu telefon: „Vlez si do teplé vany, jestli nepřejdou, zavolej… přijedu….“ Vana je napuštěna, já v ní a očekávám, co bude. Kontrakce jsou stále se mnou. Voláme Petru. Kontrakce sílí a přichází rychleji. Pouštím si hudbu z břišních tanečků a „tančím“, jak se mému tělu zrovna chce. Jsem se svým tělem a kontrakcemi. Vnímám blízkost mého muže a jeho tichou podporu. Přichází Petra, a i když jsem ráda, že s námi bude, chvíli mi trvá, než si na její přítomnost zvyknu.
Tančím si, prodýchávám kontrakce. Když už jsou hodně bolestivé partner a Petra mě masírují. Když odezní, povídáme si, odpočívám. Klid a důvěra. A zase jsem s kontrakcí a se svým tělem. Pak přijde pocit tlačení. A je to tu. Domlouváme se na přesunu do porodnice. Bereme věci a odcházíme. Svítá. Jsme tam za pár minut. Čekání na chodbě je nekonečné. Kontrakce vydatné. Mám jít na vyšetřovnu. Sama. Chtěla bych být s partnerem a Petrou. Jen rychle vyplním základní údaje a prohlíží mě. Doktorka konstatuje: „Zašlá“. Já nechápu, co mi říká a ona: „No, už rodíte“. Ale to už pěknou chvíli cítím. Přesun na porodní pokojíček. Nechci rodit na posteli, k čemuž mě vyzývá lékařka, která je s námi u porodu místo porodní asistentky. Po chvíli mi přinesou porodní stoličku. Lékařka se chystá píchnout plodovou vodu, která ještě nepraskla. Odmítnu to a jen přijde první pořádné zatlačení a voda praskne.
Sedíme s mužem na stoličce. On mě podpírá a objímá. Tlačím. Nedá se jinak. Vnímám jen jeho hlas. Jsem jenom já a blížící se miminko. A pak se narodí.
Máme syna. Křičím radostí. Sestřička už si ho chce vzít, ale já bych ho ještě chtěla chovat, prohlédnout si ho, seznámit se… Po opakované prosbě jí syna dám. Pediatr ho vyšetří, zváží a změří na pokoji. A pak mi sestra vrátí úhledně zabalenou vánočku. Náš syn. Mazlím se s ním. Vítáme se. Jsme šťastní.
Přichází únava. Třepu se a mám hlad. Jídlo pro mě nemají. Zachrání mě Petra, která přinese něco sladkého. Chtějí nás přesunout na šestinedělí. Říkáme, že chceme odejít domů. Přichází pediatr a vyslechneme si, jak je naše jednání rizikové a kolika různými způsoby může naše dítě zemřít. Když přijde na syndrom náhlého úmrtí, už jsem naštvaná. Je to pěkná manipulace. Ale vrací mi to energii a přestávám se třepat. Pustí nás. Ještě přichází primář a ptá se nás, co nás k našemu rozhodnutí vede a vše respektuje. Po čtyřech hodinách od příjmu odcházíme.
Stal se zázrak. Chovám své novorozené dítě. Jedeme domů, do vlastní postele. Do klidu a známých vůní. Jsem vděčná, že jsme dostali tento dar a můžeme být spolu a doma. Jsem ráda, když vidím muže, jak chová syna, s jakou samozřejmostí se o něho stará…. Někde to pro nás tři teprve začíná…
Ivanu osobně neznám, četla jsem její knihu, rozhovory s ní. Jsem ráda, za to, co dělá. Obdivuji její statečnost a otevřenost. Přeju jí, ať zase může dělat svou práci.

Simona